Článek
„Kozí úřad“ se pomalu probouzel.
„Bylo úterý ráno, tedy svátek pro pana K. — den, kdy mohl opět zazářit. Jako supernova na obloze. Porada začala přesně v devět, což znamenalo, že v devět nula jedna už běžel jeho tradiční monolog.
Nikdo se neodvážil přerušit. Všichni věděli, že by to bylo jako plivnout do větráku.
„Dovolte mi, než začneme, shrnout své zásluhy za poslední dobu,“ pronesl s vážností chirurga před operací. Jenže tenhle chirurg operoval ego — a to bez narkózy. Následovala hodina plná slov. Slova jako „erudice“, „osobní přínos“ a „synergie“ se vznášela vzduchem jako toxický plyn. Rád používal cizí slova, vždyť tak vynikne jeho odbornost. Olympic byl jeho vzorem. Tedy jedna jejich píseň. Já, já jenom já.
Na to důležité se nedostalo. Ale to nevadilo — za ten orgasmus to stálo. Mentální masturbace v přímém přenosu.
„Stejně by to ty slepice nepochopily,“ řekl si. A Puchejř (jmenovala se Jana, ale on jí tak neříkal) chtěla zase namítnout, že podklady na jednání připravila ona. Ale to přece nemusí ostatní vědět. Já to budu prezentovat. Ať vidí, jaký mám přehled.“
Bossing
Porady byly tím nejmenším problémem, který zaměstnance „Kozího úřadu“ tížil. Skutečným zdrojem frustrace bylo arogantní, neetické a manipulativní chování vedoucího. Pan K. si s oblibou budoval atmosféru strachu – za zády šířil pomluvy, rozehrával osobní hry a rozděloval kolektiv na „vyvolené“ a „nepohodlné“. Ti, kteří se odvážili ozvat, byli systematicky potíráni.
Kritika bez jakékoli zpětné vazby, ignorace názorů zaměstnanců a jejich profesní dehonestace se staly každodenní realitou. Přitom pan K. rozhodně nebyl nejostřejší tužkou v penále – jeho zásahy do běžného provozu působily chaos, komplikace a zmatek, který dopadal nejen na zaměstnance, ale i na klienty úřadu.
Z vedoucího se postupně stal toxický element, který dokázal rozložit celý úřad až na kost.
ilustrační obrázek
Útrpně tak zaměstnancům zněla myšlenka Nejvyššího státního tajemníka, který vydal etický kodex státního zaměstnance: „Svým chováním k ostatním zaměstnancům ve služebním úřadu státní zaměstnanec přispívá k vytvoření zdravého a bezpečného služebního prostředí, a to zejména tím, že:
a) dbá na to, aby jeho chování vůči druhým bylo založeno na profesní kolegialitě, vzájemné úctě a diskrétnosti;
b) nenarušuje důstojnost svých spolupracovníků agresivními či pomlouvačnými výroky;
c) nedopouští se jakékoliv formy šikanování a obtěžování;
d) netoleruje jakékoliv formy šikanování a obtěžování ze strany spolupracovníků či představených a aktivně proti nim vystupuje;
e) nezastrašuje jiného státního zaměstnance, ani na něj nevyvíjí psychický nátlak.“
Můžeme porovnat pár skutků z etickým kodexem zaměstnance: „Dbá na to, aby jeho chování vůči druhým bylo založeno na profesní kolegialitě, vzájemné úctě a diskrétnosti.“
V překladu našeho vedoucího to znamená: kolegialita je, když vám místo poděkování připomene, že to „byla vaše povinnost“. Vzájemná úcta se měří podle toho, jestli se před vámi tváří, že si vás všiml. A diskrétnost? O vás mluví jen s lidmi, o kterých ví, že mu to nebudou vyčítat – tedy s ostatními vedoucími a dalšími pochlebníky. Výrok za 100 bodů, byl pak vmést do tváře rozvedené podřízené kolegyni: „že zákazník se musí vychovat, ale pokud neumíte vychovat vlastní děti, tak to nemohu od vás očekávat.“ On vůbec se rád povyšoval.
„Nenarušuje důstojnost svých spolupracovníků agresivními či pomlouvačnými výroky.“ V jeho pojetí to znamená, že se k vám nikdy nevyjádří přímo – všechno řeší za vašimi zády. Každý v kanceláři ví, co o kom říkal, jen ten dotyčný ne. A když se to k vám náhodou dostane, vždy se tváří překvapeně a dodá: „To je vytržené z kontextu, tendenční a takhle jsem to neřekl.“ Dle nadřízených je to v pořádku, tolik se přeci nestalo, vždyť přece nikomu nic neřekl do očí.
„Nedopouští se jakékoliv formy šikanování a obtěžování.“ Podle něj šikana začíná až ve chvíli, kdy někoho fyzicky napadnete. Všechno ostatní jsou jen „manažerské metody“. Neustálé zpochybňování práce, zadávání úkolů bez informací a následné vyčítání, že nejsou splněny správně, to je podle něj běžná součást řízení práce. A když si někdo stěžuje, připomene, že on je přeci vedoucí, takže žádná šikana se nekoná.
Bossing
„Netoleruje jakékoliv formy šikanování a obtěžování ze strany spolupracovníků či představených a aktivně proti nim vystupuje. Aktivně proti nim vystupuje, tedy tak, že společně s nadřízenými vymyslí, jak to zlehčit, dehonestovat stěžovatele, odložit to k ledu a svojí „milou pozornost“ obrátit proti stěžovateli. Vždyť vždy se přeci něco najde. Tím se problém „vyřeší“ rychle a efektivně, protože si už nikdo příště nic nedovolí… tedy vůči vedoucímu. V jeho očích je to důkaz transparentnosti a otevřené komunikace.
Etický kodex tak plnil s takovou kreativitou, že by mu i Orwell zatleskal.
Docházelo k izolaci jednotlivých pracovníků i celých oddělení, včetně snah zakázat vzájemné kontakty – například během obědové pauzy. Pro mnohé se cesta do práce začala měnit v noční můru. Většina raději mlčela a jedním z neklamných znaků narůstajícího napětí byly časté odchody zaměstnanců. V atmosféře plné ústrků, falešnosti a strachu se nikomu nechtělo pracovat, ale o to víc se chtělo sledovat, kdo odejde příště.
Stížnosti? Nejvyšší vedení je evidovalo do šuplíku s nápisem „vyřešeno“. Nakonec podřízeným slíbilo, že až vedoucímu skončí funkční období – což prý nebude trvat dlouho – bude vybrán někdo jiný a situace se vyřeší sama.
A vedoucí úřadu skutečně jednal. Spustil anonymní dotazníkové šetření se zárukou, že se dotazníky nedostanou do cizích rukou a výsledky budou anonymizovány. Nebudu napínat – anonymita skončila ve chvíli, kdy první dotazník prošel skenerem a putoval rovnou k panu K. A že z dotazníků jasně vycházel bossing? Nevadí, vyhodnocení proběhne… až po výběrovém řízení. Do té doby se přece nic nezmění – a to je na tom to nejlepší.
Dokonce se vypsalo výběrové řízení i na ředitele sousední sekce úřadu. A světe div se – pan K. svoji pozici neobhájil! Stal se… ředitelem sousední sekce.
A aby náhodou nikdo neprotestoval, nového ředitele je třeba jmenovat obratem – nejlépe v době dovolených. Kancelář předat raději v noci, vyměnit vložku u dveří, a že předchozí ředitel ještě nebyl ani vyrozuměn, že už ředitelem není? Nevadí. Ve státní správě jde přece všechno…
Bohužel ve státní správě platí, že provinění řeší nejbližší nadřízený – většinou kamarád nebo dlouholetý známý. Stejně tak je to i u výběrových řízení. Co na tom, že vyhraje někdo údajně vysoce erudovaný, když nemá ani právní minimum, aby mohl podepisovat dokumenty? Nezná jazyky, takže na mezinárodních setkáních se ve své funkci nedomluví. Ba co víc – vyhrávají i ti, které výběrová komise výslovně nedoporučí. Vše je jen na vůli vypisovatele výběrového řízení.
A my bychom tak rádi za přepážkou potkali usměvavého, ochotného úředníka, který nám poradí, vyřeší problém a ještě popřeje hezký den. Jenže realita je jiná. Díky každodenním dávkám bossingu se i ten největší optimista za půl roku promění v člověka, který se bojí nadechnout bez písemného souhlasu nadřízeného.
Usměvavý a ochotný? Kdepak. To by totiž musel mít energii i chuť s vámi mluvit. Ale když už čtvrtou noc po sobě přemýšlí, proč mu šéf na poradě „důvěrně“ naznačil, že by se měl zamyslet nad svou loajalitou, a proč mu kolega šeptem sdělil, že „se o něm mluví“, tak je úsměv poslední věc, na kterou má sílu.
A tak místo úředníka, který vás s radostí obslouží, potkáte unaveného, otráveného a podezíravého člověka, který má v hlavě jedinou myšlenku: „Hlavně nic neříkej, ať z toho zase není problém.“ Ne proto, že by vás nechtěl obsloužit – ale proto, že už dávno zapomněl, jaké to je pracovat v prostředí, kde se lidé nebojí vlastního stínu.
Takže až příště uvidíte za přepážkou zamračeného úředníka, zkuste si představit, kolik hodin denně tráví tím, že poslouchá, jak moc je k ničemu, a kolik nocí nespal, protože přemýšlel, kdy se stane další obětí „manažerské motivace“. A pak si položte otázku:
Nezasloužili bychom si spíš vyměnit některé šéfy než úředníky?
Tisková zpráva Kozího úřadu k nepravdivým a zavádějícím tvrzením
Kozí úřad důrazně odmítá veškerá tvrzení, která se v poslední době objevila v některých „soukromých zápiscích“ a „satirických textech“ šířených mezi zaměstnanci a na sociálních sítích.
1. Atmosféra na pracovišti
Atmosféra na Kozím úřadě je tradičně přátelská, motivující a založená na vzájemném respektu. Každý zaměstnanec má možnost se svobodně vyjádřit, pokud k tomu dostane písemné povolení a přihlásí se s dostatečným předstihem.
2. Role vedoucího pracovníka
Vedoucí pracovník plní svou roli s mimořádným nasazením, a to i za cenu vlastního volného času zaměstnanců. Jeho schopnost vést hodinové monology je vnímána jako výraz jeho zkušeností a oddanosti službě.
3. Stížnosti a jejich řešení
Úřad si zakládá na transparentnosti. Každá stížnost je pečlivě prověřena – pokud se shoduje s oficiálním názorem vedení, je uznána jako oprávněná. V opačném případě je klasifikována jako „nedorozumění“.
4. Anonymní dotazníkové šetření
Proběhlo inovativní anonymní dotazníkové šetření. Anonymitu jsme zajistili tak, že každý dotazník byl osobně podepsán dotyčným zaměstnancem, čímž byla potvrzena jeho pravost a autentičnost.
5. Odchody zaměstnanců
Personální změny jsou přirozenou součástí dynamického pracovního prostředí. To, že 40 % zaměstnanců odešlo během jednoho roku, chápeme jako projev jejich touhy šířit dobré jméno Kozího úřadu i mimo naše pracoviště.
Kozí úřad tedy kategoricky odmítá, že by se na jeho půdě dělo cokoliv, co by mohlo připomínat tzv. „bossing“. Veškeré popisované situace jsou pouze výsledkem nepochopení, smyslu pro humor a specifické firemní kultury.
Vydal: Odbor pro komunikaci, mlžení a strategické přehlížení problémů
