Článek
Podobnost s kterýmkoliv úřadem, nebo úředníkem je čistě náhodná.
Je to zkouška nesmírné odvahy pro oznamovatele, který se rozhodne postavit systému, jenž se tváří spravedlivě, ale uvnitř chrání své vlastní slabosti a hříchy. A je to zkouška charakteru pro jeho kolegy – těch, kteří přihlížejí, mlčí nebo se ze strachu přidávají k většině, nebo hůře k vedení z důvodu svého prospěchu.
V takových situacích se pravda stává nebezpečným artiklem. Zpochybňování, zesměšňování a izolace oznamovatele jsou prvními zbraněmi, které systém vytahuje. Nadřízení, místo aby konali, začnou manipulovat s informacemi, přehazovat odpovědnost a budovat dojem, že problém je ve „vzbouřenci“, ne v činu, na který upozornil. Co hůře snaží se problém odstranit. A tím problémem je oznamovatel. Tichá válka má svá pravidla: nepopírat přímo, ale zpochybňovat, neútočit otevřeně, ale rozkládat reputaci drobnými, zdánlivě nevinnými otázkami.
A právě tady se ukazuje skutečný charakter lidí. Jsou tací, kteří mlčí – konformisté, kteří si chrání vlastní pohodlí a tváří se, že nic nevidí. Jsou tací, kteří aktivně pomáhají – kariérní oportunisté, ochotní se přikrčit před mocí výměnou za klid, nebo drobný prospěch. A pak jsou i tací, kteří se svezou s davem ze strachu, slabí, kteří vědí, že se děje bezpráví, ale nedokážou se mu postavit.
Proti nim stojí oznamovatel – často osamocený, zranitelný, ale vnitřně svobodný člověk, který odmítl přihlížet. Většinou hájí jen nespravedlnosti a útisk své osoby, mnohdy hájí i kolegy, kteří nenajdou vnitřní sílu se sytému postavit. Systém na něj vrhne vše, co má: psychologický tlak, interní šetření, falešné podezření, pomluvy, výhrůžky či pokusy o profesní likvidaci. V očích těch, kdo moc zneužívají, je hrozbou, protože připomíná, že zákony a etika nejsou jen fráze v interní směrnici, ale závazek.
A paradox je zřejmý: instituce, které by měly oznamovatele chránit, se často promění v jeho soudce. Vedení úřadu, které by mělo vyšetřovat nepravosti, se semkne v obranné formaci a začne hledat způsob, jak „problém“ umlčet. Z odpovědných se stávají spolčení mlčení, z etiky se stává póza, z moci nástroj pomsty.
Boj za práva oznamovatelů je totiž víc než právní téma – je to zrcadlo společnosti.
A kdo se do něj dokáže podívat bez odvrácení zraku, ten už se stal součástí změny.
A zatím co někdo bojuje za spravedlnost, chodby Kozího úřadu vidí stále stejný obrázek: „Plížící se sandály s ponožkami, manšestrové kalhoty a nepřehlédnutelná kostkovaná košile. Ano, je to on — ten nejlepší z nejlepších, nejerudovanější z nejerudovanějších, sám pan K. Sice neumí ani vyhledat e-mailovou komunikaci a provozní systém úřadu je pro něj sprosté slovo, ale v pomluvách a dehonestacích je jasná jednička.“
Malý diktátor
Tento typ člověka, zoufale potřebuje moc. Ne proto, aby vedl kolektiv, nebo úřad, ale aby si léčil vlastní komplex. Takový šéf bývá směsí zhrzeného milence a malého diktátora – touží po obdivu, ale neunesl by zrcadlo. Každá odlišnost, nesouhlas nebo morální pevnost druhých mu připomíná jeho vlastní slabost. Proto reaguje útokem, ponižováním ostatních, pokaždé když vidí slabost. Moc se v takových rukách, stává psychologickým ventilem, nástrojem sebezáchrany. Zejména vůči ženám nebo slabším kolegům, kde může konečně uplatnit moc, která mu jinde chybí. V prostředí úřadu se tak rodí typ „malého boha“ – muž, který má razítko, podpis a pocit nadřazenosti, ale vnitřně je naprosto prázdný, jen zaslepený svojí neomylností a nepostradatelností. Z jeho příkazů není cítit autorita, ale úzkost maskovaná agresí. Každý, kdo projeví integritu, je v jeho očích hrozbou, kterou je nutno pokořit, zlomit nebo veřejně zneuctít.
V českém prostředí se tomu lidově říká „komplex malého pinďoura“ – hrubě, ale přesně. Je to ten druh ega, které si sebevědomí nebuduje výkonem, ale ponižováním druhých.
Psycholog by řekl „narcistní kompenzace méněcennosti“, zaměstnanci prostě vědí, že mají šéfa, který si na nich léčí vlastní frustraci. K tomu patří i nebetyčné vychvalování a pocit vlastní nepostradatelnosti a neomylnosti. A pokud má takový člověk institucionální moc, stává se z úřadu divadlo jeho nevědomí: místo spravedlnosti se tu hraje o jeho uznání, místo služby veřejnosti o jeho křehké ego.
Tohle je nejnebezpečnější kombinace – malý člověk, ještě k tomu slaboch ve velké funkci. Čím víc se bojí, tím víc potřebuje kontrolovat, tím tvrdší trest si vymýšlí pro ty, kdo se mu odváží oponovat. A právě takové osobnosti bývají největším nepřítelem oznamovatelů – ne proto, že by bránily instituci, ale protože brání svůj obraz neomylnosti.
Ale pan K. na to není sám, má mocnou oporu přímo ve vedení úřadu. Když nestačí manipulace, přichází krycí operace. Vedení úřadu si tajně objedná externí právní kancelář, aby vytvořila materiál, který má vyšetřování nasměrovat k předem připravenému výsledku.
Nejde o právní analýzu, ale o zakázkovou interpretaci reality. Texty připravené advokáty se následně vydávají za práci „interní komise“, která má údajně jednat nestranně a v souladu se zákonem. Jenže komise nic netvoří — slouží jako krytí pro práci cizích rukou, a ty se v Opletalově ulici opravdu činí.
Zatajení externího právního servisu je dvojnásob nebezpečné. Zaprvé, finguje nezávislost, která v reálu neexistuje. A zadruhé, celé to financují daňoví poplatníci, tedy veřejnost, která si ve skutečnosti platí vlastní klamání. Úřad, místo aby přiznal pochybení, utrácí veřejné peníze za to, aby vytvořil právní zrcadlo, v němž se sám uvidí čistý.
Takto vytvořené „zprávy komise“ pak obsahují vše, co si vedení přeje: pečlivě konstruované otázky, které odvádějí pozornost, selektivně použité svědecké výpovědi, a formulace které se snaží zlehčit, nebo zcela popřít provinění.“ Za každou z těch vět je však stopa po klávesnici právníka, který pracuje mimo úřad, ale na účet daňového poplatníka.
Vedení úřadu přitom vše prezentuje jako výsledek „interního vyšetření“.
Zpráva dostane oficiální hlavičku, podpisy a razítka členů komise, která možná ani netuší, že jejich jména kryjí externí právní službu objednanou na míru. Tak se z morální odpovědnosti stává účetní položka – právní úkon s fakturou, zapsaný do rozpočtové kolonky „ostatní služby“.
Nikdo se neptá, kdo zadal zadání, kdo schválil platbu a proč komise cituje fráze, které působí jako výstup advokátní kanceláře.
Je to forma institucionálního podvodu. Stát se tváří, že vyšetřuje sám sebe, ale ve skutečnosti outsourcuje vlastní omluvu. Místo aby nesl odpovědnost, platí právníky, kteří ji překlopí do neutrálních formulací. A zatímco se oznamovatel musí hájit sám, bez prostředků, úřad si kupuje profesionální manipulaci za peníze, které nepatří jemu, ale společnosti.
Z právního hlediska jde o zneužití veřejných prostředků a klamání veřejnosti,
z morálního o absolutní dno důvěry. Takový systém už nehledá pravdu – on ji vědomě vyrábí. A každá faktura zaplacená za podobné služby je v podstatě dokladem o organizovaném popření odpovědnosti.
Kdo chrání pouze moc, nechrání spravedlnost
Pravda nezmizí
Veřejná správa má sloužit lidem, ne svým šéfům. Jenže z úřadů se staly pevnosti strachu, kde se loajalita měří mlčením a odvaha trestá. Každý, kdo upozorní na nepravost, se ocitá v aréně, kde se hraje o jeho čest, profesi i zdraví – proti systému, který se brání ne chybám, ale zrcadlu. A když selže morálka, nastupují paragrafy – ovšem ne na obranu pravdy, ale jako nástroj jejího umlčení.
Je to zrůdná forma zrady důvěry– důvěry, že právo má být štítem, ne maskou.
V tu chvíli přestává být stát institucí spravedlnosti a stává se aparátorem vlastního alibi.
Systém, který chrání své viníky a trestá své svědomí, už není systémem – je to kultura útlaku s právním krytím.
Oznamovatel, ten osamělý člověk v téhle mašinerii, není hrdina z plakátu.
Je to obyčejný člověk, který prostě odmítl lhát. A právě proto se stává hrozbou: ne tím, co říká, ale tím, že ještě věří, že pravda má význam. To je pro moc neodpustitelné. Hrdinou se stává svojí vytrvalostí, včetně těch kdo ho v tom nenechají.
Každý, kdo se na těchto hrách moci podílí – právník, úředník, nadřízený, kolega – by si měl položit prostou otázku: Když bráním lež, koho vlastně chráním? A co ze mě zůstane, až ta lež padne? Fakt jsem takový póvl, že se pak klidně podívám tomu člověku do očí?“
Protože pravda má trpělivost, ale nezmizí. A jednou se zeptá nahlas: kde jste byli, když se z práva stávalo divadlo?
Kdo chrání moc, nechrání spravedlnost. A kdo mlčí k bezpráví, stává se jeho součástí. Přeci nechceme mít plnou zem Kozích úřadů.
