Článek
Už ve 13. století se v českých zemích začíná utvářet samostatné městské soudnictví, včetně takzvaného „práva meče“ – tedy pravomoci rozhodovat o životě a smrti. Hrdelní soudnictví nebylo výsadou pouze královských měst; toto právo postupně získávaly i menší obce a feudální vrchnosti. V roce 1237 udělil Václav I. hrdelní právo Roudnici nad Labem, o několik desetiletí později ho získaly také Přelouč(1261), Police nad Metují (1295) či Třebenice(1299). Vyvrcholení tohoto vývoje přinesl rok 1337, kdy král Jan Lucemburský vydal několik listin, jimiž potvrdil městům rozsáhlé soudní pravomoci – s výjimkou nejzávažnějších zločinů, které si panovník ponechal pro sebe.
Feudální vrchnosti – světské i církevní – vykonávaly trestní pravomoc především nad vlastními poddanými. Postihovaly zločiny, které zasahovaly jejich přímé zájmy, zatímco běžné přestupky často svěřovaly k souzení měšťanským soudům. Zvláštní postavení měla královská města, která si vybudovala poměrně samostatné soudní systémy, zatímco v poddanských městech zůstávaly soudy pod dohledem vrchnosti a jejích úředníků. Do 16. století tak v českých zemích vznikla hustá síť několika set městských soudů, které řešily vše od drobných urážek až po vraždy.
Zatímco šlechtu soudily zemské a komorní soudy a duchovní stáli před konzistorními tribunály, městské obyvatelstvo mělo své soudní fórum právě v městské radě. Ta byla zároveň nejvyšším orgánem městské správy i hrdelního soudnictví. Rada se při rozhodování řídila jak obecnými zákony, tak instrukcemi své vrchnosti. Celý proces začínal i končil před „plnou radou“, ale samotných výslechů se účastnila jen menší skupina radních v čele s rychtářem – ten měl zásadní vliv na průběh vyšetřování i na konečný rozsudek. V poddanských městech býval přítomen i zástupce vrchnosti, který dohlížel na průběh řízení.
Klíčovou roli měl městský písař. Do radních protokolů zapisoval žaloby, výpovědi i rozsudky, vedl korespondenci s vězením a zaznamenával i průběh mučení a poprav. Při výsleších seděl často v mučírně, zapisoval každé slovo, které z obviněného „vydobyla“ tortura.
Rychtář mezitím zodpovídal za ohledání míst činů, dopadení provinilců a jejich věznění.
Podléhal mu biřic – muž pro všechno: právní posel, vězeňský hospodář i ten, kdo fyzicky vykonával příkazy soudu.
Samotné trestní řízení mělo ještě v raném novověku inkviziční charakter – tedy vyšetřovací. Nečekalo se na obžalobu, soud sám „vyhledával pravdu“. Dobrovolné přiznání se považovalo za nedostatečné; věřilo se, že pravda vyjde najevo až pod tlakem. A tak se provinilec přivazoval na „špánskou botu“, natahoval na skřipec nebo dostával rány důtek, dokud nevyjevil nejen svůj čin, ale i jména spolupachatelů. Pokud byli dopadeni i ti, následovala konfrontace – tzv. vejvod. Tam měli spoluviníci poslední šanci, aby vyslýchaného přiměli své výpovědi odvolat. Kdo neodvolal ani na popravišti, podepsal tím svůj rozsudek i pro druhé.
Když městská rada shromáždila dost důkazů a výpovědí, vynesla rozsudek.
Tresty sahaly od podmíněného nebo bezpodmínečného trestu smrti, přes vypovězení z města, až po reversy – písemná prohlášení, která provinilec musel ve vězení podepsat.
V nich se zavazoval, že z města odejde, zřekne se určité činnosti, nebo že bude žít „v pokoře a poslušnosti“. Samozřejmě – souhlas byl vždy „dobrovolný“. A kdo neuposlechl, ten skončil zpět v šatlavě, odkud už zpravidla nevyšel.
Tento zápis pochází z městské knihy Solnice a je typickým příkladem soudního postupu podle práva útrpného v 16. století. „Právo útrpné“ nebylo výjimkou, nýbrž běžnou metodou k „potvrzení pravdy“. Vyznání se stávalo důkazem – i když bylo vynucené. Samotný text je psán chladně a úředně, přesto z něj vystupuje drama dvou venkovských dívek, které zničila neznalost, pověra a soudní svět.
Léta Páně 1572, ve čtvrtek po svaté Voršile, toto vyznala Zuzka, dcera nebožtíka Duňáka z Debřec, když byla vyslýchána právem útrpným.
Přiznala, že když sloužila u Kramplíčků, stýkala se tělesně s Jírou Horovým a poté se Samkem Hejlkovým, s nímž i otěhotněla. Když pak jednoho dne šla prát prádlo a vyšedši za stodolu, porodila dítě. Bylo živé, ale ona je zamordovala, zabalila do sukně a odnesla domů, kde tehdy sloužila. Tam je ukryla v komoře a nikomu o tom nepověděla. Později tělo dítěte zahrabala do hnoje.
Zuzka zahrabává mrtvolku dítěte
Když byla dále vyslýchána, vypověděla, že ještě před svatým Janem se potkala na louce s Ankou, dcerou nebožtíka Pavla Hudce z Poříčí. Ta jí poradila, že kdyby snad někdy „něco do sebe pojala“, má vypít dešťovou vodu ze tří žlabů, když prší — že tím z ní vše vyjde ven.
Zuzka tak později učinila, když poznala, že je v jiném stavu, napila se té vody, a čtvrtý den poté porodila. Později, když se s Ankou znovu setkaly na posvícení v Lipovce, Anka se jí ptala, zda se „toho“ zbavila. Zuzka přisvědčila, že ano. Anka jí poradila, aby dítě dobře ukryla.
Na Anku bylo proto posláno do Hradce, aby byla postavena před soud. Ráno, v sobotu po svaté Voršile, byla Anka k radě přivedena a oznámilo se jí, z čeho je Zuzka obviňuje.
Když byla poté vyslýchána i Anka Hudcova, nejprve zapírala, že by Zuzce kázala dítě ukrývat či zabít, ale připustila, že jí poradila „vodu ze tří žlabů“. Na naléhání úřadu a po dalším mučení se přiznala i k tomu, že Zuzce radila dítě zakopat a dobře schovat. Prohlásila, že na tomto přiznání chce umřít, že slova svá „duší stvrzuje“.
Rozsudek na sebe nenechal dlouho čekat a byl nekompromisní. Jelikož Zuzka, dcera Duňákova z Debřec, se na mučení přiznala, že spáchala tak hanebný čin a vlastní dítě usmrtila,
my, purkmistr a rada města Solnice, jsme po uvážení práva i zemských zřízení vynesli ortel:
má býti zahrabána a kůlem probita.
Léta Páně 1572, v sobotu po svaté Voršile, když měla být Zuzka popravena, byla i Anka přivedena, zda by své výpovědi nechtěla odvolat. Neučinila tak, prohlásila, že na všem, co řekla dříve, setrvává až do smrti. Poté, když byla i ona podrobena právu útrpnému, potvrdila, že Zuzce opravdu kázala napít se vody ze tří žlabů a poradila jí, aby dítě zakopala a dobře schovala. Purkmistr a rada města Solnice, zváživše, že Anka byla příčinou všeho zla a svou radou přispěla ke zločinu, vynesli nad ní týž ortel jako nad Zuzkou: aby byla zahrabána a kůlem probita.
Trest „zahrabání a probodnutí kůlem“ byl určen pro vraždu novorozeného dítěte matkou — čin považovaný za nejvyšší hřích proti přirozenosti. Současně je to mrazivé svědectví o neznalosti a zoufalství žen té doby: „rada o vodě ze tří žlabů“ je pozdní forma lidové magie, jak se zbavit těhotenství.
Pacholek chystá jámu na popravčím vrchu
Příběh Zuzky a Anky z roku 1572 není ojedinělý – spíš bolestně typický. V době, kdy se každé početí mimo manželství rovnalo veřejné hanbě a ztrátě živobytí, neměla prostá děvečka příliš na výběr. Těhotenství znamenalo konec služby, potupu a často i vyhnání. A tak se zoufalé ženy obracely k lidovým radám, pověrám a tajným prostředkům, které se předávaly šeptem: bylinky, koupele, modlitby a „voda ze tří žlabů“ – symbol trojí očisty, který měl spíš magický než lékařský základ.
Právo tehdejší doby však neznalo slitování. Zemské zřízení považovalo „mord dítěte z hanby“ za zločin proti přirozenosti i Bohu. Matka, která své dítě po porodu usmrtila či ukryla, se trestala zahrabáním a probodnutím kůlem, což mělo připomenout její „zahrabanou vinu“. Nebylo výjimkou, že se tak dělo i veřejně, za účasti duchovních.
Zvláštní krutost těchto rozsudků spočívala v tom, že oběť – žena – bývala zároveň pachatelkou. Mnohé z nich rodily samy, bez pomoci, a novorozenec zemřel i bez úmyslu vraždy. Ale v době, kdy se víra a právo překrývaly, rozhodovala spíš zpověď než důkaz.
Z dnešního pohledu jsou jejich příběhy děsivé, ale i dojemně lidské.
Zuzka i Anka se v záznamech proměnily v „pachatelky“, ale za řádky vyčteme i něco jiného – dvě mladé ženy, které se bály, milovaly a udělaly zoufalé rozhodnutí. Z jejich slov zůstalo v archivu jen doznání. A přece je v něm slyšet víc než v celém právu útrpném: hlas člověka, který se provinil ne ze zloby, ale ze strachu.
Smolná jinak černá kniha města Solnice 1569-1721 Autor Emil Pavel Lány
