Článek
Nejen stavba nádherného gotického stylu, ale především s významnou historií, a to zdaleka ne kvůli jejímu zakladateli.
Král a pozdější císař Karel IV., jak známo, velice dbal na mystiku a nebeská znamení. Není tedy divu, že i k této události, tedy spíše k místu, kde kaple byla postavena, se vypráví pověst: „Jakási hříšná žena, nucena jít ke svaté zpovědi, sice přijala Tělo Páně, ale potají ho vyňala z úst a odhodila do hromady dříví. Na tomto místě se poté začaly dít divné věci, až byla nakonec nalezena svatá hostie zcela neporušená. Na památku tohoto zázraku pak nechal Karel IV. postavit kostel ke cti Božího Těla.“
Za jeho vlády však byl zpočátku vystavěn pouze dřevěný kostel. Z této věže se každý rok ukazovaly svaté ostatky a říšské klenoty, které byly přiváženy z Karlštejna. Ludvík Bavorský totiž v roce 1350 předal Karlovi svátosti a říšské klenoty, jež po svém otci, předchozím císaři, uchovával v Mnichově. Tyto vzácnosti přivezli do Prahy Jan Volek, biskup olomoucký (byl nemanželským synem Václava II.), a nejvyšší purkrabí Vilém z Landštejna dne 21. března. Uvítání na Vyšehradě a přenesení na Pražský hrad proběhlo s velkou slávou. Byly to: zlatý kříž, do kterého bylo vloženo kopí, kterým byl Spasitel proboden na kříži, jeden hřebík z kříže, zub svatého Jana Křtitele, meč svatého Karla Velikého, který mu prý přinesli andělé, koruna Karla Velikého, jeho tři sukně a plášť, říšské jablko, stříbrné žezlo a další předměty.
Karel IV. následně od papeže získal dovolení, aby se každoročně konal v Praze zvláštní svátek, při kterém se tyto svátosti ukazovaly. Tento svátek, známý jako den svátostí, se slavil v pátek po provodní neděli po Velikonocích. Svaté ostatky pilně sbírala už Eliška Přemyslovna a její syn Karel IV. v tomto počínání pokračoval s velkým nadšením. Byla to jeho celoživotní záliba. Například v roce 1354, při návštěvě města Trier, vyžádal si ruku svaté Hermingardy. Muselo to však proběhnout tajně, aby se lid nebouřil. Z tohoto důvodu Karlovi poslové, vyslaní z Prahy pro tyto ostatky, nesměli nic prozradit, dokud nedorazili zpět do Prahy. V Trieru také Karel osobně odřízl kus berly, prý svatého Petra, a odtamtud pocházela také část závoje Panny Marie.
Kaple Božího Těla
Nedaleko věže byl roku 1382 založen kostel Božího Těla a roku 1393 dokončen. Náklady na jeho výstavbu neslo „Bratrstvo Božího Těla se znamením obruče s kladivem uprostřed visícím“ (cum signo circuli et malleo in medio pendente, quod vulgariter obruč dicitur). Do tohoto bratrstva měl přístup každý, nehledě na stav, avšak jeho členové byli veskrze osoby zámožné, jelikož museli přinášet větší oběti na penězích. Král Václav IV. byl sám členem bratrstva a předním ochráncem této družiny. Kdo chtěl do spolku vstoupit, byl povinen darovat bratrstvu pět kop grošů památného. Ze čtyřiceti prvotních členů, kteří přivěsili své pečeti k listině dané ve jménu bratrstva dne 1. dubna roku 1382, bylo 27 šlechticů. Mezi nimi se nacházeli někteří z přednějších dvořanů krále Václava, jako například Jan Čúch ze Zásady, Markvart z Pořešína a hofmistr arcibiskupův Mikuláš z Borotína, spolu s jinými, větším dílem stavu zemanského. Dále zde bylo osm významných osob z vyššího duchovenstva: Vítek z Černčic, probošt svatého Jiljí, Jan probošt Zderazský, Přibislav děkan pražský, Zdeněk velký mistr křižovnický, Václav Kolmanův kanovník vyšehradský a písař královských vydání, Petr ze Všerob kanovník pražský a dva další kanovníci vyšehradští, Václav z Buřenic potomní děkan, a Jan Vepřek. K tomu se připojili měšťané pražští: Prokop Bohuslavův z rodu Olbramoviců, Dětřich Hošťálek, Pechanec Šibal, Ješek Benešovský a Mikuláš Rot. V čele bratrstva byli pokaždé tři hejtmani (capitanei), volení na rok. Od roku 1404, následkem nějaké změny ve zřízení, však byl ustanoven toliko jeden mistr bratrstva a čtyři radové (consiliarii). Počet členů časem vzrostl natolik, že roku 1407 jich bylo dobře tři sta. Jak se zdá, časem členové městského stavu získali ve spolku převahu.
Prvním hlavním účelem bratrstva s obručí a kladivem bylo vystavění kaple Božího Těla.
Kaple byla zasvěcena ke cti nejsvětějšího Těla a Krve Kristovy, panny Marie a svatých mučedníků Šťastného a Zbožného. Kaple měla být slavná a zároveň nákladná (solemni fabrica et aedificio) a měla být postavena uprostřed velkého rynku Nového Města Pražského, na místě, kde byly ukazovány říšské svátosti.
Při kostele či kapli měli být zřízeni tři duchovní nebo více ke slavnému konání bohoslužeb. Čtyřikrát ročně, při každých suchých dnech, se měly konat slavné vigilie a úmrtní mše svatá se zpěvem za duše bratří. Vkusný gotický chrám měl podobu osmi paprskové hvězdy, uprostřed kopule čněla štíhlá věžička. Kolem kostela byl malý hřbitov se čtyřmi vchody, avšak později byl tak špatně ohrazený, že „svině a jiný dobytek chodily na hřbitov“.
Roku 1403 toto bratrstvo darovalo kostel Božího Těla se všemi velikými důchody koleji národa Českého na univerzitě a zde byli ustanoveni dva duchovní. Ještě roku 1416 byl slaven den svátostí, přestože toho roku na rozkaz Václava IV. bylo podáváno přijímání pod obojí. I husité, dokud nepřijali protestantství, byli horlivými ctiteli nejsvětější svátosti.
Až do roku 1611 mistři a studenti koleje Karlovy konali výroční průvody na památku Karla IV. Od počátku husitských bouří v roce 1419 se slavnost ukazování svátostí nekonala až do 12. dubna 1437, což bylo naposledy. Den před tím byly svátosti vezeny z hradu s velikou slávou do kaple Božího Těla. V průvodu šel i císař Zikmund, konšelé a množství lidí. Ve slavný den byly vězňové propuštěni a biskup Filibert zde sloužil mši svatou. Při této mši byly svátosti ukazovány s výkladem v jazyce českém, latinském, německém a uherském.
12. dubna 1437 byly zde slavnostně vyhlášeny, známé artikuly stvrzené Basilejským koncilem, zejména že přijímající pod obojí způsobu jsou pravými křesťany a syny církve. Toto prohlášení bylo vyryto na kamenné desky, jež byly zazděny zvenčí kostela proti ulici Ječné (tehdy Sviňské). Doslovně nápis zněl: „Leta MCCCCXXXVII. z Rozkázanie Cziesarze Žigmunda a Legatuov Basilejských v tomto kostele ohlasseno Czesky Latinie Uhersky a Niemecky zze Czechove a Moravane Tielo bozie a Krev pod dvoji zpuosobu przijimajic jsou vierni krzestiane a pravi synove cierkve“.
mapka s polohou Kaple Božího Těla na Dobytčím trhu
Roku 1521 zde kázal známý Tomáš Münzer německý teolog, reformátor a vůdce povstalců během německé selské války.
Za zmínku stojí událost, kterou zaznamenal Vilém Slavata z Chlumu a Košumberka ve svých pamětech: „Dne 20. července 1571 se na Novém Městě odehrála zvláštní událost. Neočekávaně se zdvihl prudký vítr, který zburcoval měšťany ze spánku. Když vyhlédli z oken, spatřili průvod jezdců, jejichž počet nebylo možné spočítat. Jezdci táhli od Spálené ulice ke kapli Božího Těla a dále ke klášteru na Slovanech. Měli červené štíty a zbroj, hlučeli a za nimi jel vůz zcela pobitý železem, ale bez kol. Doprovázelo ho osm mužů nesmírné velikosti, avšak bezhlavých. Po průvodu se v kostele Božího Těla na trhu objevil oheň, který po větru opět zmizel. Mnozí svědkové tohoto úkazu onemocněli nebo leknutím zemřeli.“ Co je na tom pravdy těžko říci, sám Slavata měl tyto události z doslechu, protože se stali před jeho narozením.
Za Rudolfa II. byl při kapli Božího Těla zřízen pěvecký a hudební sbor, jehož ředitelem byl dvorní kaplan Jakub Cbimarhaeus. Členy tohoto sboru byli většinou Němci, kteří chtěli služby v německém jazyce, avšak mistři koleje to nedovolili.
Roku 1603 dala Kateřina Slivenská zazděné kompaktátní desky pozlatit. Kateřina byla jistě obrovskou patronkou, protože na její náklady byla kaple obnovena a vymalována malířem Ferdinandem. Na střechu byla též přidána nová vížka. Až do roku 1611 mistři a studenti koleje Karlovy konali výroční průvody na památku Karla IV.
Na počátku 17. století působili v kostele němečtí kalvínci, což bylo za vlády zimního krále Fridricha Falckého. Roku 1622 byl kostel vrácen katolíkům a darován jezuitům, kteří odstranili kalichy nad vchodem i na věži. Po šesti letech u kostela vznikla rezidence jezuitů, kteří, i po založení své koleje a kostela svatého Ignáce, konali bohoslužby až do zrušení řádu v roce 1773. Kostel byl následně odkázán správě faráře u svatého Vojtěcha, avšak roku 1784 byl „jakožto zbytečný“ zrušen a prodán za 902 zlatých měšťanu Václavu Liebrovi. Dalším kupcem, jelikož Lieber nesehnal všechny potřebné finance, se stal magistrátní rada Vojtěch rytíř Eisenštein. Ten se smutně proslavil, když v roce 1791 nechal kostel vandalsky rozbourat tak, že po něm nezůstala žádná památka. Materiál z kostela byl použit na stavbu hospody za Vyšehradem na Pankráci, kde byla před hospodou umístěna i mramorová deska z hlavního oltáře, která sloužila jako hospodský stůl pro vozky. Lidová fantazie z tohoto oltáře vytvořila „Žižkův stůl“, díky čemuž nesla hospoda název „U Žižkova kamenného stolu“. Náhrobní kameny z kostela byly použity k dláždění chodníku na Karlově mostu, jiné na jez u Helmovských mlýnů či kašnu v domě U Lemonů.
Na místním malém hřbitově byli pochováni významní učenci a profesoři, mezi nimi Šimon Proxenus ze Sudetu, Matěj Dvorský z Hájku (jedenadvacetkrát rektor univerzity, † 1583), Trojan Nigellus z Oskořína († 1604), Martin Bacháček z Nauměřic (přítel Tycha Braheho a Keplera), Marek Bydžovský z Florentina a Vincenc Benedikt z Nudožer (český gramatikář a překladatel žalmů, † 1615). Jako poslední zde byl pochován Jan Campanus Vodňanský v roce 1622, významný český humanista, básník, dramatik a rektor pražské univerzity.
Ze všeho se zachovaly pouze kompaktátní desky, které daroval zmíněný Eisenštein purkmistru Ondřeji Steinerovi, a ten je odkázal Učené společnosti. Tyto desky byly zazděny u schodiště v Klementinu, poté se dostaly do starého muzea a později jsou přeneseny do nového Národního muzea. Dle návrhu profesora J. Kouly byly zasazeny do pevných dřevěných rámů, kolem nich byla instalována skupina husitských zbraní.
Bohužel za vlády Josefa II. došlo k rušení klášterů. Což vyvolalo značnou nevoli mezi církevními představiteli a vedlo k nenávratným kulturním škodám, protože mnoho architektonických skvostů bylo nevratně zničeno.
Obrázkové dějiny národa československého
Z knihy: Díl 1. Od nejstarších dob až do konce doby jagelovské – Jan Dolanský 1923
