Článek
Petr Macinka ukázal, že Černínský palác nemusí být jen sídlem diplomacie. Může fungovat také jako pečlivě střežený klub, do něhož jsou vítáni především ti, kteří se správně usmívají, chápavě přikyvují a nepokládají otázky, po nichž by se ministr musel zamyslet.
Novinářka Deníku N se údajně „nevešla“. Nejspíš nikoliv do místnosti, ale do představy vlády o správném novináři. Správný novinář totiž vládu nekontroluje. Správný novinář obdivuje, zapisuje a pokud možno ještě zatleská.
Babiš a jeho okolí mají kritická média dlouhodobě v oblibě asi jako Husovi odpůrci kázání o pravdě. Kdo se ptá, je aktivista. Kdo nesouhlasí, lže. Kdo upozorňuje na střet zájmů, zaujatost nebo nesplněné sliby, je nepřítel. Zato nekritičtí kývači, kteří v každém premiérově výroku spatřují státnickou moudrost, mají dveře otevřené dokořán.
Vláda si zřejmě představuje tiskovou konferenci jako školní besídku. Ministr něco přednese, přátelská média obdivně pokývají hlavou a na závěr se všichni pochválí, jak se jim demokracie povedla.
Jenže státní úřad není soukromá hospoda a tisková konference není setkání fanoušků Andreje Babiše. Informace nepatří ministrovi ani premiérovi. Patří veřejnosti – včetně té její části, která se neklaní, neobdivuje a občas položí nepříjemnou otázku.
Hus kdysi vadil mocným svými slovy. Dnes mocným vadí hlavně otázky. Pokrok je v tom, že místo hranice máme akreditační seznam.
Princip však zůstává podobný: když se nedá umlčet pravda, alespoň se člověk, který ji hledá, nepustí do místnosti.
Zdroj:
