Císařská návštěva v Rossbachu: příběh jedné zachráněné pamětní desky

Za podobnými nápisy se ale někdy skrývají hluboké příběhy, které měly pro tehdejší obyvatele obrovský význam. Stejně jako za nenápadnou kamennou deskou, která dnes stojí za plotem zahrady evangelické fary v Hranicích u Aše, někdejším Roßbachu.

Na černé desce je vytesáno jen několik řádků:

In diesem Pfarrhause weilten
am 29. Oktober 1702
 der nachmalige Kaiser Josef I.
mit seiner Gemahlin Wilhelmina Amalie
und ihrem Hofstaate.

2. Dezember 1910.

Tedy:

„V tomto farním domě pobýval dne 29. října 1702 pozdější císař Josef I. se svou chotí Vilemínou Amálií a dvorským doprovodem.“

A pod tím druhé datum:

2. prosince 1910.

Právě tato dvě data, vzdálená od sebe více než dvě století, otevírají celý příběh.První nás zavádí do roku 1702, kdy se přes Ašsko vracel z válečného tažení mladý habsburský král. Druhé do prosincového dne roku 1910, kdy si obyvatelé Rossbachu jeho dávnou návštěvu připomněli pamětní deskou.

A díky několika nenápadným zprávám v dobových Ascher Zeitung dnes víme mnohem více. Víme, kdy byla deska skutečně odhalena, při jaké slavnosti, co se toho dne v Rossbachu říkalo – a dokonce i to, z čeho byla zaplacena.

Když 29. října 1702 Josef projížděl Roßbachem, císařem ještě nebyl. Jeho otec Leopold I. stále vládl a čtyřiadvacetiletý Josef byl římským a uherským králem a následníkem císařského trůnu. Císařem se stal až po otcově smrti roku 1705.

Právě proto je text hranické desky překvapivě přesný. Neříká, že zde pobýval císař Josef I., ale používá formulaci:

„der nachmalige Kaiser Josef I.“

tedy:

„pozdější císař Josef I.“

Josefova cesta roku 1702 přitom nebyla žádnou slavnostní projížďkou po monarchii.Evropou právě začínala otřásat válka o španělské dědictví. Jedním z prvních významných bojišť se stala francouzská pevnost Landau, kterou obléhala císařská vojska pod velením zkušeného markraběte Ludvíka Viléma Bádenského.

Josef se rozhodl tažení osobně účastnit. Podrobnou rekonstrukci jeho cest přes západní Čechy zpracoval historik Jiří Hrbek ve studii věnované pobytům Habsburků v barokním Chebu. Právě jeho práce umožňuje malou hranickou epizodu zasadit do širších evropských souvislostí.

V létě roku 1702 vedla Josefova cesta z vnitrozemí přes Planou, Kynžvart a Chebdále na západ. Do Chebu přijel 9. července a následujícího dne pokračoval přes Schirnding a Wunsiedel směrem k armádě. K Landau dorazil 26. července.

Pevnost nakonec po několikatýdenním obléhání 10. září 1702 kapitulovala. Přítomnost mladého následníka trůnu měla značný politický význam a habsburská propaganda dokázala vítězství spojit právě s jeho osobou, přestože hlavní vojenská zásluha náležela Ludvíku Vilémovi Bádenskému.

Po skončení tažení se Josef vydal zpět do habsburských zemí.

A právě při této zpáteční cestě se objevil v Rossbachu.

Na první pohled může působit překvapivě, proč vůbec královský průvod zamířil přes malé městečko na severním okraji Ašska. Odpověď nejspíš leží v tehdejší dopravní a poštovní síti.

Na sklonku 17. století se obnovovala a rozšiřovala síť poštovních spojení mezi českými zeměmi a okolními oblastmi Říše. Cheb byl významným komunikačním uzlem a roku 1697 vzniklo nové poštovní spojení přes Aš a Rossbach do Adorfu.

Nová poštovní trasa tedy existovala teprve pět let, když po ní roku 1702 projížděl Josefův dvůr.

Adorf přitom nebyl bezvýznamným cílem. Ležel na důležité komunikaci spojující oblast Plavna s českými zeměmi a odtud se cestovní síť napojovala na Fojtsko, Sasko i severní Franky. Roßbach se tak na trase panovnického průvodu neocitl někde stranou – stal se součástí nové komunikační tepny mezi Říší a Čechami.

Slovo „pošta“tehdy navíc neznamenalo pouze přepravu dopisů. Šlo o rozsáhlý dopravní systém, bez něhož by se panovníci, diplomaté a úředníci po Evropě pohybovali jen velmi obtížně. Na jednotlivých poštovních stanicích byli připravováni čerství koně. Unavené spřežení se vypřáhlo, nahradilo novým a kočár mohl pokračovat dál. Pro významné cestující se organizovala mimořádná poštovní doprava a předem bylo nutné zajistit obrovské množství lidí, koní, vozů i zásob.

Josefova cesta roku 1702 byla v tomto ohledu mimořádná. Jiří Hrbek ji označuje za skutečnou zatěžkávací zkoušku pro poštovní systém. Při průjezdu Prahou je doloženo 233 osob Josefova dvora a dalších 170 osob dvora jeho manželky Vilemíny Amálie.

Ještě působivější jsou čísla týkající se koní. Při přípravách dalšího úseku cesty se počítalo přibližně s 900 koňmi pro královský dvůr a dalšími 200 pro dvůr královny. Na jednotlivých poštovních stanicích mělo být původně připraveno dvě stě koní, požadavek byl později zvýšen na 250 a nakonec dokonce na 270 koní.

Chebsko takové množství samo nedokázalo zajistit a koně musely dodávat i vzdálenější oblasti.

To samozřejmě neznamená, že 29. října 1702 stálo před rossbašskou farou tisíc koní. Panovnický dvůr se nepohyboval jako jediný souvislý zástup. Služebnictvo, zavazadla, zásobovací vozy i další části dvora mohly postupovat odděleně. Přesto čísla ukazují, co se skutečně skrývalo za jednoduchým slovem Hofstaat na pamětní desce.

Nešlo o několik jezdců. Po cestách se přesouval skutečný panovnický dvůr.

Farářem v Rossbachu byl tehdy Wilhelm Adam Steinl, uváděný také jako Steinel. Místní historická tradice právě jemu připisuje zaznamenání této neobvyklé události.

A tak někdy během 29. října 1702 dorazil královský průvod do Rossbachu. V evangelické faře malého městečka na samém západním okraji Českého království usedl k obědu římský král, jeho manželka a část jejich dvorského doprovodu.

Královský průvod pak pokračoval dál a život v Roßbachu se vrátil ke svému běžnému rytmu. Na neobvyklou návštěvu se však nezapomnělo. O více než dvě století později se ji místní rozhodli připomenout natrvalo.

Je pátek 2. prosince 1910.

Rossbach už dávno není malou vsí, kterou Josef roku 1702 projížděl. Je to rozvíjející se průmyslové městečko se školami, spolky, vlastní samosprávou a živým evangelickým společenstvím. A právě tento den se zde koná slavnost, jejíž průběh můžeme díky dobovým novinám rekonstruovat téměř krok za krokem.

První klíčovou zprávu přinesly Ascher Zeitung č. 142 ze soboty 3. prosince 1910. Na třetí straně stojí krátká zpráva datovaná přímo:

„Rossbach, 2. Dezember.“

Tedy ještě z předchozího dne.

Noviny píší:

„V Rossbachu byl Den ochrany dětí důstojným způsobem oslaven a pro naši obec získal zvláštní pamětihodnost také odhalením dvou pamětních desek.“

Právě zde máme bezpečný dobový důkaz, že datum 2. prosince 1910 vytesané na císařské desce je skutečně datem jejího odhalení.

A nejen to.

Pamětní deska připomínající Josefa I. nebyla toho dne sama. Odhaleny byly dvě desky.

Jedna byla umístěna ve škole a připomínala místního rodáka a dobrodince Johannese Heinricha. Druhá byla odhalena na evangelické faře a připomínala právě návštěvu budoucího císaře.

Ascher Zeitung se ke slavnosti znovu vrátily v čísle 144 ze čtvrtka 8. prosince 1910, na straně 4. V článku se píše:

„Dne 2. tohoto měsíce zde byly, jak známo, odhaleny dvě pamětní desky, a sice jedna v evangelické školní budově na památku Johannese Heinricha a druhá v evangelickém farním domě, která podává zprávu o tom, že v posledně jmenovaném dne 29. října 1702 pobýval pozdější císař Josef První se svou chotí a dvorským doprovodem.“

První zpráva z 3. prosince přinesla ještě jednu mimořádně zajímavou informaci. Vysvětlila totiž, z čeho byly obě desky zaplaceny:

„Náklady na desku ve škole byly uhrazeny z obecních prostředků, zatímco náklady na druhou pamětní desku byly uhrazeny z dobrovolných příspěvků.“

To je možná jeden z nejhezčích detailů celého příběhu.

Památku na návštěvu budoucího císaře si nezaplatil císařský dvůr ani obecní pokladna. Na její zřízení se složili sami lidé dobrovolnými dary.

Kdo sbírku vyhlásil a kdo jednotlivé částky věnoval, zatím nevíme. Z dobového tisku ale bezpečně víme, že císařská deska vznikla právě díky dobrovolným příspěvkům.

Ani datum jejího odhalení nebylo obyčejné. V Rossbachu se toho dne konal Kinderschutztag – Den ochrany dětí.

Ascher Zeitung z 8. prosince přinesly rozsáhlou zprávu nazvanou Der Kinderschutztag in Rossbach a otiskly část slavnostního kázání místního evangelického faráře Georga Helda.

Noviny uvádějí:

„Přitom bylo zvláště poukázáno také na slavnostní kázání pana faráře Helda, které při této příležitosti pronesl během školní bohoslužby.“

Held začal připomínkou císařského jubilea z roku 1908:

„Dnes před dvěma lety jsme se také shromáždili v našem Božím domě. Byl to vzácný sváteční den, který tehdy slavily věrné národy Rakouska: jubileum 60leté požehnané vlády našeho všemi milovaného císaře a pána Františka Josefa I. A dnes jsme opět přišli do Božího domu, abychom děkovali našemu Pánu Bohu, který od té doby opět držel svou milostivou ruku nad císařem.“

Poté dětem připomínal, že císař při svém jubileu nechtěl drahé dary ani okázalé slavnosti:

„Žádné hlučné slavnosti, žádné drahocenné dary nechtěl mít ke svému jubileu, nýbrž toto nařídil: měla být vytvořena trvalá zařízení pro blaho dětí, které musejí žít v nouzi a bídě a nemoci. Tak se císař stará také o nejmenší ze svých poddaných jako milující otec o své děti.“

A následovala vzpomínka na 21. květen 1908:

„80 000 školních dětí tehdy vzdalo císaři hold před jeho zámkem Schönbrunnem; dojat jásotem těch nejmenších pronesl ke svému okolí krásná slova: ‚Děti jsou mi tím nejmilejším a nejkrásnějším; čím jsem starší, tím více děti miluji!‘“

V jediném dni se tak v Rossbachu zvláštním způsobem propojila dvě století habsburských dějin. Na faře byla odhalena deska připomínající návštěvu budoucího císaře Josefa I. z roku 1702, zatímco v kostele farář mluvil o právě vládnoucím Františku Josefovi I.

A současně se vzpomínalo na místního člověka, který svůj majetek věnoval rossbašské škole.

Johannes Heinrich se narodil 28. července 1844 v Rossbachu jako syn rolníka Michaela Heinricha. Zůstal svobodný, navštěvoval zdejší evangelickou školu, vyučil se mydlářem a po skončení učení odešel do světa. Nakonec se usadil v Atzgersdorfu u Vídně, kde také 4. ledna 1905 zemřel.

Podle projevu starosty Mühlinga, otištěného v Ascher Zeitung, získal Heinrich svou pílí a šetrností značný majetek a část svého jmění odkázal škole v rodném Rossbachu.

„V důsledku své velké píle, stejně jako také svou velkou šetrností, nabyl v průběhu času značného jmění a toto ve své závěti věnoval evangelické škole v Rossbachu.“

Po mimosoudním vyrovnání připadly čtyři devítiny jeho pozůstalosti ve prospěch zdejších veřejných obecných a měšťanských škol. Kapitál měl zůstat zachován a využívány měly být pouze jeho úroky.

Místní školní rada proto na svém zasedání 27. září 1910 rozhodla, že Heinrichovu památku zachová deskou ve školní budově.

Při slavnostním odhalení této desky se sešli místní hodnostáři i školní mládež. Starosta Mühling promluvil k přítomným:

„Předávám tedy dnes tuto desku škole a prosím o její úctu a ochranu. Kéž je pro naše Rossbašské vždy znamením vzpomínky na ušlechtilého dárce; kéž také oni pevně setrvávají ve víře svých otců, v evangeliu; kéž rovněž vždy poznávají hodnotu dobré školy a jsou ochotni přinášet oběti v její službě.“

A svou řeč zakončil způsobem, který může dnešního čtenáře překvapit:

„Na závěr obnažme své hlavy a provolejme našemu Heinrichovi v nebeském záhrobí německý pozdrav ‚Heil!‘ Heil!“

Slovo Heil zde roku 1910 ještě nemělo význam pozdějšího nacistického pozdravu. Šlo o mnohem starší německé slavnostní zvolání ve smyslu přibližně „Zdar!“ nebo „Sláva!“, v tomto případě s výrazně vlasteneckým zabarvením.

Po projevu byla Heinrichova deska slavnostně odhalena a ředitel Paesold ji převzal do vlastnictví školy.

„Ve své řeči pan ředitel Paesold vyzval ‚velké i malé lidi‘, kteří do této školní budovy vcházejí a z ní vycházejí, aby následovali příkladu Johannese Heinricha a nezapomínali na místo svého prvního vzdělání.“

Na závěr ředitel vylíčil rakouského panovníka jako přítele dětí.

„Působivými slovy poté řečník vylíčil panovníka Rakouska jako přítele dětí a provoláním ‚Sláva císaři!‘, k němuž se přítomní nadšeně připojili, jakož i zazpíváním císařské hymny byla školní slavnost ukončena.“

Tak skončil slavnostní den 2. prosince 1910, během něhož byly v Rossbachu odhaleny dvě pamětní desky.

Jedna připomínala místního dobrodince.

Druhá návštěvu budoucího císaře.

Pamětní deska Josefa I. byla umístěna na staré rossbašské faře. Roku 1928 byla v Rossbachu slavnostně vysvěcena nová moderní fara, stará budova však nezmizela. Ještě na konci třicátých let sloužila mimo jiné mateřské škole.

V poválečných desetiletích byla pamětní deska ze staré fary sňata a skončila odložená ve sklepě nové fary. O mnoho let později, v devadesátých letech minulého století, ji tam pod vrstvou kachlů z rozbitých kamen, nejrůznějšího nepořádku a exkrementů objevil místní rodák Ernst Hertel.

Deska, kterou si Rossbašští roku 1910 zaplatili z dobrovolných příspěvků, tak byla po desítkách let znovu zachráněna.

Ernst Hertel se dodnes s láskou a umem stará také o místní kostelní hodiny, za což mu patří hluboký obdiv a dík. Neboť to byl on kdo svým umem, je znovu přivedl k životu.

A tím se příběh vrací na začátek.

Stará fara už nestojí. Královský průvod zmizel před více než třemi sty lety. Lidé, kteří se roku 1910 složili na pamětní desku, dávno odešli.

Ale jejich pamětní deska přežila.

Jenže 2. prosince 1910 byly odhaleny desky dvě.

Osud pamětní desky Johannese Heinricha zatím neznáme.

Část někdejší rossbašské školní budovy stojí v dnešních Hranicích dodnes a stále slouží žákům. Heinrichova deska mohla být při některé přestavbě odstraněna, mohla být po válce zničena – ale stejně dobře může být někde pouze odložena.

Možná ve škole.

Možná v některém skladu.

Možná v soukromé sbírce.

A možná existuje stará fotografie, na níž je ještě zachycena na svém původním místě.

Pokud by kdokoliv znal osud pamětní desky Johannese Heinricha, věděl, kde přesně ve škole visela, nebo měl její starou fotografii, budu velmi rád za zprávu.

Jedna z dvojice desek odhalených 2. prosince 1910 se po desetiletích zapomnění podařila znovu zachránit. Třeba někde v Hranicích stále čeká na své objevení i ta druhá.

Kde je dnes pamětní deska Johannese Heinricha?

Zdroje:

– Ascher Zeitung, č. 142, 3. 12. 1910, s. 3 – zpráva o odhalení obou pamětních desek a financování císařské desky z dobrovolných příspěvků.
– Ascher Zeitung, č. 144, 8. 12. 1910, s. 4 – článek Der Kinderschutztag in Roßbach a Gedenktafel-Enthüllungen, kázání faráře Helda a projev starosty Mühlinga.
– SOkA Cheb, fond Evangelický farní úřad Hranice – historický úvod archivní pomůcky; údaj o průjezdu Josefa I. dne 29. 10. 1702 a obědě na hranické faře.
– Jiří Hrbek: Habsburkové v barokním Chebu. Pobyty členů panující dynastie v nejzápadnější části českých zemí – Josefova cesta roku 1702, Landau, Cheb, dvorský doprovod a organizace poštovní dopravy.
– František Roubík: práce k dějinám českého poštovnictví – poštovní spojení Cheb–Aš–Hranice–Adorf od roku 1697.
– Chronik des Marktes Roßbach / materiály Stiftung Ascher Kulturbesitz – nová fara vysvěcená roku 1928 a další osudy staré fary.
– Ernst Hertel, osobní vzpomínka – nález pamětní desky ve sklepě fary v 90. letech 20. století.