Článek
Na italské frontě se českoslovenští legionáři objevili až v roce 1917, kdy se začali formovat z českých a slovenských zajatců rakousko-uherské armády. Italská vláda byla zpočátku k jejich vzniku zdrženlivá, ale po katastrofální bitvě u Caporetta (říjen 1917) změnila postoj a umožnila vznik Československého dobrovolnického sboru.
Zajatí Češi byli soustředěni v táborech jako Santa Maria Capua Vetere nebo Padula, kde se formovala první organizace. Klíčovou roli sehráli aktivisté jako Bedřich Havlena, Josef Logaj a Jan Čapek, kteří začali organizovat prvopočátky vznikajících legií. V dubnu 1918 byla podepsána dohoda mezi italskou vládou a Československou národní radou, čímž vznikly oficiální jednotky.
Legionáři působili především jako výzvědné roty, prováděli průzkum, agitaci mezi slovanskými vojáky v rakouské armádě s úmyslem je přesvědčit ke zběhnutí, výslechy zajatců a odposlechy. V těchto osmi výzvědných rotách působilo až 1 600 českých rozvědčíků.
Ale účastnili se i bojů na straně italské armády. Bojovali na řece Piavě, v oblasti Montello, Fossalta, Doss Alto a dalších místech. V bitvě u kanálu Fossetta 19. června 1918 zajali 300 nepřátel a ukořistili značné množství vojenského materiálu.
Velkým ohrožením pro tyto vojáky bylo zajetí rakousko-uherským vojskem. Pokud padli do rukou nepřítele, byli považováni za zrádce – dezertéry. Rozsudek? Smrt. Bez milosti, bez slitování. Přesto, poháněni vírou ve svobodnou vlast, se znovu a znovu vydávali na cestu, která neměla jistý návrat. V tichu noci, pod rouškou tmy, kdy se i vítr zdál zadržovat dech, opouštěli bezpečí a mířili k nepřátelským zákopům. Každý krok mohl být poslední. Každá česká písnička, kterou tiše zpívali, mohla přilákat nejen krajany – ale i kulku. Věděli to. A stejně šli.
Osud mnoha z nich byl podobný Františku Buškovi. Před válkou to byl švec z Větrného Jeníkova. V době první světové války nastoupil do rakousko-uherské armády a byl nasazen na italské frontě. Tam byl zajat a rozhodl se přihlásit do československých legií v Itálii. Zařadili ho k výzvědné rotě, stejně jako mnoho dalších Čechoslováků. Úkolem těchto rot bylo mapování terénu a vyhledávání českých nebo slovenských vojáků, kteří dosud sloužili v rakouské armádě. Legionáři se pohybovali v blízkosti nepřátelských zákopů a zpívali české lidové písně, podle nichž mohli krajané poznat, že se jedná o vlastní. Pokud na někoho narazili, snažili se od něj získat informace, zajmout ho a převést na druhou stranu fronty.
V noci z 14. na 15. června 1918 dostal František Bušek společně s dalšími příslušníky 6. výzvědné roty za úkol proniknout k rakouským zákopům v rámci ofenzivy u řeky Piavy na severu Itálie. Rakouské velení však už o jejich činnosti vědělo a vypsalo vysokou odměnu za každého živého legionáře. Při akci narazili na maďarskou jednotku - osmnáct legionářů bylo zabito na místě, patnáct jich skončilo v zajetí a byli odvedeni do kasáren v Coneglianu.
Tam byli označeni za zrádce a polní soud rozhodl, že budou popraveni jako výstraha pro ostatní. Popravám přihlíželi kromě vojáků i místní obyvatelé. Na cvičiště kasáren byli přiváděni po dvojicích, se svázanýma rukama za zády drátem. Museli projít kolem jámy, v níž už ležela těla jejich popravených druhů. Maďarský šikovatel se každého zeptal: „Za kterou vlast umíráte?“ A legionáři odpovídali: „Za svobodu své české vlasti.“ Poté poklekli, odmítli si nechat zavázat oči a byli zastřeleni.
Čtyři těla legionářů byla pro výstrahu pověšena na řemenech od kalhot u silnice před kasárnami. Na krku měli cedule psané v šesti jazycích. Stálo na nich: „Zrádci vlasti – Čechoslováci.“ Až třetí den byla jejich těla uložena do hromadného hrobu.
Podobný osud potkal i další, celkem 42 popravených, jmenujme jen některé, ale naši úctu a vzpomínku si zaslouží všichni.
Karel Cudlín rodák z Divišova u Benešova. Vstoupil do legií jako člen 1. roty 33. pluku. V červnu 1918 byl zajat během výzvědné akce u řeky Piavy. Označen za zrádce, postaven před polní soud. Dne 6. června 1918 byl popraven v Piavonu.
Jeho poslední slova prý byla: „Nezradil jsem. Bojoval jsem za to, co mi bylo dražší než život.“
Hynek Horák – rodák z Bohdalova. Sloužil ve 4. rotě 33. pluku. Popraven 19. června 1918 v Davanzu. Jeho tělo bylo pohřbeno bez označení, ale paměť na něj přetrvala. „Jsem Čech. A jako Čech umírám,“ měl říci před popravou.
Dne 24. dubna 1921 se Praha stala svědkyní jedné z nejvýznamnějších pietních událostí první republiky. Ostatky 42 československých legionářů, kteří byli v roce 1918 popraveni rakousko-uherskou armádou za údajnou zradu, se po letech vrátily domů. Jejich smrt nebyla zbytečná.
Pamětní deska Italských legionářů
Po exhumaci byly jejich rakve nejprve dočasně uloženy na vojenském hřbitově v Milovicích. Odtud pak byly slavnostně převezeny do hlavního města, kde se před pietním aktem důstojně vystavily v Panteonu Národního muzea. Již tehdy se vine nekonečný zástup lidí, kteří přicházejí poklonit se památce padlých — hrdinům, kteří položili život za svobodu.
K poslednímu rozloučení na Staroměstském náměstí byly rakve vezeny na dvanácti dělech a osmnácti lafetách. V čele pohřebního průvodu kráčel velitel pražské divize, generál Voženílek, obklopen svým štábem. Následovala eskadrona 1. dragounského pluku, vojenská hudba 5. pluku, legionářské prapory, generalita, hradní rota složená z vybraných junáků, prapor 5. střeleckého pluku a oddíly italských, francouzských a ruských legionářů. Za nimi bylo neseno padesát věnců a také trnová koruna na vavřínové podložce s nápisem: „Bratřím mučedníkům – president“. Dva italští důstojníci nesli věnec od italského krále Emanuela. Za nimi kráčela vojenská hudba 28. a 38. pluku a celá delegace italských důstojníků.
Následovaly samotné rakve hrdinů. Za nimi se táhl téměř tisícový průvod — představitelé vlády, města, armády a významných osobností veřejného života. Celou cestu smutečního průvodu doprovázelo tiché kroužení šesti letounů leteckého sboru, které střežily památku padlých i důstojnost chvíle.
Na Staroměstském náměstí se shromáždily vojenské jednotky i představitelé Československé a Italské republiky. Celou tuto událost zachytil neznámý autor a film se nám dochoval do dnešních dnů. Kamera zaznamenala uniformované oddíly, italské a československé důstojníky i účast vysokých státních představitelů, včetně ministra národní obrany Otakara Husáka a generálního inspektora československé armády, básníka Josefa Svatopluka Machara.
Před zraky veřejnosti vystoupili s projevy člen Revolučního národního shromáždění Josef Rotnágl a generál Otakar Husák, který tlumočil poselství prezidenta republiky:
Bratři,
dnes pociťuji nejbolestněji svoji chorobu, protože mi zabraňuje zúčastnit se
průvodu, ve kterém půjde národ za Vašimi rakvemi.
Přinesli jste pro ideu spravedlnosti, pro svobodu nás všech oběť největší. Místo poměrně netěžké smrti v čáře bitevní, které podlehlo tolik Vašich druhů, museli jste podstoupit muka brutální popravy, měli jste být odstrašujícím příkladem.
Vaše smrt způsobila však opak toho, co jí mělo být docíleno. Zvěst o Vaší rekovné nepoddajnosti otřásala světem a přesvědčovala přátele i nepřátele o mravní síle našeho osvobozovacího usilování a o nesnesitelné tíži našeho tehdejšího jha.
Pro tuto nesmírnou oběť sklání se před Vašimi ostatky celý osvobozený národ.
Umřeli jste smrtí mučednickou, ale nejste mrtvi – žijete v srdcích všech věrných československých vojáků, celého vděčného národa.
Vaše hrdinství a zármutek Vašich nejbližších vyzývají nás i budoucí k činné obětivosti a mužné odhodlanosti, chránit republiku a demokracii až do těch statků a hrdel.
22. 4. 1921
T. G. Masaryk
Následovaly projevy senátora Václava Klofáče, poslance Františka Udržala a předsedy Italsko-československé ligy prince Pietra Lanzy di Scalea, jehož slova tlumočil diplomat Jan Šeba.
Ve smutečním průvodu na Staroměstském náměstí velel generál Karel Voženílek. V rámci obřadu byli generál Husák a Josef Svatopluk Machar dekorováni italskými vojenskými vyznamenáními jako výraz úcty a spojenectví.
Po skončení slavnostního ceremoniálu byly rakve s ostatky popravených legionářů důstojně uloženy na vojenském pohřebišti na Olšanských hřbitovech, kde vzniklo jejich čestné pohřebiště. Na památníku jsou vytesána jména všech popravených, včetně míst a dat jejich smrti — např. Monte Guardia, Davanzu, Oderzo, Piavon.
V prostoru pod žulovou dlažbou se nachází ossarium, kde byly uloženy ostatky 3 155 vojáků, kteří zemřeli v pražských nemocnicích během první světové války. Tito vojáci byli původně pohřbeni na různých hřbitovech na území Velké Prahy. V roce 1930, po exhumaci, byly jejich pozůstatky uloženy v malých rakvích do nově vybudovaného ossaria, navrženého architektem Břetislavem Svobodou. Vedle sebe zde spočívají ostatky vojáků z obou válčících stran: 1 607 Čechů a Slováků, 468 Poláků, 410 Rumunů, 263 Rakušanů, 213 Maďarů, 161 Italů, 1 říšský Němec, 32 vojáků neznámé národnosti
Pohřeb měl nejen pietní, ale i politický a symbolický rozměr – jako důkaz odvahy a oběti za vznik Československa. Událost posílila národní identitu a připomněla, že svoboda byla vykoupena krví. Na to bychom neměli zapomínat.
Zde se jejich památce můžeme poklonit i dnes.
