Článek
Přelom prvního tisíciletí byl bouřlivým obdobím. Tento čas přinesl nejen morální a hospodářský úpadek, ale také dramatické změny, které formovaly další osud země. Dne 7. února 999 vydechl naposledy kníže Boleslav II., zvaný Pobožný – panovník, který více než pětadvacet let řídil osudy knížectví a upevnil jeho postavení v civilizované Evropě. Jeho největším dílem bylo založení pražského biskupství v roce 973, jež se stalo majákem nezávislosti a prestiže českého státu. V roce 993 nechal Boleslav II. založit první mužský řeholní klášter v Břevnově, místo, které se stalo srdcem vzdělanosti a duchovního života. Zasloužil se i o rozšíření knížectví o Slezsko, Krakovsko a Haličsko. Avšak stín jeho vlády zůstává neoddělitelně spjat s krutým vyvražděním rodu Slavníkovců v roce 995 – činem, který zajistil Přemyslovcům neotřesitelnou dominanci, ale zároveň odhalil temnou stránku jejich vlády. Jako by tento čin na konci jeho vlády a života symbolizoval blízkou budoucnost.
Umírá 7. února 999. Poslední roky jeho vlády jsou poznamenané mrtvicí a částečným ochrnutím. Kosmas zachycuje jeho poslední chvilky a slova určená svému synovi. „Kdyby mohla matka dítěti svého lůna dáti dary moudrosti tak, jako mu dává mléko prsou, nikoli příroda, ale člověk stvořený by vládl v stvoření. Přece však udělil Bůh některé dary své lidem dal….. a které oni zřídili k životu dobrého chování, těm popřál i Bůh stálosti…,“ nabádal svého nejstaršího syna.
Knížetem se stává jeho nejstarší syn Boleslav, toho jména na knížecím stolci třetí, jemuž se říkalo Ryšavý. A rozhodně se slovy svého otce neřídil. Jeho vládu shrnul krátce Palacký: „Boleslav III., zvaný Ryšavý, nebyl než obecný pustý ničema, k nemužnosti pojil nedůvěru a svému lakomství, ukrutenství a mstivosti volně pouštěl uzdu. Jevil v sobě právě opak všech těch ctností, kterými získává panovník sobě čest a lásku, národu svému prospěch obecný a vládě i státu moc a důkladnost.“ Jedno je jisté nedochoval se jediný záznam o jediném jeho pozitivním skutku.
Sotva zemřel Boleslav II., tak jeho polský bratranec, Boleslav Chrabrý, muž ducha podnikavého, vpadl s vojskem do zemí českých a oblehl nejprve Krakovsko. To bylo tehdy vskutku součástí „zemí českých“. Bratranec českého knížete, polský kníže, krakovskou pevnost po dlouhém boji dobyl. Přemyslovec ji nechal přímo s neuvěřitelnou lhostejností osudu. „Tamější česká posádka se dlouho bránila s velkou udatností; když ale nový kníže (tedy Boleslav Ryšavý), jakkoli snažně o to prošený, neposlal jí ani peníze, ani vojsko na pomoc, nemohla konečně odolat nepřátelskému násilí, až prý zahynula mečem celá do posledního muže.“
Ztráta Krakova byla definitivní, veškeré pozdější české pokusy o nové a hlavně trvalé připojení tohoto území ztroskotaly. Po pádu hlavního města Krakova však byly pro Čechy ztraceny také všechny okolní krajiny, nejen dnešní Halič, ale i Morava a celé Slovensko v Uhrách. Během neuvěřitelně krátké doby se dílo všech předchozích šesti Přemyslovců – a hlavně otcovo dílo, tedy Boleslava II. – otřáslo v základech. Pro samotného Kosmu, velkého příznivce Přemyslovců to asi byla obrovská rána, protože ve své kronice se o tomto vůbec nezmiňuje. Tak se přihodilo, že tak rozlehlé krajiny, nadto i celé dnešní Slezsko, byly v tak krátkém čase Čechům odňaty.
Pokud budete o té době číst v Palackého dějinách, zarazí vás věta po těchto událostech a starost Boleslava Ryšavého o vlastní bratry: „Arci že tehdáž Boleslav Ryšavý zaměstnán byl péčí a starostí o bližní.“ Po chvilce je ale jasno: „Bažil po statku obou bratří svých, o nichž se obával, že by národ, jenž je miloval, mohl někdy povolati na trůn místo jeho, kterého nenáviděl.“… „Pročež dal jednoho z nich, Jaromíra, vyklestiti.“ A jeho bratra Oldřicha dal zavraždit, což se naštěstí nepovedlo a on utíká do exilu k Bavorskému vévodovy Jindřichovi II.
Knížecí trůn, symbol moci a vlády, se stal nejobávanějším rizikovým pracovištěm své doby. Tento krvavý kolotoč intrik, zrady a násilí je zachycen ve znepokojivých osudech tří bratrů z rodu Přemyslovců, tři synové Boleslava II. – Boleslav III. Ryšavý, Jaromír a Oldřich – a k nim dva polští Piastovci, Boleslav Chrabrý a Vladivoj, ovšem polovinou a čtvrtinou své krve Přemyslovci. Všichni vtaženi do hry o moc, jejíž pravidla psaly meče a dýky. Statistika těchto zápasů je mrazivá. Třicet šest let neustálého boje a intrik, od roku 999 až do roku 1035, kdy zemřel poslední z knížecích sourozenců.
Český knížecí stolec se měnil v neklidný trůn, posedlý démony zrady. Každý panovník, který na něj usedl, věděl, že pod ním tikají hodiny a osud se blíží. Krvavý koloběh moci se stal jejich jediným údělem. A konec? Obvykle přišel s dýkou v zádech, jedem ve víně nebo řinčením mečů přede dveřmi. Události jsou velmi nepřehledné, proto je shrnu úvodem:
Boleslav III. Ryšavý: vyhnán.
Vladivoj – Piastrovec dosazený Boleslavem Chrabrým: upil se k smrti.
Jaromír: poprvé vyhnán.
Boleslav III. Ryšavý: oslepen, uvězněn, již nikdy se do Čech nevrátí
Boleslav Chrabrý Polský: vyhnán.
Jaromír: opět vyhnán a uvězněn na více než dvacet let
Oldřich: uvězněn.
Potřetí Jaromír: ke svému vykleštění oslepen.
Oldřich: umírá. Není jisté, zda byl otráven nebo se mu podařilo (výjimečně) zemřít přirozenou smrtí.
Jaromír: ten už na trůn neusedl. Vykastrovaného a oslepeného ho nakonec po letech ještě zavraždili. I takovéto panoptikum hrůzy je českými dějinami!
kníže Oldřich potkává Boženu - záchrana Přemyslovského rodu
Boleslav III. rozséval vítr a Čechy sklidily bouři. Vyhnal tehdejšího pražského biskupa Thiddaga ze země, dopouštěl se dalších nových krutostí a postupně ztratil podporu všech hodnostářů, rádců, církevních představitelů i obyčejného lidu. V Čechách propuklo povstání a Boleslav, všemi nenáviděný a opovrhovaný, si sotva zachránil život rychlým útěkem. Útočiště nalezl ve východních Frankách u markraběte Jindřicha. Po útěku Boleslava III. je Vladivoj dosazen Boleslavem Chrabrým na český knížecí stolec. Podle kronikáře Dětmara Merseburského byl v Čechách přijat „jednomyslně pro příbuzenství a velkou sympatii“. Příbuzenstvím je myšleno, že část jeho krve je Přemyslovská. V listopadu roku 1002 se Vladivoj vydává do Řezna, přislíbil věrnost králi římskému Jindřichovi II. a za odměnu obdržel Čechy v léno. Stal se tak prvním českým vladařem, který získal své panství přímo od římského panovníka. Tento krok představoval zásadní změnu v poměru českých panovníků ke Svaté říši římské. Na základě tohoto Vladivojova úkonu římsko-němečtí panovníci během 11. a 12. století (až do vydání Zlaté buly sicilské) opakovaně zasahovali do nástupnictví knížat z rodu Přemyslovců. Jak charakterizovat Vladivoje, snad slovy kronikáře: „Vždy žízní trápen byv, ani hodinu bez pití trvati nemohl“, umřel již na počátku roku 1003, doslova se upil k smrti a české knížectví bylo zase bez knížete…
Ještě v lednu roku 1003 přijíždí s podporou římského krále Jindřicha II do Prahy vykastrovaný, ctižádostivý a po pomstě dychtící Jaromír. Přibližně ve stejnou dobu markrabě Jindřich Nordgavský propustil z vězení i Boleslava III., který se nevrací do Čech, ale zamíří do Polska, za svým nejmocnějším nepřítelem – Boleslavem Chrabrým. Není jasné, jakými sliby a závazky dokázal Ryšavec získat přízeň polského panovníka. Avšak Boleslav Chrabrý, jakmile se dozvěděl o smrti Vladivoje, nemeškal. Sebral silné vojsko a rychle vtrhl do Čech, odhodlaný znovu posadit Boleslava III. na knížecí trůn. Jaromír si pražský trůn sotva stačil vyzkoušet, než byl nucen prchnout zpět do bavorského exilu. A tak se vlády ujímá Boleslav III., jehož návrat přináší další vlnu intrik a násilí. Třetí kníže na stolci během jednoho měsíce…
Uplyne pár dnů. Je začátek února, Popeleční středa. Dne 10. 2. 1003. Vítěz Boleslav III. pořádá velkou hostinu, na kterou zve přední české muže.O těchto událostí nám píše kronikář Ditmar: „Když Boleslav seznal, že lid jeho mu zlořečí, ačkoli slíbil přísahou mír, tak svou bezbožnost vybičoval, že shromáždil do svého domu všechny předáky, nejprve zetě svého sám zabil, vraziv mu meč do hlavy, potom ostatní bezbranné v ten svatý den postu onen hrozný a zlý člověk zabil…“ Kosmas o tomto píše pouze jedinou větu: „Roku od narození Páně 1003. U nás byli povražděni Vršovci.“ Ale zjevně nešlo jen o ně, ale zřejmě o všechny jeho odpůrce let minulých…
Je březen stejného roku tedy 1003. Boleslav Chrabrý zve našeho Boleslava III. Na svůj hrad v Krakově. Prý aby přijel na hody. Boleslav III. byl Polákovi zavázán za pomoc proti bratru Jaromírovi, a proto se rozjel do Krakova, nic zlého netuše. Další události opět popisuje kronikář Ditmar: „Ihned po obědě byl porušen mír, slovo a pohostinné právo. Kníže Boleslav III. Český byl zajat a zbaven zraku a jeho lidé všichni jednak byli pobiti, jednak zmrzačeni, jednak uvrženi do vězení.“ Proč se to stalo, nevíme, z vězení se již Boleslav Ryšavý nedostal. Ztrácí se z dějin, až Kosmas o něm utrousí stručnou a v podstatě lhostejnou poznámku: „Roku od narození Páně 1037: zemřel kníže Boleslav.“ Oslepený ve vězení strávil zbytek svého proradného života tedy třicet čtyři let….
Polský kníže Boleslav Chrabrý neváhal a obratem se zmocnil českého trůnu. Císař Jindřich II. mu nabídl Čechy jako léno, ale Boleslav Chrabrý tuto nabídku odmítl a místo toho se pokusil vojensky rozšířit svou moc. To vedlo k jeho konfliktu jak s říší, tak k domácímu povstání, které vyvrcholilo v roce 1004, kdy Jindřich II. pomohl obsadit Prahu, a dosadil na trůn Jaromíra. Ten vládne následujících sedm let. „Kníže Jaromír zdá se, že byl muž poctivý a dobromyslný,“ domnívá se František Palacký. „Na svém místě se udržet neuměl. O Bílé sobotě roku 1012 zmocnil se vrchní vlády nad národem jeho bratr Oldřich a vypudil Jaromíra ze země.“
Svržený Jaromír utíká z Čech, tentokrát hledá útočiště oklikou přes Polsko(tam ještě pořád vládl jeho nepřítel Boleslav Chrabrý), až se dostane do Merseburku. Sem povolal Jindřich II. i nového českého knížete Oldřicha, aby rozhodl, ke komu se přikloní. Pro Jaromíra hovořilo posledních osm let věrných služeb, kdy se točil podle toho, jak Jindřich pískal. Někteří dějepisci jeho politiku vyjadřují jedním slovem – kolaborace. Co mluvilo pro Oldřicha? Právě fakt, že fakticky vládl v Čechách. Jindřich, ten měl své svědomí široké: „Soudem dosti divným vítěze v Čechách potvrdil, vyhnance pak nejprve do Utrechtu do vazby poslal, potom ale bratrovi vydal, po čemž nešťastník na hradě Lysé žalářován byl.“ A to téměř dvacet jedna let. Láska vskutku bratrská.
Po převzetí vlády v roce 1012 se Oldřich ukázal jako nelítostný a tvrdý panovník. Likviduje všechny protivníky a nechává podruhé vraždit Vršovce, kteří podporovali jeho bratra Jaromíra. Po smrti císaře Jindřicha II., dne 13. července 1024, nastupuje na říšský trůn Konrád II., budoucí římský císař. Brzy po svém nástupu se rozhodl pokořit Polské knížectví a žádal, aby mu český knížese svým vojskem poskytl podporu. Ten však neměl příliš chuti do války. Možná mu příliš vzrostlo sebevědomí, nebo se necítil být vázán povinnostmi vůči Konrádovi. Výsledkem bylo, že české sbory chyběly na výpravách německého krále. Rozzlobený Konrád si pozval Oldřicha do Merseburku, aby se ze své politiky zodpovídal. Oldřich však pozvání ignoroval. Když ale přišla další výzva, neposlechnout už se neodvážil. Nakonec dorazil do Vrbna, kde se Konrád právě zdržoval. Situace se rychle vyhrotila – Konrád obvinil Oldřicha ze zrady a odsoudil ho k vyhnanství. Opět nastává čas vykastrovaného Jaromíra, který se vrací na český trůn, zatímco Oldřich končí ve vězení.
Oldřich měl dost času na zamyšlení, aby zvážil svou situaci. Uvědomil si, že udělal chybu, když se rozhodl odporovat císaři Konrádovi II., a podle toho se zařídil. Jakmile se naskytla první vhodná příležitost, vzkázal císaři, že se mu plně podrobuje, se vším souhlasí a udělá vše, co požaduje. Konrád II. přikývl – všichni jsme přece omylní. Po půlročním věznění císař Oldřicha propustil a ten spěšně odjel do Čech. Zmocnil se svého bratra Jaromíra a nařídil, aby byl oslepen…
Píše se rok 1034, vlády se naposled ujímá kníže Oldřich. Netrvalo ani půl roku, a Oldřich náhle zemřel uprostřed bujaré pitky. Už se nikdy nedozvíme, zda přirozenou smrtí. Jaromír, vykleštěný a slepý, se měl znovu ujmout vlády, ale přenechal ji Oldřichovu synovi Břetislavovi. Zároveň pronesl velmi ostrá slova na adresu Vršovců – označil je za „ničemné syny a domácí nepřátele“, kteří jeho rodu nikdy nebyli věrni. Tím nad sebou vyřkl ortel smrti. Roku 1035 za ním Vršovci, vedeni jistým Kochanem, vyslali nájemného vraha.
„Kochan poslal svého kata, a když onen slepec, sedě na záchodě v hodině noční, vyprazdňoval břicho, proklál ho ostrým oštěpem zezadu až do útrob břišních,“ píše Kosmas. Šlo o velice potupný konec urozeného muže, který v životě zažil tolik příkoří od vlastních bratrů. Nebohý Jaromír umíral v ukrutných bolestech celé tři dny.
Přemyslovský rod je v troskách. Boleslav III. Ryšavý dožívá kdesi v Polském vězení, bezdětný a oslepený, Jaromír je vykastrovaný a oslepený a nakonec i zavražděný, Oldřich měl za manželku blíže neznámou Jutu, ale stou žádného potomka neměl. Měl pouze syna Břetislava I., kterého jako nemanželského počal s Boženou, neurozenou dívkou z lidu. Žádný jiný Přemyslovec již nebyl naživu…..
Kosmova kronika česká
