Článek
Tímto titulem mu král Jan nejen vymezil prestižní postavení, ale zároveň ho pověřil správou celého českého království.
Ve svém životopisu „Vita Caroli“ (Život Karla IV.) na to vzpomíná: „Když jsme přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matku, ani bratry, ani sestry, ani koho známého. Toto království jsme nalezli tak zpustošené, že jsme nenašli ani jediný svobodný hrad, který by nebyl zastaven se všemi královskými statky, takže jsme neměli, kde bychom přebývali, leč v měšťanských domech jako měšťané. Pražský hrad byl tak zpustošen, pobořen a rozbit, že se od časů krále Otakara Druhého celý sesul až k zemi…“ Jeho matka Eliška již tři roky nebyla naživu, zemřela roku 1330. Karel navštívil její hrob v kostele na Zbraslavi vedle hrobu svého děda, krále Václava. Jeho někdejší vychovatel z dětství, pan Vítek Zajíc, již také nebyl naživu; zahynul dávno předtím ve válce mezi císaři Ludvíkem a Fridrichem o císařskou korunu roku 1319.
První Karlova zastávka před vstupem do Prahy patřila zbraslavskému klášteru. Tuto událost zachytil zbraslavský opat a kronikář Petr Žitavský: „Léta vtělení Páně 1333., dne 30. října, to jest dva dni přede Všemi svatými, Karel, který se jmenuje i Václav, prvorozený syn českého krále Jana a zákonitý dědic království, ubíraje se v sedmnáctém roku věku svého přes Zbraslavský klášter, navštívil matčin hrob a vešel s hojným množstvím šlechticů do Prahy, metropole království, při čemž mu všichni s radostí vyšli naproti.“ Karel celý život nosil hlubokou touhu po domově a po své matce, která jej naposledy viděla jako malého chlapce v roce 1323. Tehdy, sotva sedmiletý, byl poslán do Francie na vzdělání a výchovu, a její tvář už nikdy nespatřil. Když po letech poklekl v tiché modlitbě u jejího hrobu, možná se mu na okamžik vybavila její podoba, ozvěna hlasu či dávná vzpomínka na její dotek. Čas však zastřel vše, co mu bylo kdysi blízké. Tento okamžik, plný hlubokého citu a nostalgie, byl pro Karla návratem k tomu, co bylo dávno ztraceno.
Vyobrazení Elišky Přemyslovny
Svůj návrat ve svém životopise popisuje: „Náš otec vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže válčit dále proti řečeným pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdat ta města i vedení války. My však jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastat se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napřed do Čech.“ Sedmnáctiletý Karel cítil hluboké spojení se zemí, která byla jeho domovem, a jeho návrat byl poháněn nejen rozumem, ale i srdcem. Tento krok učinil z vlastní vůle – jeho otec, král Jan, nebyl tím, kdo by ho k návratu vybídl. Když však do Itálie dorazila výprava šesti českých šlechticů, nepřijeli pouze na zdvořilostní návštěvu či kvůli smlouvám. Jejich poslání bylo jasné: přesvědčit mladého prince, aby se vrátil tam, kde byl potřeba nejvíce. Českému království chyběla přítomnost pevného vládce, jehož osobnost by přinesla stabilitu a naději. Karel musel cítit tíhu očekávání, ale také nadšení a touhu opět spatřit své rodné kraje. Jeho rozhodnutí bylo víc než politickým gestem – bylo to volání domova, které nelze ignorovat. „Království bez svého krále tu stojí jako bez zákona a jako by bezhlavé bylo!“ Biskup Jan Volek hrál v tomto příběhu klíčovou roli a Karel nakonec podlehl přesvědčování českých šlechticů. Jeden z jejich argumentů byl tichý a nenápadný, avšak hluboce významný. Spočíval ve třech slovech: „Unser lieber Herre,“ tedy „náš milý pán.“ Takto oslovovali čeští páni prince Karla. Tento titul, uvedený dokonce čtyřikrát v listině českých šlechticů sepsané ještě v Itálii, byl v té době neobvyklý a náležel výhradně králi. Tímto jemným, skoro nepostřehnutelným způsobem šlechtici naznačovali možnost, že by princ Karel mohl jednoho dne zaujmout královský trůn. O této myšlence se však nesmělo mluvit nahlas – zůstávala viset ve vzduchu jako nevyřčené přání. Nejlépe to vystihuje Petr Žitavský ve Zbraslavské kronice: „Proč tento dědic zůstával mimo své království tak dlouhou dobu, totiž deset let, toho byla, jak se obecně soudí, tato příčina: bál se totiž král Jan, jeho otec, aby toho mladíka neunesli šlechtici a neučinili ho na jeho škodu králem.“
Královský hrad na Pražském hradě ležel od dávného požáru za krále Václava II. v troskách, zanechaných bez obnovy králem Janem. Korunní statky, královské hrady, města, vesnice a dokonce i lesy byly tehdy všechny zadlužené a zastavené. Z královského majetku nezůstalo nic, co by bylo nezatížené. Země upadla do nepořádku: župní a hradští úředníci ztratili autoritu, zatímco mocní páni a rytíři beztrestně pášili nespravedlnosti, ba dokonce i loupeže, bez obav z jakéhokoliv trestu. Když se Karel vrátil po deseti letech strávených v zahraničí, našel zemi v chaosu, která jej uvítala jako cizince. Jako skutečný cizinec, stejný, jakým byl jeho otec Jan a zůstal jím navždy. Karel ve svém životopisu sám vzpomíná, že jeho začátky nebyly lehké: „Také řeč českou jsme úplně zapomněli, jíž však jsme se znova naučili, takže jsme jí mluvili i rozuměli jako každý jiný Čech. Z boží milosti pak jsme znali psáti i mluviti ne- jen česky, ale i francouzský, italsky, německy a latinsky, a to tak, že jedním jazykem jako druhým jsme dovedli čisti, psáti i mluviti.“ U dvora francouzského krále strávil svůj čas lépe než jeho otec Jan, který tam hledal pouze zábavu a marnosti. Karel brzy pochopil význam královských povinností a ihned začal napravovat dlouhodobé nedostatky.
V průvodu šlechticů, kteří ho doprovázeli na cestě z Itálie zpět do vlasti, se Karel setkal se svým jediným vzdáleným příbuzným – Janem Volkem, nevlastním bratrem jeho matky Elišky. Tento příbuzný měl významné postavení, byl vyšehradským proboštem a kancléřem Českého království. Karel se však neobklopil cizími experty; přijel bez vlastních notářů či písařů. Místo toho se plně opřel o schopnosti místních českých lidí a dokázal si je rychle získat svým šarmem i intelektuální převahou. Zkušenosti z Itálie, kde jej stálé nebezpečí naučilo předvídat těžkosti, nástrahy a rychlé zvraty situací, mu náramně pomohly. Brzy kolem sebe shromáždil početnou skupinu stoupenců. Svou pozornost nejprve zaměřil na povznesení upadajícího hospodářství královské koruny. Stavové, jejichž přízeň si rychle získal vážným a důstojným vystupováním, mu povolili daně na zřízení jeho dvora. Pražští měšťané Karlovi poskytli půjčku ve výši dvou tisíc hřiven, zatímco šlechtická obec povolila obecnou berni. Přestože část berně musel zasílat svému otci, získané prostředky mu stačily k zahájení důležitých kroků.
Za nejdůležitější považoval získání zpět zboží ztracených králem Janem. Zároveň se pustil do obnovy královského sídla na Pražském hradě – prvního symbolu jeho odhodlání vrátit zemi její bývalou slávu. Ve svých pamětech vzpomíná: „V těch dobách dal nám otec náš markrabství moravské i užívali jsme toho titulu. Četní pak šlechetní mužové z Čech, hledíce k tomu, že pocházíme ze starého rodu králů českých a majíce nás v lásce, poskytli nám pomoci, abychom znova nabyli hradů a statků královských. Tenkráte jsme nabyli s velikým nákladem a úsilím hradů: Hrádku, Týřova, Lichnice, Litic, Hradce Králové, Písku, Nečtin, Zbiroha, Tachova, Trutnova v Čechách, na Moravě pak: Lukova, Telče, Veveří, hradů olomouckého, brněnského a znojemského i mnohých jiných statků zastavených a odcizených od koruny. A měli jsme mnoho ochotných rytířů ke své službě; i prospívalo království den ode dne a milovali nás lidé poctiví, zlí však se nás báli a vystříhali špatností a spravedlnost v míře dosti hojné vládla královstvím.“
Vítání Karla IV. při příjezdu do Prahy
Za svůj první provizorní útulek v Praze zvolil Karel pravděpodobně staroměstský dům U Štupartů poblíž kostela svatého Jakuba, dnes již neexistující. Po návratu do Čech procestoval Karel celé království – Čechy, Moravu i Slezsko. S neúnavnou energií se snažil osobně poznat všechny nedostatky, vyslechl stížnosti lidu a pracoval na jejich nápravě. Nepokoje a chaos byly postupně potlačovány přísným výkonem spravedlnosti, který přinesl rychlé zlepšení. Největší výzvou se však stal Pražský hrad. Tento symbol české koruny byl poničen již za vlády Přemysla II. Otakara, kdy požár zničil velkou část paláce a kapli Všech svatých v posledních letech vlády Václava II. Během „hejtmanských let,“ kdy Českému království vládli místo nepřítomného Jana správci, zchátrala i západní část Hradu kolem vysoké věže, kde kdysi bydlel Jindřich Korutanský. Nejzachovalejší částí Hradu zůstal purkrabský dům na východním svahu, který Karel brzy převzal od nejvyššího purkrabího Hynka z Dubé. Měšťanský dům již mladému vladaři nestačil. Karel se neomezil jen na opravy – pustil se do přestavby Starého královského paláce. Významně jej rozšířil a přetvořil v gotickém stylu, čímž jej proměnil v reprezentativní sídlo hodné českého krále. Palác se stal centrem nejen oficiálních, ale i soukromých událostí, s velkými reprezentačními prostorami, obnovenou kaplí Všech svatých a dalšími částmi, které odrážely Karlovu vizi a vůli obnovit slávu královské koruny. Ve své kronice o tom píše kronikář František Pražský: „Zakrátko postavil Karel královský dům, hodný obdivu, jakého nebylo v tomto království dříve nikdy vidět. Vybudoval ho značně vysokými náklady podle domu krále francouzského.“
Karel spěchal, naléhal na stavitele, chtěl brzy v Praze uvítat svou manželku, teď už markraběnku Blanku z Valois, se kterou se naposledy vidět při svém odjezdu z Lucemburska do Itálie. Na dokončení paláce však už čekat nechtěl. Už jí chtěl mít po svém boku. Ve svých pamětech to ale popisuje velmi stroze, včetně toho, že po roce se jim narodila první dcera: „Toho času poslali jsme pro svou manželku, jež dotud byla v Lucemburku. Ta, přišedši, měla po roce dceru prvorozenou, jménem Markétu.“ Zato Petr Žitavský se ve své kronice Zbraslavské o této události rozepsal: „Byla tedy sestra Filipa, krále francouzského, přivedena do Čech, aby se svým manželem kralovala a panovala svým časem jako královna. Sličným zjevem a krásou svou zajisté zalíbila se v očích všech a doufám, že se ještě zalíbí ctnostmi; přinesla s sebou ženský šat podle obyčeje svého národa (vida, pan opat si povšiml i Blančiny módy), a přivezla si nemalou výbavu podle stavu své důstojnosti, jak vyžaduje dům královský.“ Na korunovaci českým králem a královnou museli Karel a Blanka čekat dlouhých třináct let. Když však Blanka konečně dorazila do Prahy, přivezla s sebou početnou suitu francouzských dvorních dam a dvořanů. Jejich okázalost, lesk a elegance vyvolaly mezi lidmi úžas a překvapení, protože něco takového se v českých zemích dosud nevidělo. Žitavský pokračuje: „Raduje se pak manžel z manželky a pořádá v Praze po několik dní velikou slavnost v rozkoších a radovánkách.“ Manžel se ze své manželky radoval opravdu upřímně, jelikož se během dvou měsíců po příchodu ocitla v jiném stavu. „Ale skoro celá družina, která s tou Blankou přišla z Francie a Lucemburského hrabství do Čech byla po jednom měsíci poslána zpět do svých zemí a jiná družina z Čech byla té paní přidána od zemských šlechticů.“
Karel, jako by vždy cítil puls své země, pochopil, že okázalost a cizí noblesa vystavovaná na odiv vyvolává nevoli nejen u české šlechty, ale i u měšťanů. Místo napětí však dokázal situaci obrátit ve svůj prospěch – za svou zdrženlivost a pragmatismus získal sympatie všech vrstev. Tento krok zároveň umožnil Blance přiblížit se více českému prostředí a naučit se jiné jazyky než její rodnou francouzštinu, čímž se stala skutečnou součástí království. Ve svých pamětech na tento okamžik vzpomíná, byť s jeho charakteristickou strohostí, která mezi řádky skrývá větší hloubku, než se na první pohled zdá: „Začíná se učit jazyku německému a více se v něm cvičívá než v jazyce českém, neboť se skoro ve všech městech království a před králem obecněji užívá v této době jazyka německého než českého.“ Deset dní po Karlových devatenáctých narozeninách se mu narodilo první dítě. Dcera. Dostala jméno po mamince, neboť ta byla pokřtěna jako Markéta….
Avšak to, co se líbilo českému lidu, se nelíbilo králi Janovi. Brzy začal Karlovi závidět přízeň lidu, kterou sám doposud nezískal. Jeho blízcí příznivci, kterým se nelíbilo odstranění nepořádků, protože z nich měli prospěch, vzbudili v něm obavy, že jej syn chce připravit o trůn. Karel ve svých pamětech o tom píše: „Když se to stalo, otec náš přišel do Čech a přivedl s sebou ženu svou, kterou pojal za královnu, jménem Beatrix, dceru vévody bourbonského, z rodu králů francouzských, s kterou potom zplodil jednoho syna Václava. Tehdy zlí a lstiví rádcové, i Čechové i z hrabství lucemburského, nabyli převahy a vlivu u otce našeho proti nám, hledajíce vlastního prospěchu. Přistoupivše k otci našemu, namlouvali mu: „Pane, mějte se na pozoru, syn váš má v království mnoho vašich hradů i mnoho přívrženců, proto bude-li dlouho té moci požívat, vyžene vás, až bude chtít; neboť jest sám dědicem království i pochází z rodu králů českých a jest velice oblíben u Čechů, vy však jste cizinec.“ Toto však říkali, hledíce si osobního zisku a výhody, aby jim odevzdal hrady a statky královské. On pak tak uvěřil jejich radám, že pojal k nám nedůvěru a odňal nám všechny hrady a vrchní správu v Čechách a v markrabství moravském. A tak zbyl nám pouze titul „markraběte moravského“ beze vší moci.“
Přesto Karel nikdy na svého otce nezanevřel, i když kolikrát s velkým přemáháním, byl mu oporou až do konce jeho dní. Jan ten se jeho schopností bál a vždy Karla podezíral. Karla čekalo ještě mnoho střetů se svým otcem.
Z knihy: Dějiny panování Karla IV. Autor Zap, Karel Vladislav Friedrich, Gustav Černý, Věnceslav1894
