Když elektřina prvně vystrčila růžky

Chce se mi říci, že je to naprosto vyčerpávající a těžko co dodat. Ale pár zajímavostí se snad ještě najde. Než se střídavý proud dostal do stodoly a do chléva, měl svého předchůdce a to proud stejnosměrný. Jasným hybatelem pokroku spojeného s elektřinou byl u nás František Křižík, jež svými nápady uváděl tehdejší společnost opakovaně k údivu.

Roku 1880 představil světu svou obloukovou lampu, která si rychle získala mezinárodní uznání. Elektřina začala vstupovat do každodenního života, především v oblasti osvětlení. V roce 1881, během návštěvy korunního prince Rudolfa v Praze, se po prvé rozzářily obloukové lampy při slavnostním osvětlení na bývalé Ferdinandově třídě (dnes Národní). O rok později, v roce 1882, se Národní divadlo ponořilo do světla obloukových lamp, aby po znovuvybudování v roce 1883 přešlo na modernější žárovky napájené z domácí elektrárny vybavené Edisonovými dynamy.

Roku 1882 uskutečnil Křižík osvětlovací pokusy na Staroměstském náměstí, kde byla na radnici umístěna lokomobila a Schuckertův dynamoelektrický stroj. Před vchodem do radnice zářily dvě obloukové lampy, dalších pět osvětlovalo náměstí. Byla to vlastně první pražská elektrárna, která však nedosáhla uznání českých a německých odborníků.

V roce 1884 vznikla v žižkovské plynárně pokusná stanice pro výrobu a využití elektřiny, kde plynové motory poháněly osvětlení kanceláří žárovkami a nádvoří obloukovými lampami. Elektrifikace Prahy pokračovala v roce 1885, kdy bylo elektrické osvětlení zavedeno v Německém divadle (dnešní Státní opera) i na Staroměstské radnici, v letech 1885 a 1886 pak na Slovanském ostrově. Elektřinu vyráběly jednotlivé domácí elektrárny, které postupně rozšiřovaly svůj dosah a měnily tvář města.

Žižkov byl první. Kupodivu ne Praha, ale Žižkov, který v té době byl samostatným městem, vybudoval první veřejnou elektrárnu! V únoru roku 1889 rozhodla městská rada, s nadšením a odměnila se potleskem, o výstavbě první veřejné elektrárny. Elektřina se bude vyrábět u paty Vítkova, nedaleko Tachovského náměstí. Stavba byla schválena v únoru, a za neuvěřitelných devět měsíců bylo vše hotovo. Dne 1. prosince 1889 pak starosta, městská rada, Křižík a tisíce dalších lidí netrpělivě čekali na soumrak. Kolem půl páté elektrárna spustila proud a Žižkov se rozzářil elektrickým světlem. Byla to nádherná podívaná, která se navíc odehrála na první adventní neděli.

Praha nebyla první a to se neodpouští. Pražský tisk se na významnou událost okamžitě zaměřil. Hlásal, že v takovém světle bude možné najít i jehlu zapadlou v blátě ulice. Kritizoval tak radnici, která s velkou pompou zavádí moderní osvětlení, ale zároveň nedokáže vydláždit rozbahněné ulice. Jak říkali v té době Žižkováci, byla to jen závist… Hlavní ulici zalil jas 28 Křižíkových obloukových lamp, takzvaných oblouků. Ty byly umístěny na mohutných stožárech ve výšce třetího patra zdejších činžovních domů, tedy asi 14 metrů nad zemí. Pokud oblouková lampa zhasla, automaticky ji pomocí přepínače nahradila malá nouzová žárovka. Vedle toho Žižkov osvětlovalo dalších 600 žárovek, z nichž asi stovka svítila v bočních ulicích, zatímco většina zářila v obchodech a bohatých domácnostech.

Počátky elektrárny byly skromné. Původně byl postaven pouze jeden ležatý parní stroj o výkonu 60 koňských sil, který poháněl dynamo o výkonu 35 kilowattů převodem lanovým. Kromě toho zde byla dvě sériová dynama s napětím 720 V a maximální intenzitou 10 A. První dynamo sloužilo převážně k osvětlování soukromých prostor, zatímco druhé bylo určeno k osvětlení ulic obloukovými lampami. Proud se přes den nedodával; stroje se zapínaly podle potřeby a roční doby, především v noci. Akumulátorové baterie, které zajišťovaly dodávku proudu v pozdních nočních hodinách, měly malou kapacitu 375 ampérhodin při tříhodinovém vybíjení, a zároveň sloužily ke stabilizaci sítě. Teprve koncem roku 1899 začal být proud dodáván nepřetržitě, ve dne i v noci, což umožnilo jeho využití nejen k pohonu elektromotorů, ale i k dalším živnostenským účelům.

Během dvou let se síť rozrostla na 250 obloukových lamp, 300 pouličních žárovek a více než 1 200 žárovek u soukromých odběratelů. Elektřina nebyla vedena podzemními kabely, nýbrž vrchem, drátové konzole byly připevněny na zdech domů. V roce 1910 už elektřinu vyráběly čtyři parní stroje, počet dynam vzrostl na osm a počet odběratelů na 1 800. Elektrárna zaměstnávala 7 úředníků a 2 výběrčí. Dále se personál skládal z 8 definitivních a 8 prozatímních zřízenců a 14 dělníků. Týdenní mzda zřízenců a dělníků činila 25–35 korun. Technickou a administrativní správu vedl od roku 1895 inženýr Emil Navrátil.

Žižkovská elektrárna přežila první světovou válku i rozpad monarchie, avšak její osud byl zpečetěn spuštěním výkonné elektrárny v Holešovicích roku 1926.  Po zrušení byli, stroje demontovány a objekt od roku 1931 začal sloužit jako tržnice.

Do roku 1897 byla cena za odběr elektrického proudu paušálem, ale pak se přešlo na počítadla, jak dříve říkali elektroměrům. Cena na tu dobu byla vysoká a to 50,- hal za kilowat hodinu, což při tehdejších platech 600,- až 1 000,- korun byla poměrně velká částka.

Od té doby elektřina postupně proniká do dalších měst, která začínají budovat vlastní místní elektrárny, ovšem stále využívající stejnosměrný proud. Tento vývoj vede ke vzniku nových průmyslových podniků, mezi jejichž průkopníky se vedle Křižíka řadí i Donát, Duda, Kolben a Janík, kteří se podílejí na rozvoji mladého elektrotechnického průmyslu.

Brzy však na scénu vstupuje nová forma elektrického proudu – proud střídavý, především třífázový. Objev točivého magnetického pole Ferrarisem a využití třífázového proudu Teslou v roce 1888 přinášejí zásadní obrat a nečekaný rozmach elektrárenství v nadcházejících letech. Transformace tohoto proudu na vysoké a velmi vysoké napětí umožňuje přenos obrovských výkonů na stovky kilometrů, což otevírá nové možnosti pro výrobu a využití

První střídavá elektrárna v Praze byla postavena v Holešovicích

Na přelomu 19. a 20. století zažívala Praha elektrifikační revoluci a v jejím středu stála Ústřední elektrická stanice královského hlavního města Prahy, známá jako holešovická elektrárna. Svůj provoz zahájila roku 1900 a stala se první elektrárnou u nás, která vyráběla střídavý proud ve velkém měřítku.

Elektrárna byla vybudována především kvůli rostoucí potřebě napájení městských tramvají a veřejného osvětlení. Stála na strategickém místě poblíž Vltavy, mezi dnešními ulicemi Za elektrárnou a Partyzánská. Projektanti dbali na to, aby byla stavba bezpečně nad úrovní povodní – strojovny a kotelna byly postaveny o 90 cm výše než hladina ničivé povodně z roku 1845.

Vybavena byla původně pěti parními stroji, později doplněnými o výkonnější turbíny. Roku 1909přibyla i moderní parní turbína Melms-Pfenninger s výkonem 5000 HP. Kotelna pojmula 32 Tischbeinových kotlů a elektrárna nakonec měla až čtyři vysoké komíny – jeden z nich stojí dodnes jako tichý svědek průmyslové historie.

Elektrárna však neprodukovala pouze elektřinu. Od roku 1925 sloužila také jako zdroj tepla, které proudilo například do Veletržního paláce. Její význam přetrval i dlouho po 2. světové válce. Dnes je část jejího areálu chráněna jako kulturní památka – důkaz vynikajícího inženýrství a vizionářství doby.

Vynálezy a pokroky populární časopis technický Ročník 8 Rok vydání 1911-1912

Z knihy Město Žižkov - Adolf Srb 1910

Z vývoje české technické tvorby Josef Stránský 1940