Článek
V poměrně krátké době se zde objevily minimálně dva články, které opěvovaly vojenský Žižkův řád. Psaly o tom, jak byl pokrokový, jak byl první, jak první stanovil přísná pravidla v armádě a že vytvořil první středověkou profesionální armádu. První určitě nebyl, a to ani v rámci Koruny české, natož v rámci Evropy. Pokrokový už vůbec ne. Použitá poučení pro vojsko, ta už tu byla dávno známá a užívaná v moha středověkých armádách a vojenských družinách. Jeden bod, a to pravidla, jak si rozdělit naloupenou kořist, za pokrokový považovat můžeme, ale nějak mně to nejde dohromady s Husovým učením o lásce k Bohu a bližnímu svému, ani s léta nám předkládanou ideologií boje husitů za vyšší ideály. A profesionální středověké armády, tedy najatí žoldnéři, tu již byly po staletí. Měl je každý bohatší šlechtic, o panovnících nemluvě. Nakonec i sám Žižka s velkou pravděpodobností, před vypuknutím husitských válek, nebyl ničím jiným než nájemným žoldnéřem v cizím vojsku.
Ale nechci jen povrchně očerňovat a dávat nic neříkající prohlášení jako moji předchůdci. Postavme proti sobě nesporná fakta, tedy znění jednotlivých vojenských řádů, ať si udělá každý svůj názor. Abychom mohli srovnávat srovnatelné, vyberme vojenský řád z té doby. Byl sepsán v roce 1413 tedy 10 let před vojenským řádem Žižkovým. Sepsal ho Jan Hájek z Hodětína. Býval purkrabím na královském hradě Zvíkově, a když sepisoval vojenský řád, byl podkomořím království českého. Sepsal ho na přání krále Václava IV.
Autorem druhého vojenského řádu je Jan Žižka z Trocnova a Kalicha, toho asi netřeba více představovat. Sepsán byl na jaře 1423 na sjezdu husitského bratrstva v Německém Brodě, a k tomuto prohlášení se přidali všichni přítomní hejtmané a další osobnosti husitského hnutí.
Pasáže z vojenských řádů se nám budou číst trochu hůře, jsou psány před více jak 600 lety, ale smysl slov pochopí každý. Nechtěl jsem je jakkoliv upravovat, aby se neztratila jejich vypovídací hodnota.
První tři články Žižkova řádu se věnují víře. On vůbec celý Žižkův vojenský řád je z velké části spíše deklarací vyznání podobojí. Všechny jeho články se odvolávají na víru, že vše se děje buď z vůle Boží, nebo pro dobro Boží. Hodětínův si vystačí jen s prvním článkem „Najprvé, aby byly služby Božie všichni, hajtmané i jich poddaní i jim poručení, pilni a neřáduov nižádných aby u vojště nedopúštěli, aby skrze to Pán Buoh nebyl rozhněván.“ A i v něm nabádá, aby bojovali čestně, s úctou k protivníkovi – „neřáduov nižádných aby u vojště nedopúštěli“. Zároveň je z něj patrná pokora a úcta k Bohu. Tehdejší lidé byli hluboce věřící a z hněvu Božího měli velkou obavu a žili v přesvědčení, že k dobrému výsledku v boji potřebují přízeň Boží.
Oba řády řešily hazardní hry ve vojsku, zlodějství, přítomnost žen povětrných, loupeže, neuposlechnutí rozkazu apod. V Žižkově vojsku byl za to hrdelní trest, ve vojsku královském různé pokuty na žoldu, trest v železech a podobně. Zkrátka i neposlušný voják byl voják potřebný a jeho život se cenil. Nechce se mi hledat paralelu ve světě dnešním. Žižkův řád uvádí: „Také nechcem trpěti mezi sebou nevěrných, neposlušných, lhářuov, zlodějův, kostkářův,loupežnikuov, plundréřuov, opilcuov, lajcí, smylníkuov, cizoložníkuov, smilnic a cizoložnic i všech zjevných hříšníkuov a hříšnic, ty všeckny z sebe chceme puditi a honiti, nad nimi popravovati s pomocí Trojice svaté vedlé zákona Božího.“
Hodětínův: „Všechny hry neslušné a neřádné aby byly stavovány, a zvláště kostky, karty, koule aby nebyly u vojště dopuštěny, neb z toho dopuštěnie mnoho zlého pochodí… Pakli se kto přesto které hry dopustí, takový bude před vojskem v řetěze čtyři dni veden a úředníku k tomu od nás usazenému deset grošuov musí bez milosti dáti. Všechna lánie a nestydatá mluvenie aby stála a přestala. Pakli kto bude láti a usvědčen bude, takový čtyři dni před vojskem v řetěze choditi musí. Kurevstvie aby žádného nebylo dopúštěno u vojště, ani před vojskem, ani okolo vojska, ale aby takové zlé ženy bez milosti pryč hnány a puzeny byly od rychtáře vojenského. A jestliže by toho rychtář zanetbal, tehdy bud k němu hleděno jako k neposlušnému.“
Oba vojenské řády se vymezují proti žhářství, a to postihují hrdelními tresty. Řád Hájka z Hodětína dokonce obvyklým trestem pro žháře, a to upálením zaživa. Zvláště Husité, že by toto dodržovali, se říci nedá. Nechám promluvit husitského kronikáře Vavřince z Březové o událostech z března roku 1421 ve městě Chomutov, jeho jako příznivce husitského učení, rozhodně nemůžeme podezřívat z podjatosti, ale i on byl zvěrstvy Husitů naprosto zaskočen.„…vrhnuvše do něho, provedli veliké loupení, takže nikdy nenašli nic podobného na bohatství, a zahubili všechny muže města mečem a ohněm, ponechavších jich na živu sotva třicet, aby pochovali těla mrtvých. A ti jich pochovali dva tisíce, a to patnáct set po odečtení přemnohých upálených panoší, měšťanů, kněžích a židů. Ale nešlechetné táborské ženy tam spáchaly strašný zločin, neboť vyvedly z města ženy a panny, oplakávající své muže a rodiče, slíbivše jim bezpečný odchod, ale když ony vyšli z města, svlékly z nich roucha, pobraly jim peníze a jiné věci, a zavřevše je do jedné viniční boudy, zahubily je plameny ohně a nešetřily ani těhotných, aby rozmnožily nenávist své nepravosti.“ Násilí se jistě dopouštěly obě strany, ale rozsah násilí Husitů na vlastním obyvatelstvu je naprosto nepochopitelný.
Stejně tak oba vojenské řády, a v tom si jsou naprosto podobné, řeší kázeň při plnění vojenských povinností. Nevzdalování se od vojska, boj pod svojí korouhví, neopuštění strážního stanoviště, pomoc mezi jednotkami a mnohé další. Liší se opět tresty, kdy v Žižkově vojsku jsou opět hrdelní. Co má navíc řád Jana Hájka z Hodětína je, že řeší šikanu ve vojsku: „Na tažení, na picování nebo kdežkolivěk na potkání, kdežto silnější houf neb rota mdlejší rotu postihne nebo potká, aby silnější mdlejším nebrali a nikterakž nepřekáželi, ale u pokoji nechali. Pakli by přes toto rozkázanie kteříkoli silnější mdlejším co pobrali neb překazili, takoví budú kázáni jako lúpežníci.“ Navíc třeba řeší i vybavení vozů, pravidelné kontroly samostřílů a dalších zbraní.
Ale i Žižkův řád má něco, co nemá řád královský, a je to dokonce nejrozsáhlejší bod vojenského řádu, pokud tedy pomineme deklaraci o víře, a to jak si dělit naloupenou kořist: „Ale jestliže by kde Pán Buoh dal nepřátely přemoci a poraziti, města, tvrze, hradu dobyti, táhnouce polem nebo polem ležíce, kterých kořistí dobyti: aby ten vzatek a ty kořisti sneseny, svedeny, svezeny a na hromadu skladeny byly, kdež by bylo tomu místo ukázáno a jmenováno od starších, buďto mnoho nebo málo. A k tomu aby byli vydáni a voleni starší ze všech obcí, panských, rytířských, městčích i robotěncuov, aby věrně způsobili ty věci chudým i bohatým, a spravedlivě, jakž na koho sluší, rozdány a rozděleny byly, aby nižádný sám sobě nebral, ani co kdo zachoval. Jestli pak že by co kto vzal neboli zachoval, a to bylo usvědčeno dobrejm, svědomím, k tomu takovému chtěli by popraviti, k jeho hrdlu i k statku, buď kdož buď, žádných osob nevynímajíce, jakožto k zloději Božímu a obecnému, jakož se jest stalo Achanovi pro čepici dcer královských a pro plášť, neboli jinou smrtí, buďto kníže, pán, rytíř nebo panoše, měštěnín, řemeslník nebo sedlák, ižádného nevymlouvajice ani k vosobám hledíce a zříce, s pomoci Boží takovým činiti nad nimi pomstu.“ Úsměvné je například, že ani hlavní bod Žižkovi bojovníci sami nedodržovali, viz závěr bitvy u Hořic. Jak se píše v kronikách: „kořist zde nashromážděná, byla hejtmanovými vojáky rozkradena dříve, než rozdělena mohla být…“
Hodětínův řád ochraňoval kostely a kláštery, a to dokonce tak, že za tento prohřešek byl hrdelní trest „Kostelové a klášterové aby žádní vybíjeni nebyli ani vypalováni, leč by bylo rozkázáno hajtmany k tomu zřiezenými. A proto vždy aby posvátnými věcmi, jakožto ornáty, kalichy, zvony, kniehami jinými okrasami kostelními a zvláště pak tělem Božím nikakéž nebylo hýbáno ani bráno. Nebo ktož by který kostel vybil, takovému bude ruka uťata. Pakli by kto tělo Božie s pušku aneb kterú jimi svátost vzal a vysypal, takový bude bez milosti upálen.“ Husité kostely, kláštery vypalovali, rabovali, upalovali kněží, jeptišky, řádové bratry. Byly to hlavně bezbranné cíle s obrovskými majetky, spižírny potravin. Zde můžeme hledat obrovské zbohatnutí husitských hejtmanů.
Další ustanovení Hodětínova řádu se týkaly ochrany zdrojů obživy obyčejného lidu. Nesmělo se rabovat po staveních, odvážet železné věci, které v té době měly obrovskou cenu, pluhy ani řetězy, nesměl se odvádět dobytek, zvláštní ochranu měly mlýny, ale třeba i včelstva nebo rybníky. „Koní, krav i jiného dobytka a šatuov na přátelském aby žádný nebral, ani jiných věcí, kteréž k hospodářství příslušejí; …O mlýniech přikážu jem, aby žádného nepálili, nebořili ani kazili, ani kterých mlýnských želez brali, tak aby tu ku potřebě všech našich vojsk mohlo mleno býti. Pakli by kto proti tomu učinil, budeť jemu bez milosti ruka uťata. Též také jinde ve dvořiech neb v chalupách, zvláště v přátelských, aby žádných zámkuov, řetězuov neb jiných želez kterýchžkolivěk, jakožto šínuov s kol neb hřebíkuov s bran nesbíjeli neb nevybíjeli a nebrali; a také na poli s pluhuov želez neboli s jiných příprav aby nebrali. Včelám aby žádný nepřekážel ani vydieral, nebo takovým nebude odpuštěno.“ V Žižkově vojenském řádu nic takového nenajdeme.
Každé vojsko té doby žilo z toho, co si opatřilo na cestách. Každé vojsko bylo zátěží pro obyvatelstvo, o tom není pochyb. Ale i na to Hodětínův řád pamatoval a upravoval, aby to bylo pro lidi únosné „Na přátelském bude-li kto bráti jiné věci nežli pokrm sobě skrovný a koňóm obrok, takový bude kázán jako lúpežník.“ U Žižky opět nic takového nenajdete. A ani další ustanovení, které by odlehčily obyvatelstvu, nebo obecně stranám, které se na válčení nepodílely, v Žižkově řádu nenajdeme.
Hodětínův řád pamatoval i na ochranu obyvatel, které nebylo součástí vojenského konfliktu, ale i na uprchlíky, kteří museli opustit své domovy. „Kdežkolivěk, buď to na přátelském neb ne na přátelském, kdež se ženy s uzly a šaty vynesú a na nich i pří nich sedmi, aby jimi žádný nehýbal, ani těm ženám co bral, ani jich přebledoval. Pakli jim přesto kto bráti bude, takový bude kázán jako jiný lúpežník. Jestliže by násilé které panně neb panic učinil kdokoli a usvědčen byl, takový bude hrdla zbaven bez milosti.“
A pamatoval i na ochranu zajatců: „Když bohdá nepřietelé budú na poli v porážce neb na zámku zjímáni, ti všickni aby k našie ruce královské našim hajtmanóm vydáni byli.“
Profesionální armádu si asi všichni představujeme podobně, a bylo to napříč celými dějinami. Byli to žoldnéři, vojáci, členové šlechtických družin a podobně, kteří za svoji službu pobírali pravidelný žold. V Žižkově vojenském řádu se ničeho takového nedočteme, jen to, že si rozdělovali lup. V královském vojsku, které se řídilo řádem Jana Hájka z Hodetína, se žold vyplácel. Pravidelně a vše zaznamenával písař: „Každý setník neb padesátník nebo rotymajstr, kteréž by kolivěk pod sebú měl, ten aby před písaře všechny přivedl, když by jim měl žold dáván býti; a tu všeliký neb každý desátník aby své dráby osobně před písařem okázal“
Ať si tedy každý sám udělá představu o Žižkově vojenském řádu. Bohužel všichni jsme si zvykli brát opakované proklamace jako bernou minci, nehledat zdroje informací a přejímat skutečnosti tak, jak nám jsou naservírované. V historii to platí dvojnásob.
