Může se státní úředník sám polepšit?

„Hříšník si říká v srdci: Nikdo mě nevidí.“ (Žalm 10,11)
Je po půlnoci. Okna Kozího úřadu září do dály a uvnitř sedí pan K., muž znalý Písma a mistr v jeho ohýbání. Monitor před ním svítí jasněji než svíčka v kostele, a v té záři se odehrává zápas jeho duše.

„Snad jsem jen jednal v zájmu úřadu,“ uklidňuje se. „Copak není psáno: ‚Všechno je dovoleno, ale ne všechno prospívá.‘“ (1. Korintským 10,23). A nebylo snad mé monitorování pocestných cestou na chalupu ku prospěchu lidu? Co když v sobotu ráno projížděl krajem nepoctivý obchodník? Co když jsem byl já tím, kdo bděl?

Jenže svědomí se hlásí o slovo. „Mé svědomí mi stále něco vyčítá.“ (Římanům 9,1). Pan K. se potí. Vybavuje si verš: „Když hřešíme dobrovolně, po poznání pravdy už nezbývá oběť za hříchy.“ (Židům 10,26). A v duchu kontruje: „Ale já jsem hřešil nedobrovolně, jen z nutnosti! Nebylo to hříchem, nýbrž obětí rodinné pohody a pracovního nasazení!“

Chvílemi se cítí jako prorok v poušti. „Srdce člověka ho usvědčuje, jeho hříchy ho chytí.“ (Přísloví 5,22). Ano, hříchy mě chytí – ale jen tehdy, když se o nich mluví. A tak hledá jinou cestu. „Na počátku bylo Slovo.“ (Jan 1,1). A proto si říká: „Když Slovo zmizí, zmizí i vina.“

Svědomí ho však nenechává být: „Kdo své přestoupení zakrývá, nebude mít úspěch.“ (Přísloví 28,13). A pan K. zoufale šeptá: „Ale co když zakryji ne přestoupení, ale samotné Slovo o přestoupení?“ To přece není zakrytí, to je prevence!

Uvědomuje si, že pokání není jeho cesta. Jeho spása neleží v náhradě škody, ani v kárném řízení. „Slovo zabíjí, ale Duch oživuje.“ (2. Korintským 3,6). A tak jeho duch plane novým plánem: nebude bojovat se svým svědomím, ale se samotným článkem.

Jeho vnitřní boj končí. Změna nepřijde skrze zpověď ani pokání, ale skrze tlačítko delete. Pan K. se sklání nad klávesnicí jako nad oltářem a šeptá: „Zbav nás od zlého.“ (Matouš 6,13).

Zdroje: Bible svatá, vlastní text