Článek
Tou nejznámější byl na přelomu 15. a 16. století Jorg Zedwitz na Libé – rytíř, jehož spory přerostly ve vraždy, únosy, přepadávání cest a otevřený konflikt s městem Cheb.
Jorgův příběh se někdy označuje jako válka rytíře Zedtwitze s Chebem. Takové pojmenování však může vyvolávat dojem, že proti sobě stály dvě rovnocenné politické strany nebo že celý rod Zedtwitzů jednotně bojoval proti městu. Ve skutečnosti byl rod rozdělen a proti Jorgovi se postavili i někteří jeho nejbližší příbuzní.
Přesnější je proto vidět v něm šlechtice, který postupně překročil i velmi široké hranice středověkého práva na ozbrojenou svépomoc a začal se chovat jako loupeživý rytíř.
Z rytířských turnajů na cestu zemského škůdce
Jorg Zedtwitz zpočátku vystupoval jako běžný příslušník rytířského stavu. V letech 1484 až 1486 se účastnil turnajů ve Stuttgartu, Ansbachu a Bambergu. Pohyboval se tedy v prostředí, v němž šlechtic veřejně dokazoval svůj původ, zdatnost a čest.
Již roku 1492 však Jorg smrtelně zranil posla chebské městské rady. Protože jako šlechtic nepodléhal městskému soudu, měl se zodpovídat před zemským soudem v Praze. Podle historika Jana Boukala se k soudu patrně vůbec nedostavil.
Chebským strážím se jej podařilo zajmout až roku 1496. Byl dopraven do Prahy a uvězněn v Bílé věži na Pražském hradě. Ani pobyt ve vězení však jeho jednání nezměnil. Po propuštění při cestě zpět na Chebsko poblíž Hůrky u Libé zavraždil hazlovského rychtáře Mikuláše Roglera, poddaného Jana Maleříka z Hazlova. Následně byla nad Jorgem vyhlášena zemská klatba.
Už tyto skutky ukazují, že nešlo pouze o politický spor mezi šlechticem a městem. Jorg se dopouštěl násilí proti poslům, rychtářům i poddaným a současně odmítal autoritu soudů, které jej měly volat k odpovědnosti.
Rod Zedtwitzů proti Jorgovi Zedtwitzovi
Jorgovo jednání nelze přičítat celému rodu. Právě jeho vztahy s vlastními příbuznými dokazují, že šlo spíše o osobní cestu jednoho neovladatelného člena rodiny.
Jorg se dostal do otevřeného konfliktu dokonce se svým otcem Linhartem Zedtwitzem. Podle dochovaných zpráv měl Linhartovi a jeho nemocné manželce násilím odejmout hrad Libá. Otec jej poté vydědil.
Na Jorgově straně stál především jeho bratr Jan Zedtwitz. Naproti tomu strýc Oldřich Zedtwitz se jej pokoušel varovat a přimět k nápravě. Jorg jeho výzvy ignoroval.
Rod Zedtwitzů tedy nevystupoval jako jednolitá skupina útočící na Cheb. Část příbuzných Jorga podporovala, jiní se od něj odvrátili a snažili se jeho činnost zastavit. Příběh je proto možné chápat také jako rodinnou tragédii, v níž jeden člen ohrožoval majetek, pověst i postavení ostatních.
Záští, nebo obyčejné loupežnictví?
Ve středověku nebyla každá ozbrojená akce šlechtice automaticky považována za trestný čin. Šlechtic mohl za určitých okolností vyhlásit protivníkovi záští, tedy soukromou válku. Nepřátelství mělo být formálně oznámeno odpovědním listem a po uplynutí stanovené lhůty mohl původce záští protivníkovi škodit, zajímat jeho lidi nebo napadat jeho majetek.
Takové právo však nebylo neomezené. Záští mělo konkrétní příčinu, vymezeného protivníka a mělo být možné ukončit je příměřím, smírem nebo soudním rozhodnutím.
Jorg naopak opakovaně porušoval uzavřená příměří, ignoroval soudní obsílky a napadal široký okruh lidí, kteří s původním sporem často neměli přímou souvislost. Jeho činnost proto stále méně připomínala právně vedenou feudální válku a stále více soustavné loupežnictví.
Označení loupeživý rytíř není přesnou dobovou právní kategorií. Jde spíše o pozdější historický pojem pro šlechtice, kteří využívali hrad, ozbrojenou družinu a své společenské postavení k přepadům, únosům a vydírání. Na Jorgovo jednání však tento pojem sedí velmi dobře.
Vypálený Seeberk a pohrdání příměřím
Jorg neútočil pouze proti Chebu. Mezi jeho hlavní protivníky patřili také Jan Maleřík z Hazlova a Konrád z Neuberku. Jejich stížnosti se roku 1507 dostaly až ke králi Vladislavovi Jagellonskému.
Jorg mezitím vypálil předhradí hradu Seeberk, patřícího Konrádovi z Neuberku, a odcizil dobytek z pastvin Jana Maleříka. V červnu 1508 proto vznikla skupina šlechticů, která se pokusila spor zprostředkovat.
Loupení dobytka
Patřili k ní Erhard ze Schirndingu, bratři Mikuláš a Jan Jura, Jan a Štěpán z Wirsperga, Sebastián a Jan Gumerauerové a především Kryštof z Týna, někdejší císařský služebník a tlumočník krále Vladislava.
Kryštof z Týna v srpnu 1508 napsal chebské městské radě, že Jorg odmítá napravit způsobené škody a chová se, jako by nad sebou neměl žádnou vrchnost.
Dne 21. září 1508 bylo sice uzavřeno příměří mezi Jorgem a Neuberky, ale Jorg je zanedlouho porušil. Nechal rozstřílet okna na Seeberku a vyplenil okolní vesnice. Král jej znovu obeslal k soudu v Praze. Ani tentokrát se Jorg nedostavil.
Právě opakované porušování příměří je důležité pro posouzení jeho jednání. Jorg nevyužíval ozbrojenou svépomoc pouze jako cestu k dosažení spravedlnosti. Odmítal i dohody, které měly spor ukončit.
Únos královského tlumočníka
Jorg si uvědomoval, že největším hybatelem jednání proti němu je Kryštof z Týna. Rozhodl se jej proto odstranit.
Dne 25. listopadu 1508 cestoval Kryštof se svým strýcem Vítem z Týna do Chebu na jednání mezi Českým královstvím a Falcí. Nedaleko Starého Hrozňatova je přepadlo osm jezdců. Kryštof později mezi útočníky poznal Enderleina z Bachua Filipa Schotta, kteří byli ve službách Jorga Zedwitze.
Vít z Týna byl propuštěn pod podmínkou, že se později dobrovolně dostaví jako vězeň na Libou. Kryštofa únosci převáželi přes Thiersheim a Marktschorgast až na sídlo Ernsta z Redwitzenu v Küpsu. Kryštof nabídl za propuštění 600 zlatých. Únosci však požadovali 3 000 zlatých, tedy pětinásobek nabízené částky. Kryštofovi se nakonec podařilo uprchnout. Když zjistil, že dveře jeho cely nejsou řádně uzavřené, zmocnil se meče, zasadil strážci několik ran a vyskočil z okna do příkopu. Přes Kronach se dostal k bamberskému biskupovi, který jej znal z císařských služeb, poskytl mu ochranu, nové šaty a koně.
Únos významného královského služebníka během diplomatické cesty už jen těžko mohl být vydáván za běžné řešení soukromého sporu. Jorgova družina překročila hranice Chebska a opírala se o síť spřízněných nebo spřátelených šlechticů v Horních Francích a Horní Falci.
Libá jako základna ozbrojené družiny
Po neúspěšném únosu Jorg v násilí pokračoval. V únoru 1509 měl ve Skalce u Hazlova zabít jednoho obyvatele a ostatní oloupit. Jeho lidé bránili pomoci vypálené vesnici, zastavovali povozy a přepadávali cestující.
Člen řádu německých rytířů Jiří ze Sparnecku si stěžoval, že mu Zedwitzové u Libé zatarasili cestu a odcizili koně i zbroj.
Hrad Libá se tak stal nejen Jorgovým sídlem, ale také útočištěm skupiny ozbrojenců a odpovědníků. Mezi nimi vynikal Enderlein z Bachu, který byl nepřítelem tepelského kláštera, Plzně a Norimberka a v minulosti sloužil Gutštejnům.
Jorg tedy nebyl osamělým rytířem svádějícím romantický boj proti mocnému městu. Vytvořil přeshraniční družinu mužů, kteří měli vlastní konflikty s městy, kláštery a šlechtickými sousedy a využívali Libou jako bezpečné zázemí.
Cheb vytáhl proti Libé
Situace dospěla k rozhodujícímu střetu na jaře 1509. Král Vladislav Jagellonský souhlasil s potrestáním Jorga a Cheb začal shromažďovat žoldnéře. Pomoc nabídli také Jindřich z Plavna, páni ze Švamberka, Šlikové a bezdružičtí Kolovratové. To opět dokládá, že konflikt nelze zjednodušit na boj měšťanů proti šlechtě. Proti Jorgovi se postavila řada příslušníků stejného stavu, k němuž sám patřil.
Obléhání Libé začalo 4. června 1509. Chebskému vojsku veleli seeberský hejtman Jiří z Polnreutu a velitel městských žoldnéřů Kunc Kraghan.
Obránci stříleli z oken hradu. Vyjednavači Jiří z Reitzensteinu a Jiří Pfreymbder oznámili, že muži na Libé raději zemřou, než aby se nechali zajmout a odvést do Chebu.
Jejich odhodlání však vydrželo jen krátce. Obléhání skončilo po třech dnech. Z dochovaných zpráv nelze určit, zda byl hrad skutečně dobyt útokem, nebo zda obránci kapitulovali. Historik Karl Siegl se přikláněl spíše ke kapitulaci.
Jorgův útěk do rybníka
V době obléhání se na Libé nacházelo více než 70 osob, z toho přibližně 20 šlechticů.
Jorgovi Zedtwitzovi a Enderleinovi z Bachu se podařilo uniknout. Podle dochované zprávy vyskočili z hradu do blízkého rybníka a uplavali. Jejich útěk byl později zachycen na iluminaci v chebské kronice Pankráce Engelharta.
Ostatní obránci byli zajati a odvedeni do Chebu. Protože město nemělo připravené prostory pro tak velký počet vězňů, byli nejprve drženi v místních hospodách a teprve později na radnici. Většina zajatců pocházela z Frank, Horní Falce a Vogtlandu. Mezi lidmi spojenými s českými zeměmi byli Jakub Kfelíř ze Zakšova, loketský man Ota ze Sparnecku a knecht Flutner, někdejší služebník Jana Žlutického z Vřesovic.
Král Vladislav nařídil, aby významnější vězni byli dopraveni do Prahy a ostatní popraveni. Chebští však hromadné popravy odmítli jako odporující jejich městským právům. Za vězně se následně přimlouval i císař Maxmilián.
Jorg se po mnoha jednáních nakonec s Chebem usmířil a mohl se na Libou vrátit. Jeho život však skončil násilně někdy po roce 1520.
Černá ovce, nikoli obraz celého rodu
Jorg Zedtwitz nebyl jediným příslušníkem rodu, který se kdy dostal do konfliktu s Chebem. Zedtwitzové se v předchozích desetiletích přeli s městem o dávky, pravomoci, pozemky a postavení svých panství.
Takové spory však byly v pozdním středověku běžné. Mocný Cheb zasahoval do práv okolní šlechty, vybíral dávky, chránil vlastní obchodní zájmy a rozšiřoval vliv na venkově. Historik Jan Boukal upozorňuje, že příčinou konfliktů nebyla vždy pouze násilnost šlechticů; někdy je vyvolali sami Chebští zásahy do jejich práv.
Jorgův případ se však svou intenzitou od běžných sousedských sporů výrazně lišil. Vraždil, unášel, požadoval výkupné, porušoval příměří, ignoroval zemské soudy a poskytoval útočiště odpovědníkům z několika zemí.
Jeho vlastní otec jej vydědil a jeho strýc se jej pokoušel zastavit. To je důležitý doklad, že Jorgovo jednání nelze přenášet na celý rod Zedtwitzů.
Byl jeho výraznou černou ovcí – mužem, který využíval šlechtického postavení, hradu a rodového jména k činnosti, která už byla i pro řadu jeho současníků nepřijatelná.
Od soukromých válek ke Svatováclavské smlouvě
Konflikt Jorga Zedtwitze s Chebem nebyl přímou příčinou uzavření Svatováclavské smlouvy roku 1517. Představoval však jeden z příkladů širšího problému, který smlouva řešila: dlouhodobého soupeření mezi šlechtou a městy a nejasnosti, před jakým soudem se mají jejich spory projednávat.
Podobné konflikty probíhaly po celém Českém království. Nejznámější byla válka Jiřího Kopidlanského proti Praze, která začala po popravě jeho bratra městským soudem. Šlechta tvrdila, že města překračují své soudní pravomoci. Města naopak požadovala ochranu před násilím šlechtických odpovědníků.
Vedle soudních sporů existoval i ostrý hospodářský konflikt. Šlechta stále více vařila a prodávala pivo, provozovala řemesla, zakládala městečka a obchodovala s produkcí svých panství. Královská města to považovala za zásah do svých tradičních výsad.
Svatováclavská smlouva byla proto kompromisem mezi panským, rytířským a městským stavem. Podrobněji vymezila soudní pravomoci: ve městských věcech měl být měšťan souzen městským právem, zatímco zemské věci měly náležet zemským soudům. Při sporech mezi šlechticem a měšťanem záleželo na povaze případu a na tom, kdo koho žaloval. Text zároveň potvrzoval svobodu trhů v městech a městečkách.
Politickou cenou kompromisu bylo, že šlechta uznala královská města jako třetí stav s hlasem na zemském sněmu. Města naopak přijala právo šlechty podnikat, vařit pivo a prodávat produkci z vlastních panství.
Smlouva neukončila násilí ze dne na den a nevytvořila moderní rovnost před zákonem. Významně však přispěla k tomu, že se konflikty mezi městy a šlechtou měly řešit před jasněji určenými soudy, nikoli vypalováním vesnic, zajímáním protivníků a soukromými vojenskými výpravami.
Jan Boukal proto Jorgův střet přirovnává k bojům Jiřího Kopidlanského a dalších odpovědníků, jejichž války s městy pomohly vytvořit prostředí vedoucí ke Svatováclavské smlouvě. Dobytí Libé označuje za poslední velký boj mezi Chebem a šlechtou.
Konec jedné éry
Pád Libé v červnu 1509 nebyl pouze porážkou jednoho rytíře. Ukázal, že doba, kdy mohl šlechtic spoléhat na pevný hrad, ozbrojenou družinu a právo soukromé války, se blíží ke konci.
Proti Jorgovi se nespojili pouze chebští měšťané. Stáli proti němu okolní šlechtici, královští úředníci, příslušníci významných rodů a dokonce část jeho vlastní rodiny.
Jorg dokázal z obležené Libé uniknout skokem do rybníka. Před změnou společnosti však uniknout nemohl. O osm let později Svatováclavská smlouva potvrdila, že vztahy mezi šlechtou a městy mají být založeny na dohodnutých pravidlech a rozdělení soudních pravomocí.
Starý rod Zedtwitzů tuto proměnu přežil a na Libé i dalších statcích působil ještě po dlouhá staletí. Jorg v jeho dějinách zůstal nikoli jako typický představitel, ale jako varovná výjimka – rytíř, který zaměnil šlechtickou svobodu za beztrestnost a stal se nejznámější černou ovcí svého rodu.
