Článek
Volič jako aktivní nebo pasivní hráč
Volební účast v Česku kolísá – zatímco u prezidentských voleb dosahuje přes 60 %, u evropských bývá i pod 30 %. Zájem o politiku bývá selektivní, často vyvolaný emocemi nebo mediální pozorností. Voliči se mnohdy rozhodují na základě dojmů či sympatií namísto hlubšího porovnání programů. Ty se bohužel zúžili jen na sliby, bez jasné definice jak jich dosáhnout. To nahrává populismu a oslabuje dlouhodobě udržitelnou správu věcí veřejných i veřejných financí.
Politici neříkají pravdu, protože systém odměňuje efekt, ne poctivost. Voliči si často přejí jednoduché, pozitivní odpovědi – a ne všechny pravdy jsou pohodlné. V prostředí krátkých zpráv, titulků a kampaní se „nepříjemná pravda“ prostě špatně prodává.
Každá politická lež vytváří erozi důvěry. A bez důvěry není vůle ke spolupráci, žádné společenské lepidlo. Když se opakovaně ukazuje, že lež prochází, pravda přestává být výchozí hodnotou– a místo toho se stává výjimkou. Mimochodem, v jednom výzkumu politologové zjistili, že lidé jsou schopni „odpustit“ lež, pokud věří, že byla řečena „pro vyšší dobro“. Ale kde je ta hranice? Kdo ji stanoví?
Záměrná lež veřejného představitele není jen porušením důvěry – je to signál, že si neváží publika natolik, aby mu sdělil realitu. V tom smyslu není lež slabost, ale kalkul. Lež je pak prostředkem k udržení moci.
O různých výrocích se můžeme dohadovat, zda jsou lživá, či nikoliv. Ale jsou tu výroky, které jako lživé označila i nezávislá justice. To by mělo být prvním varováním kdo lhář v politice je a kdo není.
Případ: Tomio Okamura (SPD)
V roce 2022 rozhodl pražský městský soud, že Tomio Okamura, předseda hnutí SPD, šířil nepravdivé tvrzení o europoslancích Tomáši Zdechovském a Pavlu Svobodovi (oba KDU-ČSL). Konkrétně:
- Tvrdil, že hlasovali pro uvalení sankcí na Česko kvůli nepřijímání migrantů
- Soud konstatoval, že žádné takové hlasování neproběhlo a že oba europoslanci hlasovali proti
- Okamura byl povinen se veřejně omluvit na svém Facebooku
Soudce výslovně uvedl, že výrok byl „jednoznačně lživý a nepravdivý“. Omluva byla vynucena soudním rozhodnutím a musela být zveřejněna do jednoho měsíce od právní moci rozsudku.
Případ: Andrej Babiš - Výrok o europoslancích (2019)
V roce 2019 rozhodl soud, že Andrej Babiš nepravdivě tvrdil, že europoslanci Luděk Niedermayer a Jaromír Štětina hlasovali pro sankce vůči Česku kvůli migraci. Soud konstatoval, že:
- výrok byl nepravdivý
- Babiš se musel veřejně omluvit
Tento případ se týkal ochrany osobnosti. Přesto šlo o soudní uznání nepravdivého výroku.
Případ: Andrej Babiš - Omluva Janě Filipové (2022)
- Výrok: Tvrdil, že demonstranti proti jeho vládě byli „zaplacení“ a „na objednávku“.
- Rozhodnutí: Musel se omluvit konkrétní účastnici demonstrace, Janě Filipové, a to písemně.
- Zajímavost: První omluva obsahovala komentář, který soud neuznal. Až po exekuci a pokutě 30 000 Kč poslal omluvu v předepsané podobě.
Případ: Andrej Babiš - Omluva novinářce Pavle Holcové (2023–2025)
- Výrok: Na Facebooku sdílel koláž, která jí podsouvala výrok o „domluvě se Sorosem“ na špinění Babiše.
- Rozhodnutí: Nejvyšší soud potvrdil, že šlo o nepravdivý a dehonestující obsah, a Babiš se musel omluvit.
- Důvod: I sdílení cizího obsahu je odpovědností veřejné osoby, pokud může poškodit pověst jiného.
Případ: Andrej Babiš - Omluva Miroslavu Kalouskovi (2023–2025)
- Výrok: Ve Sněmovně řekl, že Kalousek „rozkrádal ministerstvo obrany a zabil lidi cez padáky“.
- Rozhodnutí: Nejvyšší soud i Ústavní soud potvrdily, že šlo o nepravdivé a závažné obvinění.
- Omluva: Musel se omluvit ve Sněmovně i písemně. Soud konstatoval, že „vypadl z role“ a šlo o osobní útok.
Opravdu chceme, aby soudně usvědčení lháři vedli naši zem?
V demokracii mají lidé právo zvolit si zástupce podle svých hodnot. Ale pokud voliči opakovaně akceptují nebo omlouvají prokazatelně nepravdivé výroky, dává to politikům signál, že důvěra veřejnosti není podmíněná pravdou, ale popularitou.
Otázkou pak není jen „kdo lže“, ale „komu to nevadí“.
Otázka na nás: Jakou kulturu chceme?
- Chceme politiku založenou na faktech, nebo na emocích a dojmech?
- Máme odpustit lež, pokud „ta druhá strana je horší“?
- Máme volit podle charakteru, nebo jen podle programu?
Pamatujme si: „Politik, který se omlouvá až po rozhodnutí soudu, není jen člověk, který udělal chybu. Je to někdo, kdo zneužil důvěru. A když to udělá jednou — bude to dělat znovu.“
Zdroje:
