Článek
Kdo to vlastně byl? Dost nám o něm řekne nejstarší dochovaná listina, kterou podepisuje 20. června léta páně 1369, jde o ověření opisu buly papeže Urbana V.: „Johannes natus quondam Welfini de Pomuk, clericus Pragensis dyocesis, publicus autoritate imperiali notarius.“ Česky asi takto: „Jan, syn zemřelého Velflína z Pomuku, klerik pražské diecéze, z císařské moci veřejný notář.“ Jeho otec byl dvanáct let rychtářem v Pomuku. O jeho studiu toho moc nevíme, ale psal latinsky, německy a česky. Kde získal první vzdělání, nevíme s jistotou, možná v klášteře pánů ze Štemberka. Znalost notářských postupů pak v úřadu Pražského arcibiskupa, právní vzdělání nebylo nutností. V arcibiskupské kanceláři pracoval od roku 1369. Veřejné notáře jmenoval pražský arcibiskup, tím byl tenkrát ještě Jan Očko z Vlašimě. Tam tedy složil notářskou zkoušku a složil přísahu do rukou arcibiskupa.
Kolem věku čtyřiceti let se stal oltářníkem a tedy obročníkem. Měl stálý církevní příjem a později byl historiky obviňován, že půjčoval za vysoký úrok a pod pohrůžkou vyobcování z církve. To ale vyvrátil historik Jan Pekař. Peníze půjčoval stejně jako například Jan Hus, ale bezúročně a hrozba církevní klatbou byla běžným textem dlužního úpisu. Později do své správy dostal faru svatého Havla. Díky pravidelnému příjmu se mohl dát na studia. Od svatého Havla to do školy neměl daleko, právnická univerzita tenkrát sídlila v Celetné ulici. Už roku 1381 byl prohlášen bakalářem práv. Načež předal úřad svému zástupci a vydal se na další univerzitu. Roku 1383 nastoupil nejslavnější a také privilegii nejbohatší universitu, a to do Padovy. Po třech letech je zvolen rektorem univerzity. Roku 1386 dosahuje doktorátu církevních práv.
Nedlouho po svém návratu je jmenován členem kolegiátní kapitoly u sv. Jiljí na Starém Městě. Roku pak 1388 zvolen za člena kolegiální kapituly na Vyšehradě jako kanovník vyšehradský. Z ochoty a horlivosti kázával v památném chrámu Matky Boží v Týně, a to údajně s takovým výsledkem, že mnozí z jeho posluchačů upřímné pokání činili, statky své s chudými sdíleli. V září 1389 se stává generálním vikářem pražského arcibiskupa Jana z Jenštejna, který byl současně i kancléřem českého království a nechtěně se stane obětí mocenské hry krále Václava IV. a Jana z Jenštejna.
Sv. Jan Nepomucký, mučedník a hlavní patron království českého
Oba tehdy byli příznivci římského papeže Urbana VI., takže stáli na stejné straně dvojpapežství, ale zatímco král Václav musel lavírovat se svojí politikou a popravdě, spíše nechával plynout věci, než aby je řešil, Jan z Jenštejna naproti tomu prosazoval, aby se všechny papežské požadavky uskutečňovaly. Dříve si Arcibiskup Jan z Jenštejna liboval ve světských zábavách a ještě po nastoupení úřadu svého v Praze účastnil se radovánek na dvoře krále Václava IV., od roku 1380, kdy za moru sklíčen byl těžkou nemocí, ze které se však po velikém utrpení proti očekávání lékařů úplně uzdravil. Velice se změnil. Vzdal se všech radostí života a žil velice přísně a asketicky. Zvláště od té doby, když uslyšel roku 1382 o nešťastné smrti arcibiskupa Magdeburského Ludvíka Míšenského. I tuto událost zachytily kroniky: „Neboť když arcibiskup Magdeburský, bratr markrabí Míšeňského, o masopustě se vznešenými ženštinami tance prováděl v těsném a krátkém oděvu rytířském, náhle působením ďáblovým povstal pokřik, jakoby dům hořel, a když všichni k divokému útěku se měli, vzpomenutý arcibiskup veda tanec a jiný ještě, jenž vzadu tanec řídil, oba nešťastným pádem zlomili vaz a zemřeli.“
Jak v Praze, tak na svých zámcích v Roudnici a Helfenburku, dal si zařídit malé komůrky, kde většinu času strávil na modlitbě, postu a rozjímání. Spával málo, a to na tvrdém lůžku. Nosil na těle drátěný pás s ostrými hroty, mrskával se metlami a trním — při tom pak štědře podporoval chudinu. Při takovém způsobu života se ovšem nemohl plně věnovat arcidiecési, a proto hleděl práce a starosti úřadu svého svěřovat mužům svědomitým a takovým beze sporu byl Jan Nepomucký. Pro svůj asketický život a věčné napomínání krále se z Jana z Jenštejna stal brzy králův nepřítel. Pak už stačilo, aby Václav IV. dostal záminku a události se daly nevratně do pohybu.
Začalo to úmrtím kladrubského opata Racka, který zemřel na přelomu února a března roku 1393. Podle svých regulí přistupují kladrubští benediktini okamžitě k volbě opata nového, jímž se stává mnich Olen. O této volbě ví pražský arcibiskup, zatímco český král nikoli. Volbu potvrzuje generální vikář dr. Johánek z Pomuku na arcibiskupův příkaz. Když se o tom král během svého pobytu na hradě Žebráku dovídá, dostává záchvat vzteku a je téměř nepříčetný. Václav chtěl totiž na kladrubské opatství dosadit jistého Václava Králíka z Buřenic, což byl vyšehradský probošt, obratný diplomat a nejspíš jeden z lucemburských levobočků. Těžce naštvaný král vyráží do Prahy, ovšem těsně předtím utíká do Roudnice nad Labem arcibiskup, generální vikář, generální oficiál Mikuláš Puchník a ještě další úředníci. Pro jistotu. Vědí, že král se chová pomstychtivě a nevyzpytatelně.
Již následující den 16. března dostávají do Roudnice listy některých členů královské rady s výzvou, aby arcibiskup neprodleně přijel do Prahy. Píše mu i sám král a netají se výhrůžkou, že Jana z Jenštejna utopí. Arcibiskupovi se ke králi nechce – komu by se taky chtělo… Setkají se 20. března. Král se na schůzku dostavuje v silně podnapilém stavu, slovně a poté i fyzicky napadá členy arcibiskupské delegace, vyřvává přitom svou zřejmě utkvělou myšlenku, že toho či tamtoho dá utopit. K topení zatím ale nedochází, pouze k výslechu v kapitulní síni metropolitního chrámu svatého Víta a posléze v kapitulní síni na Pražském hradě. Vyslýchaní však už nejsou kompletní, protože se arcibiskupovým zbrojnošům podařilo uklidit Jenštejna do bezpečí. Nejprve do jeho pražského paláce, posléze na odlehlý hrad jménem Supí hora až u Teplic v Krušných horách.
Ti, kteří před králem Václavem nestačili utéct, skončili odpoledne toho dne na hradním purkrabství. Byla to tato čtveřice: Generální vikář doktor Johánek z Pomuka, generální oficiál mistr Mikuláš Puchník, míšeňský probošt Václav Knobloch a rytíř Něpr z Roupova, arcibiskupův hofmistr. Z purkrabství se vypravil ten podivný průvod s rukama svázanýma za zády, dolů do města, dnešní Mosteckou ulicí a po Karlově mostě až na Staroměstské náměstí, na staroměstskou rychtu, č. p. 404, což je dům dodnes stojící na rohu ulic Rytířské a Na můstku.
„Král kázal mučit vyšetřované k smrti, pálit je v bok a místa stydká, až se otevíraly dutiny tělní.“ Průběh výslechu a mučení krále neuspokojoval. Asi se nedověděl to, co se dovědět chtěl. Navzdory hojnému popíjení vína (nebo možná právě kvůli tomu) pocítil Václav velkou únavu. S tou přišlo i částečné vystřízlivění. Tedy: vystřízlivění ze vzteku. V tomto okamžiku českému králi nejspíš došlo, co by to pro něj a pro jeho království mohlo znamenat, kdyby byli dva představitelé arcibiskupské kurie v Praze umučeni. Přikázal přinést pergamen a pero. „Mistr Mikuláš Puchník, dán byv na skřipec,“ popisuje scénu v mučírně staroměstské rychty František Palacký, „prosil a sliboval vše, až i věčné mlčení o tom, kterak s ním nakládáno bylo; obdržel tedy milost a propuštěn jest. Jen generální vikář Jan z Pomuka, na kterého král i z jiných příčin zvláště zanevřel, vystál celé to mučení, při kterém, jak se praví, král sám účastnil se díla katova, nemoha se pomstou nasytiti. Konečně kněze již polomrtvého dal svázati, na pražský most nésti a tam uvrhnouti do Vltavy. To stalo se ve čtvrtek dne 20. března, večer o deváté hodině.“ To tělo, které v onen poslední zimní večer roku 1393, svázané do kozelce, hodili do Vltavy, však už nebylo ani polomrtvé. Když Johánka sňali z mučidel, byl zřejmě v agónii a za několik okamžiků nato vydechl naposledy…
Vltava vydala tělo za dvacet pět dní. Bylo pohřbeno do hrobu v kostele svatého Kříže při někdejším klášteře cyriaků. Ten stával zhruba v místech dnešního hotelu Intercontinental. Hrob se měl nacházet buď přímo v kostele, anebo (což je pravděpodobnější) na kostelním hřbitově. Tady odpočívalo netknuto 326 let…
Zdroje:
Kniha: Sv. Jan Nepomucký, mučedník a hlavní patron království českého Borový, Klement, 1878
