Článek
Běžný člověk ručí za své chyby vlastním účtem. Podnikatel dostane penále, zaměstnanec může hradit způsobenou škodu a občan, který zmešká lhůtu, se dozví, že neznalost zákona neomlouvá.
Politik má mnohem výhodnější tarif. Udělá chybu, svolá tiskovou konferenci, oznámí kontrolu a pokračuje ve funkci. Účet elegantně odešle státnímu rozpočtu.
Tedy nám.
Co nám vláda slíbila
V programovém prohlášení se vláda Andreje Babiše zavázala k odpovědnému a transparentnímu hospodaření:
„Budeme odpovědně hospodařit s penězi daňových poplatníků.“
„Zajistíme efektivitu a transparentnost každé koruny vynaložené ze státní pokladny.“
Krásná slova. Téměř by člověk zamáčkl slzu. Zvlášť když je porovná s tím, co se děje ve skutečnosti.
Juchelka: poradkyně odešla, desítky milionů zůstaly
Ministr práce Aleš Juchelka poskytl vliv na dotační oblast poradkyni Alexandře Semancové, která zároveň podnikala v poradenství pro žadatele o dotace. Když se začalo mluvit o střetu zájmů, ministr ji hájil. Podporu jí poskytl také premiér.
Poradkyně nakonec odešla. Jen účet zřejmě zapomněla vzít s sebou.
Ministerstvo připustilo, že projekty za přibližně 64 milionů korun nebude vykazovat Evropské unii a zaplatí je český státní rozpočet. Ve hře mohou být i další prostředky kolem 18 milionů korun, byť konečný rozsah zatím není uzavřen.
To je ostatně oblíbená fáze každé politické kauzy: nic není definitivní, vše se kontroluje a odpovědnost se právě hledá někde mezi šanonem, právním odborem a kanceláří ministra.
Juchelka zůstává ministrem. Osobní účet nedostane. Politický důsledek se nekoná.
A tak se odpovědné hospodaření s penězi daňových poplatníků projevilo tím, že daňoví poplatníci zaplatí něco, co mohlo být hrazeno z evropských peněz.
Dotace Agrofertu: miliardy čekají, až se správně vyloží zákon
Ještě působivější ukázkou státní pružnosti je vymáhání dotací vyplacených společnostem Agrofertu v době Babišova působení ve vládě.
Ve veřejné debatě se objevuje částka až kolem sedmi miliard korun. Nejde o pravomocně potvrzený dluh a jednotlivé dotace je nutné posuzovat samostatně. Stát by však měl přinejmenším vědět, zda je chce vymáhat, proč je nevymáhá a kdy mu případné nároky propadnou.
Jenže stát přemýšlí.
Státní zemědělský intervenční fond si objednal právní analýzu, která může stát až osm milionů korun. Pevný termín dokončení podle zveřejněných informací stanoven nebyl.
To je skutečně uklidňující. Možná přicházíme o miliardy, ale za několik milionů si necháme vysvětlit, proč s tím zatím nic neděláme.
Jiný státní fond mezitím soudně vymáhá po firmách Agrofertu přibližně 22 milionů korun. Takže stát není úplně nečinný. U milionů žaluje, u miliard studuje.
Když se peníze nedaří vymoci, upraví se pravidla
Do celé situace vstoupili vládní poslanci s návrhem změnit zákon o střetu zájmů. Novela by podle kritiků mohla zúžit zákaz poskytování dotací firmám spojeným s členy vlády a zkrátit některé lhůty pro vymáhání podpor z deseti na čtyři roky.
Možná je to všechno jen náhoda.
Čistě náhodou se zákon mění právě ve chvíli, kdy se řeší miliardové dotace firem spojených s premiérem. Čistě náhodou by změna mohla jejich postavení zlepšit. A čistě náhodou by část starších nároků státu mohla být obtížněji vymahatelná.
Když se nedaří vyřešit problém podle zákona, někdy je zřejmě jednodušší vyřešit zákon podle problému.
Nové dotace, staré pochybnosti
Vláda současně přidala přibližně 800 milionů korun do zemědělských dotačních programů. Obnovila také program pro zpracování zemědělských produktů a potravinářský průmysl s objemem kolem 250 milionů korun.
To samo o sobě nemusí být špatně. Zemědělství i potravinářství podporu potřebovat mohou.
Jen je trochu nešťastné, když o pravidlech rozhoduje vláda vedená člověkem ekonomicky spojeným s největším zemědělským a potravinářským uskupením v zemi.
V civilizovaném systému by taková situace vyžadovala mimořádnou otevřenost a kontrolu. U nás se spíše otevřou dotační kohoutky a veřejnost je ujištěna, že žádný střet zájmů vlastně nevidí správně.
Kolik nás to může stát?
Částky nelze jednoduše sečíst. Něco jsou přímé výdaje státu, něco potenciální pohledávky, něco právní služby a něco nově otevřené dotační programy.
Přesto stojí za to položit je vedle sebe:
Přibližně 64 milionů korun u projektů spojených s Juchelkovou poradkyní. Možných dalších 18 milionů. Až osm milionů za právní analýzu. Dvaadvacet milionů, které už stát soudně vymáhá. Spor až o sedm miliard korun u dotací Agrofertu. A dalších 800 milionů korun vložených do zemědělských programů.
Nejde o jeden souhrnný účet. Jde o ukázku, s jakými částkami politici zacházejí, aniž by za svá rozhodnutí nesli srovnatelné osobní riziko.
Odpovědnost? Ta je hlavně v prohlášení
Není možné chtít, aby ministr osobně platil každé chybné rozhodnutí. Stát by pak nikdo neřídil.
Jenže mezi běžnou chybou a ignorováním střetu zájmů, varování či možnosti vymáhat státní peníze existuje poměrně široký prostor. Právě tam by měla nastupovat politická odpovědnost.
Rezignace není přiznání trestného činu. Je to uznání, že politik selhal natolik, že už nemá důvěru pokračovat.
U nás se však vytvořilo pohodlné pravidlo: dokud není politik pravomocně odsouzen, vlastně se nic nestalo. Ministr tak nemusí být schopný, obezřetný ani důvěryhodný. Stačí, že zatím není ve výkonu trestu.
Jak dlouho si to necháme líbit?
Tak dlouho, dokud bude pro politika levnější kauzu přečkat, než za ni zaplatit funkcí.
Tak dlouho, dokud se spokojíme s větou, že věc se prověřuje.
A tak dlouho, dokud nebudeme u každého podobného případu požadovat jasnou odpověď:
Kdo rozhodl? Kolik nás to bude stát? Kdo peníze vymáhá? Do kdy? A kdo za selhání ponese důsledky?
Vláda slíbila transparentnost každé koruny.
Zatím je transparentní především to, kdo nakonec všechno zaplatí.
My.
