Článek
Většinu svého života Jan Lucemburský prožil v sedle svého koně jednáními a boji po celé Evropě. Ve svém Českém království byl spíše hostem než panovníkem, jemuž by blaho vlastních poddaných leželo na srdci. Dokázal z Prahy do Paříže dojet na koni za 12 až 14 dní. Jeho neklidný život rytíře skončil, dle jeho vlastního přání, bojem až do úplného konce. Smrtí v bitvě. V bitvě, kterou nevedl za svůj lid, ale za své ideály života rytíře a krále, který z boje neutíká. Svůj osud našel v den svatého Rufa, mučedníka 26. dne měsíce srpna roku páně tisícího třístého čtyřicátého šestého. Ke králi Janovi přišla smrt kmotřička krátce po jeho padesátinách. Navštívila ho v městečku Crécy neboli Kresčaku pár kilometrů od mořského pobřeží na pomezí krajů Artois a Pikardie v severní Francii.
Bojuje po boku Filipa VI. z Valois, krále Francouzského, na jehož dvoře je častým hostem a kde vyrůstal jeho syn budoucí císař Karel IV. proti Anglickému králi Eduardovi III. Již sedm let ho sužuje slepota, přesto jde do bitvy. František Palacký pak tuto událost epicky popisuje ve svých dějinách: „Dva páni Jindřichové si vzali krále mezi sebe, jeho koně přivázali ke svým. Český král udatně máchal mečem kolem sebe, doslova naslepo, protože byl nevidomý, až zemdlený ranami spadl z koně mezi své druhy. Když nastávala noc, nalezli ho mezi mrtvolami jeho druhů, ještě dýchal.“ Ale tak to úplně nebylo. Jak přesně zemřel, nevíme. Můžeme jen vycházet z poznatků antropologických výzkumů profesora Vlčka. Nejzávažnějším zraněním byla bodná rána levého oka, která pronikla v očnici štěrbinou do nitra lebky. Tvar pronikajícího nástroje byl trojboký - tedy kopí, dýka anebo snad i šíp. Toto jediné poranění mohlo způsobit smrt krále pro těžké krvácení do přední jámy lebeční. Další zranění bylo nalezeno na levé lopatce. Kruhovitým otvorem vniklo do hrudníku hrotnaté těleso, které způsobilo bodnou ránu zad. Důsledkem mohlo být krvácení, případně průnik vzduchu do hrudníku - pneumotorax. Na kostře byly však kromě bodných i sečné rány. Uťaly část levého lokte. Na pravém zápěstí se zjistily tři sečné rány, které měly oddělit ruku od paže nejspíš proto, aby uvolnily stisk dlaně s drahocennou zbraní a aby umožnily sejmout ze ztuhlých prstů prsteny. To se však stalo až na mrtvém těle krále. Král Jan byl nalezen již mrtvý přímo na bojišti a oloupen. Ač král, jeho mrtvola se úcty od vítězů nedočkala.
Ty dva páni Jindřichové, kteří si koně krále Jana uvázali mezi sebe, byli Jindřich Mnicha a Jindřich z Klinberga a následovali je dva jeho nejbližší družiníci Jindřich z Rožumberka a Jindřich z Lichtemburka a další čeští pánové. Celkem jich bylo padesát a všichni zahynuli se svým králem. Kronikář Beneš Krabice z Weitmile pak zachycuje jeho pověstnou větu: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal, ale veďte mě tam, kde zuří největší válečná vřava. Pán buď s námi, ničeho se nebojme, jenom pečlivě střežte mého syna.“ Král Jan a padesát význačných českých pánů se vydalo do bitvy na svojí poslední cestu.
Druhý den dopoledne byla na bojišti nalezena zohavená a okradená mrtvola českého krále. Anglický král Eduard III. si dle Beneše Krabice z Weitmile povzdechl „Padla koruna rytířstva, nikdo nebyl podobný tomuto českému králi“, a dává Janovo tělo přenést do blízkého opatství Valloire. Tam bylo nabalzamováno a v klášteře dominikánek v Montardis, kde byla pohřbena králova sestra Marie, bylo uloženo srdce krále do zvláštního náhrobku. Dal též slavnostně pohřbít i padesát padlých pánů na náměstí v Crécy. Pomník krále Jana a jeho pánů je tam dodnes, i když byl již několikrát přestavěn. Po skončení smutečných bohoslužeb Edward se svým synem dává mrtvolu rytířského krále odevzdat do rukou jeho syna Karla, který si léčil po bitvě zranění v blízkém opatství Ourchamps.
Král Jan už jako čtyřiačtyřicetiletý napsal svou závěť. Při poněkud bojovném způsobu jeho života to bylo akorát včas. V té závěti určuje, že má být pohřben v cisterciáckém klášteře v Clairfontaine. Toto rozhodnutí ovšem později změnil a zvolil pro svoje poslední spočinutí benediktinský klášter Altmünster v Lucemburku.
Dvanáct ořů zdobených pokrývkami s českým erbem – bílým dvojocasým zlatě korunovaným lvem a červeném poli se dalo na dlouhou cestu a táhlo smuteční vůz do Lucemburska. Královo tělo bylo slavnostně uloženo v basilice Panny Marie v Altmünsteru a jeho hrob dal Karel vyzdobit mramorovým náhrobkem, na němž bylo vyobrazeno s králem i jeho padesát padlých rytířů. František Palacký k tomu píše: „Tam postaven i jemu i rytířům s ním padlým pomník důstojný.“ Při návštěvě Lucemburska dal pak český a římský král Václav IV. zřídit na paměť svého dědečka Jana náhrobek ve tvaru oltáře před jeho hrobem a současně ustavil i nadaci při opatství.
Ostatky krále ale odpočívají v hrobě jen necelé dvě století a v roce 1542 bouřlivé události naruší jeho věčný odpočinek. A mohli za to Francouzi, potažmo válka s Turky. Tehdy využili Francouzi turecké války ke vpádu na německé území a oblehli i město Lucemburk. Po několik dnech sice byli vypuzeni, ale město se chtělo chránit tím, že zesílí stávající opevnění. Stavebním pracím na novém opevnění padlo za oběť i opatství Altmünster a s ním i hrob českého krále. Královy pozůstatky byly přeneseny v jednoduché rakvi do františkánského kostela v horním městě, kde byly uloženy za horním oltářem v obyčejné dřevěné rakvi a hojně navštěvovány. Zde se chovali k jeho pozůstatků velmi neuctivě, dokonce někdo ukradl jeho lebku.
Ale král se musel i potom ještě několikrát stěhovat. Poprvé to bylo v roce 1613, kdyby byl otevřen nový benediktinský klášter v Neumunsterském opatství a v něm vybudován i nový Janův hrob. Pan Palacký o tom píše ve svých dějinách: „Tělesným ostatkům slavného krále popřáno tak málo stálého pokoje v hrobě, jak se vyznamenávalo celé jeho živobytí.“ Při přenášení byl totiž sarkofág otevřen a zjistilo se, že - chybí lebka. Nikdo nevěděl, jak se to stalo a jak vlastně Janova lebka zmizela. Teprve po usilovném pátrání byla tato detektivní záhada vyřešena - královskou lebku si vypůjčil jistý Hermann z Manderscheidu. Opat se obrátil na hraběcího syna, aby byl laskav a hlavu vrátil. Bez úspěchu. Než stačil věc vyřídit, hrabě zemřel. Musela intervenovat holandská regentka Isabella Klára Evženie a po sedmnácti letech, tak dlouho hádání o Janovu hlavu trvalo, byly všechny jeho kosti zase pohromadě.
Český král si věru po smrti klidu nedopřál. Spíše: nedopřáli mu jej jiní. Za dalšího francouzského vpádu do Lucemburku armádou Ludvíka XIV v roce 1684 byl klášter vypálen a hrob porušen. Pozůstatky krále zůstaly naštěstí nepoškozeny, jenomže se zase musely vydat na cestu do horního města. Tam benediktinští mniši opět ukazovali Janovy pozůstatky cizincům i zvědavcům. V roce 1744 táhli Lucemburkem čeští vojáci. Češi chtěli vidět svého někdejšího krále a sem tam někdo si přitom vzal aspoň kousek na památku. Jak potom vyprávěl maršál Bender: „bylo tělo krále značně poškozeno“.
A máme tu napoleonské války a opět Francouze, za které Jan položil život, nedali jeho ostatkům pokoj. Roku 1795 obléhá revoluční osvobozenecká armáda Lucemburk a než Francouzi město dobudou, nechal opat královy pozůstatky přenést klášterním kovářem a sluhou do bytu místního pekaře Adama Basteina v sousední ulici, aby je zachránil před znesvěcením. Ten schoval Janovy ostatky pod střechu svého domu za hromadu dřeva. Když ale cítil, že umře, sdělil své tajemství tehdejšímu lucemburskému purkmistrovi. Milý purkmistr kosti popadl a převezl je ke svému tchánovi, což byl majitel továrny na porcelán Boch-Buschmann v Rolingergrundu. Když pan továrník svůj podnik rozšiřoval, vzal si je do nové fabriky ve městě Mettlachu a chudák Jan se zde stál součástí kabinetu kuriozit. Tady ty relikvie viděl při jedné své objížďce rýnskými provinciemi pruský princ, pozdější král Fridrich Vilém IV. Požádal o jejich vydání, ale byl odmítnut. Nakonec je po složitých jednání odkoupil, což byla pro Lucemburčany rána, protože pozůstatky jejich národního hrdiny tím pádem opustily svou rodnou zemi. Oni si Prusové velice rádi věhlasného krále přivlastnili, sami takových králů nemajíce. V Kastelu nad Saarou vybudovali českému králi honosný sarkofág z černého mramoru velikosti stolu. Tento čin na jedné straně zvýšil nadšení a zájem o Jana Lucemburského, na druhé straně vyvolal nevoli vůči těm, kdo vydali pozůstatky krále patřící celé zemi. Je zajímavé, že opět zasahoval holandský panovník. Ovšem mezitím uplynulo další desetiletí. Byly vypracovány plány, projekty a příležitostné sbírky pro vybudování důstojného mauzolea krále Jana v Lucemburku, jenomže zůstalo pouze při těch plánech a projektech, a jak to vypadalo, tak český král měl zůstat už navždycky v Německu.
Poslední kapitola však byla dopsána, když skončila 2. světová válka: Lucemburská armáda vstoupila společně se spojenci do oblasti Saary a obsadila i město Kastel. Lucembursko využilo svého práva a 26. srpna 1946 v den 600. výročí bitvy u Kresčaku převezlo pozůstatky svého velkého krajana zpátky do vlasti. Převoz se stal hotovým národním svátkem. Pozůstatky vložené do velké kované truhlice byly vezeny na lafetě a pak uloženy do původního náhrobku v katedrále Panny Marie. A tak se po šesti století skončila pouť Jana Lucemburského.
Jeho věčný spánek pak už narušila už jen jedna cesta. A to v srpnu 1980 kdy otevřel jeho hrob náš antropolog profesor doktor Emanuel Vlček, pověřený průzkumem ostatků významných osobností českých dějin. Z tumby byla vyňata dřevěná truhlice uzavřená čtyřmi visacími zámky a na víku zdobená litými štítky s českým a lucemburským lvem. Nápis na čele truhlice hlásal: „Ioannes, rex Bohemiae, comes luxemburgensis,“ pak tam byl rok narození a smrti českého krále a lucemburského hraběte, „1296 až 1346,“ a pod ním ještě sdělení v lucemburštině: „Jang de Blannen, kinek vu Bemen, grof vu Letzeburg.“ Neboli: „Jan Slepý, král český, hrabě lucemburský.“ A tak se král Jan vydal ještě jednou a asi už naposledy na návštěvu do země, které kdysi víc než jednu třetinu století vládl.
Kniha: Podivné konce panovníků – Jan Bauer 2007
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Smrt_kr%C3%A1le_Jana_Lucembursk%C3%A9ho_v_bitv%C4%9B_u_Kres%C4%8Daku_(%C4%8Cesko-moravsk%C3%A1_kronika,_1868).png
