Článek
Místo toho jsme slyšeli směs lží, záměrných zkreslení a rétorických manipulací, které relativizují ruskou agresi, útočí na oběti války a rozeštvávají českou společnost proti sobě.
Nejde o „jiný názor“. Jde o vědomé podsouvání falešných příběhů, které mají vyvolat hněv, cynismus a rezignaci.
Okamura tvrdí, že za peníze „českých důchodců, zdravotně postižených a rodin s dětmi“ nelze nakupovat zbraně a pomáhat Ukrajině. To je lež, opakovaná tak často, až má působit jako samozřejmý fakt. Státní rozpočet nefunguje jako jedna peněženka, ze které se buď zaplatí důchody, nebo obrana. Pomoc Ukrajině není charita, ale součást bezpečnostní politiky státu, který leží několik set kilometrů od války vedené agresivní mocností. Podsouvat lidem, že solidarita znamená okrádání vlastních seniorů, je cynický trik, nikoli argument.
Je to účelové štvaní: postavit proti sobě nejslabší skupiny společnosti a oběti války, aby se pozornost odvedla od skutečných příčin problémů.
Válka na Ukrajině není „nesmyslná“. Je brutální, tragická a ničivá — ale má jasného původce. Vznikla ruskou invazí, nikoli rozhodnutím Západu „udržovat konflikt“. Když Okamura mluví o „udržování války“, dělá přesně to, co dělá ruská propaganda: přesouvá odpovědnost z agresora na obránce a jejich spojence. Obrana se v jeho podání stává vinou. Pomoc napadené zemi se mění v cosi nemorálního. Je to logika, která by ospravedlnila jakékoli násilí: kdyby se oběť nebránila, nebyl by problém. Takový pohled je nejen falešný, ale morálně zvrácený.
Výrazy jako „junta“, „zloději“ nebo groteskní obrazy „záchodů ze zlata“ nejsou politická kritika. Jsou to dehumanizační nálepky, jejichž cílem je zbavit Ukrajinu legitimity a vzbudit odpor k samotné myšlence solidarity. Volodymyr Zelenskyj není vůdce junty, ale prezident zvolený v mezinárodně uznaných volbách. O korupci na Ukrajině lze a má se mluvit, je na Ukrajině, stejně jako v jiných státech. Ale používat ji jako záminku k popření reality ruských raket dopadajících na civilní domy je manipulace. Jazyk, který Okamura volí, není náhodný. Přesně takto se připravuje půda pro lhostejnost: oběť se vykreslí jako podezřelá, nehodná pomoci, a agresor se postupně ztrácí z obrazu.
Jedním z nejnebezpečnějších momentů projevu je slepení pandemie, klimatické změny a války do jedné „hysterické“ masy. Je to učebnicový příklad manipulace: místo aby se jednotlivá témata posuzovala podle faktů, shodí se jedním slovem. Pandemie nebyla hysterie pro lidi, kteří přišli o blízké. Klimatická změna není hysterie pro oblasti sužované extrémy počasí. A válka není hysterie pro civilisty zabíjené raketami. Tahle strategie má jediný cíl: vyvolat dojem, že žádný problém není skutečný, že všechno je jen mediální nafouknutá bublina. Výsledkem není „zdravý rozum“, ale rezignace a cynismus.
Ano, CO₂ je přirozenou součástí atmosféry. Ano, s viry lidstvo žije tisíce let. Tyto výroky jsou banálně pravdivé — a právě proto tak účinné jako manipulace. Neříkají totiž nic o podstatě problému: o míře, důsledcích a odpovědnosti. Stejnou logikou by šlo tvrdit, že oheň je užitečný, a proto není problém, když hoří dům. Jde o rétoriku, která má znejistit publikum, nikoli vysvětlovat realitu.
Normalizace závislosti na ruském plynu je prezentována jako „rozumný pragmatismus“. Ve skutečnosti jde o zlehčování geopolitického rizika, které Evropa pocítila už jednou — a zaplatila za něj politicky i ekonomicky. Diverzifikace dodavatelů plynu, byl nutný krok. Závislost není technický detail. Je to nástroj nátlaku. Tvrdí-li někdo, že „když to neuškodilo jiným, neuškodí to nám“, ignoruje základní zkušenost posledních let nebo ji záměrně vytěsňuje. Stačí kouknout na Maďarsko. Nemluvím ani o tom, že jde o krvavý plyn, z jehož výtěžku by se financoval agresor.
V celém projevu prakticky nezazní jasná věta, že Ukrajina byla napadena a brání se. Není tam empatie k obětem. Není tam vědomí odpovědnosti silnějšího vůči slabšímu. Je tam jen jeden opakující se motiv: hlavně ať nás to nic nestojí, hlavně ať se do ničeho nemícháme, hlavně ať se díváme jinam. To ale není mírová politika. To je politika pohodlí a morálního úpadku. Navíc naivní pohled, který navíc známe z vlastní zkušenosti, že ustupovat agresorovi vede k míru. Od mnichova není zas tak daleko, abychom na něj zapomněli.
Tenhle projev není „odvážné říkání nepohodlných pravd“. Je to systematická snaha přepsat realitu tak, aby vina zmizela, solidarita byla zesměšněna a cynismus vydáván za rozum. Ve chvíli, kdy evropští lídři jako Petr Pavel mluví o odpovědnosti a hodnotách, Okamura nabízí pravý opak: svět bez empatie, bez faktů a bez ochoty rozlišovat mezi agresí a obranou. A to je na tom celém nejnebezpečnější.
Jako daňový poplatník považuji za skandální, že jsem nucen ze svých peněz platit politickou existenci člověka, který České republice nikdy nic nepřinesl a ani to nepředstírá. Tomio Okamura nepředstavuje program, řešení ani odpovědnost — představuje způsob obživy. Jeho kariéra nestojí na práci pro stát, ale na systematickém rozdmýchávání strachu, lží a nenávisti, které přetavuje ve státní příspěvky a poslanecký plat. Česká republika pro něj není službou, ale zdrojem. Není to politik v běžném slova smyslu, ale parazitický produkt systému, který dokázal zneužít demokracii k tomu, aby ji zevnitř oslaboval. A právě proto je na místě říct jasně: nejde o pluralitu názorů, ale o dlouhodobé vysávání veřejného prostoru i veřejných peněz — a s tím by se žádná sebevědomá společnost neměla smiřovat.
