Článek
Jan Blažej Santini-Aichel se nesmazatelně zapsal do dějin české architektury. Narodil se v Praze roku 1677 do rodiny váženého italského kameníka Santina Aichela, avšak osud mu připravil tvrdou zkoušku a to tělesné postižení, které mu znemožnilo pokračovat v rodinném řemesle. Mohl se stát pouhým pozorovatelem, ale jeho vášeň pro stavitelství byla silnější než jakékoli překážky. Díky nezdolné vůli, podpoře rodičů a talentu, který překračoval hranice běžného chápání, se vydal cestou architekta. A tím změnil svět. Zatímco ostatní stavěli kostely a chrámy, on obestavěl světlo, změnil ho v poezii světla a stínu. Historik umění Mojmír Horyna o něm napsal: „Santiniho Zelená hora je báseň, zatímco stavby dvacátého století jsou jenom slogany.“
Santini v pouhých třiadvaceti letech, poprvé naplno rozvinul svůj talent při obnově cisterciáckého klášterního kostela Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Křtitele v Sedlci u Kutné Hory. Stanul před monumentem z přelomu 13. a 14. století, prvním v českých zemích, který v půdorysném i prostorovém uspořádání odkazoval na severofrancouzskou katedrální gotiku. Opat Jindřich Snopek tehdy trval na zachování jeho starého gotického vzhledu, úkol, který Santini bez zaváhání splnil, ale po svém. Nešlo jen o pouhou opravu. Místo prosté rekonstrukce proměnil středověkou architekturu v jedinečný umělecký směr. Nové pojetí barokní gotiky, dynamické, odvážné, nezaměnitelné. Postupně se formovalo a stalo se ryze českým fenoménem, jaký nemá v Evropě obdoby.
Santiniho vztah ke gotice byl hluboký a promyšlený. Nepřistupoval k ní jako k dávné epoše, ale jako k živé inspiraci, kterou dokázal mistrovsky přetvářet do barokních forem. Gotické stavby měl před očima nejen při jejich obnově, ale vyrůstal v Praze, městě, kde gotika formovala jeho vnímání prostoru od nejútlejšího věku. Klíčovým momentem byla jeho studijní cesta do Itálie, kde poznal díla Borrominiho a Guariniho, průkopníků, kteří jako první čerpali z gotiky a přetavili ji do barokní dynamiky. Nevybíral inspiraci nahodile. Zaměřil se na vrcholná díla dvorského okruhu napříč vývojovými etapami slohu. Uchvátily ho kroužené žebrové klenby Benedikta Rejta ve Vladislavském sále Pražského hradu i v chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře. Obdivoval zavěšený svorník Petra Parléře v severní sakristii katedrály svatého Víta, který se odrazil v jeho návrhu předsíňky před hlavním průčelím sedleckého klášterního kostela. Jeho zásahy pronikly i do staveb královské huti Přemysla Otakara II. A i tam, kde se Santiniho dílo zdá na první pohled ryze barokní, vždy v sobě nese gotickou podstatu, neviditelnou ale nezaměnitelnou, jako červená nit procházející celou jeho tvorbou.
soška svatého Jana Nepomuckého v ambitu
Mezi cisterciáky si rychle získává obrovský respekt a obdiv. Díky tomu se brzy setkává s dvěma výjimečnými muži, kteří zásadně ovlivní jeho kariéru: plaským opatem Eugeniem Tyttlem a především žďárským opatem Václavem Vejmluvou. Právě s Vejmluvou se poprvé spojil už v roce 1706 při přestavbě klášterního chrámu. Klášter v Žďáru nad Sázavou prošel těžkými zkouškami. Za husitských válek lehla stavba popelem hned dvakrát a koncem 17. století ji pohltil další ničivý požár. Právě tehdy vstupuje na scénu mladý novic Václav Vejmluva nejen duchovní ale také vizionář. Liturgie ho zajímá, ale jeho srdce patří architektuře umění a historii. Má jediný cíl pozvednout zanedbaný klášter z trosek a vrátit mu jeho dávnou slávu. Jeho chvíle přichází když je vysvěcen na kněze a vzápětí zvolen opatem. Nejprve se pouští do očisty zbavuje klášter dluhů a poté zahajuje obnovu zničených budov. Kdy přesně učinil osudové rozhodnutí pozvat do Žďáru Santiniho zůstává tajemstvím ale jedno je jisté byla to volba, která změnila dějiny. Opat a architekt spojili síly na celých dvacet let až do Santiniho smrti v roce 1723. Jejich spolupráce dala vzniknout mistrovským dílům, která dodnes uchvacují svou krásou i duchovní silou.
Nejskvostnější dílo začalo vznikat v roce 1719 na nedaleké Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou – poutní kostel svatého Jana Nepomuckého. A to v době, kdy ještě vůbec nebyl kanonizován! Blahořečen byl teprve 31. května 1721 papežem Inocencem XIII., a svatořečen, tedy kanonizován, až 19. března 1729 papežem Benediktem XIII.Opat Václav Vejmluva velmi ctil postavu Jana Nepomuckého (1334–1393), generálního vikáře arcibiskupa Jana z Jenštejna, který byl umučen na rozkaz krále Václava IV. Pravděpodobně měl již delší dobu představu o výstavbě chrámu se symbolikou připomínající Jana Nepomuckého. Hlavním impulzem realizace však byl zisk cenné relikvie a to kůstky z lebky, a také nález beatifikační komise, která v dubnu roku 1719 v pražské katedrále svatého Víta našla v hrobě Jana Nepomuckého domnělý neporušený jazyk. Opat Vejmluva se záhy rozhodl zahájit práce na stavbě svatostánku na Zelené hoře. Po dokončení se měl stát prvním místem zasvěceným právě mučedníku Janovi. Kostel ve tvaru hvězdy prý vnukl Vejmluvovi ve snu sám Jan Nepomucký. Umělecké ztvárnění opat přenechal Santinimu, který zúročil své dosavadní zkušenosti a předložil Vejmluvovi plány zcela mimořádné stavby.
Zelená hora – místo opředené mystikou a tajemstvím. Její výjimečnost nevyjadřuje jen architektonická harmonie, ale i symbolika čísel, která se zde prolínají s hlubokým duchovním významem. Svatyni obklopují ambity ve tvaru deseticípé hvězdy, jejichž propojení s kostelem vytváří jedinečnou kompozici.
Model poutního kostela svatého Jana Nepomuckého
Číslo pět se tu objevuje jako neustálý motiv – pět oltářních výklenků, dvakrát pět kaplí obklopujících centrální prostor kostela, pět bran a pět pětibokých kaplí začleněných do ambitu. Tento opakující se prvek připomíná pět hvězd ve svatozáři svatého Jana Nepomuckého, pět ran ukřižovaného Krista i pět písmen v latinském slově tacui– „mlčel jsem“. Současně odkazuje na blížící se 500. výročízaložení kláštera. Číslo deset, jako násobek pěti, zase zdůrazňuje deset Božích přikázání. Dokonce i výzdoba hlavního oltáře vychází z této numerické symboliky – doplněná o trojku, neboť Jan Nepomucký zemřel ve věku 53 let.
Historik umění Zdeněk Kalista charakterizoval Zelenou Horu jako „nejdramatičtější utkání stylových principů“, s nimiž Santini experimentoval ve svých předchozích dílech. Jeho kolega Mojmír Horyna přidává fascinující pohled: „Není to ani baroko, ani gotika. Santini tu skvěle předvedl, že vykročil mimo hranice slohu své doby, a člověka znovu a znovu uchvacuje tím, jak abstraktními, nehmotnými prostředky – světlem – dokázal vytvořit dokonalý tvar.“
hra barev Santiniho vytráží
Barokní areál plnil svou duchovní funkci až do roku 1784, kdy Žďár nad Sázavou zasáhl opětovně ničivý požár. Plameny nešetřily ani kostel sv. Jana Nepomuckého s přilehlým ambitem – střešní krytina byla zcela zničena a svatostánek zůstal bez ochrany před nepřízní počasí.
Osud této jedinečné památky se mohl zdát zpečetěn, ale její příběh ještě nebyl u konce. A právě v nejtemnější chvíli vystoupil Bonifác Procházka, bývalý mnich, jehož odhodlání se stalo klíčem k její záchraně. Nešlo jen o obnovu ztracené krásy – šlo o boj za ducha místa, za posvátný symbol, který nesměl upadnout v zapomnění. Spolu s řeholníkem Jáchymem Polanským a podporou obyvatel Žďáru nad Sázavou, Nového Města na Moravě a dalších obcí se v roce 1791obrátil na moravské gubernium se zoufalou, ale nesmírně odvážnou žádostí o opravu poutního kostela sv. Jana Nepomuckého. Odpověď brněnského biskupství byla nekompromisní – zamítnuto. Ale gubernium nakonec 28. června 1792 opravou přece jen povolilo, ovšem s podmínkou: kostel se měl stát hřbitovním.
Přestože se od kostela odvrátilo oficiální duchovenstvo i státní správa, Procházka neztratil víru. Zorganizoval sbírku, do níž sám vložil 100 zlatých, a započal dílo, které mělo vrátit poutnímu kostelu jeho duši. Opravy probíhaly mezi lety 1792–1803, přičemž nová střecha chrámu byla dokončena už roku 1793. Součástí podmínky bylo i zřízení hřbitovana někdejším poli poutníků – a právě zde, na místě, jehož obnově zasvětil svůj život, byl Procházka pochován podle vlastního přání. Po letech nejistoty a zápasu se v roce 1800 chrám opět otevřel věřícím – modlitby znovu zazněly mezi jeho stěnami, přetrhly ticho a vrátily místu jeho duchovní sílu. Po Procházkově smrti v roce 1813 jeho odkaz převzal Matěj Josef Sychra, který byl pohřben po jeho boku, jako by takto i po smrti společně střežili svatostánek, který zachránili před zapomněním.
V pamětní listině neznámého autora z roku 1802, umístěné do makovice věže žďárského farního kostela sv. Prokopa, se dochoval následující zápis: „Pak ten Zelenohorský chrám, poněvadž panství do zemských religionsfondů potaženo bylo, nebyl spravován, nýbrž jedním z mladších pánů duchovních, páterem Bonifácem Procházkou, a ze starších pánů p. Joachimem Polanským. Po dobrodincích sem a tam jezdili a od slavného gubernia povolení na opravu obhořelých zdí získavše, tu správu s dopomocí ruční práce žďárských Čechů konané v šesti letech předsevzali a dokončili.“
Hra světla v klenbách poutního kostela
Pohřbívání na tomto posvátném místě probíhalo až do první poloviny 90. let minulého století. V jeho dějinách nastal zásadní zlom – město Žďár nad Sázavou se zavázalo k jeho zrušení, aby umožnilo zápis památky na prestižní seznam UNESCO v roce 1994. Po staletí sloužící hřbitov tak pozvolna ustoupil historii. Definitivní konec pohřbívání přišel v roce 1996, kdy byl na úbočí Zelené horydokončen nový městský hřbitov. A tak se prostor bývalého hřbitova proměnil zpět na louku poutníků, přesně tak, jak tomu bylo před založením hřbitova v roce 1792. Poutní louka, která dnes zdobí toto mystické místo, opět slouží těm, kdo sem přicházejí hledat klid, víru a spojení s minulostí.
Santini byl skutečným mistrem práce se světlem a to doslova i symbolicky. Jeho stavby nejsou jen kamennými konstrukcemi, ale pečlivě promyšlenými divadly světla, kde každý paprsek má svůj význam. Když se podíváte na jeho kostely, zjistíte, že nepřistupoval ke světlu jako k něčemu vedlejšímu. On ho obestavěl, využil ho jako hlavní aktéra prostoru. Jeho architektura byla navržena tak, aby světlo proudilo přesně tak, jak chtěl. V poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře vytváří okna v apsidách fascinující světelné efekty, které se mění v průběhu dne a dodávají místu téměř nadpozemskou atmosféru. Díky těmto prvkům jeho stavby nejen stojí, ale žijí, ale neustále se proměňují pod vlivem světla.
