Článek
Předseda Motoristů a ministr zahraničních věcí Petr Macinka v rozhovoru na ČT24 prohlásil:
„Tedy možná pan prezident si od toho slibuje, že když Ústavní soud, který plně on jmenoval lidmi jemu blízkými nebo blízkými jeho vidění světa, tak možná si tímto způsobem v podstatě říká o to, aby mu ten Ústavní soud přidal nějaké kompetence.“
Tento výrok není pouhou politickou spekulací. Je to otevřené zpochybnění nezávislosti Ústavního soudu a zároveň přímý útok na ústavní pořádek České republiky. Naznačuje totiž, že nejvyšší soudní instance v zemi rozhoduje na základě osobních vazeb a politické loajality, nikoli podle ústavy a práva.
Problém tohoto výroku není jen v jeho tónu, ale především v tom, že je nepravdivý. Ústavní soud není „plně“ obsazen soudci jmenovanými prezidentem Petr Pavel. Ve sboru nadále působí soudci jmenovaní předchozím prezidentem Milošem Zemanem. Už samotná existence těchto soudců činí Macinkovo tvrzení lživým. Použití slova „plně“ z něj dělá lež, nikoli interpretaci.
Ještě závažnější je ale skutečnost, že celý výrok popírá samotný mechanismus ústavního jmenování soudců. Nejde o žádnou politickou dohodu ani osobní vazbu. Jde o proces přesně popsaný v Ústava České republiky, která v článku 84 výslovně stanoví:
„Soudce Ústavního soudu jmenuje prezident republiky se souhlasem Senátu.“
Každý ústavní soudce tedy musel získat podporu Senátu Parlamentu České republiky. Tvrdit, že jde o „prezidentovy lidi“, znamená bez důkazů obviňovat Senát, že schvaluje politicky loajální kandidáty, a tím zpochybňovat celý systém dělby moci.
Závažnost těchto slov je o to větší, že nepřicházejí od okrajového komentátora, ale od člena vlády. A přicházejí od politika, jehož strana získala ve sněmovních volbách zhruba 6,8 % hlasů, tedy přibližně 380 tisíc voličů. Jde o malou parlamentní stranu s omezeným mandátem, nikoli o politickou sílu reprezentující většinu společnosti.
Přesto právě tato strana skrze svého předsedu otevřeně relativizuje nezávislost klíčové ústavní instituce. Místo argumentů nastupuje sugerování spiknutí, místo respektu k pravidlům jejich zpochybňování. To je klasický vzorec politického chování, které neposiluje demokracii, ale rozkládá ji zevnitř.
V demokratickém státě je legitimní vést spor o pravomoci prezidenta i o rozhodnutí Ústavního soudu. Není však přípustné, aby ministr vlády šířil nepravdivá tvrzení, která v lidech vyvolávají dojem, že ústava neplatí a soudy slouží politické moci. To už není kritika. To je podkopávání ústavnosti republiky.
Macinkův výrok proto není jen omyl. Je to lež, která – zazní-li z úst ústavního činitele – ohrožuje důvěru v demokratický systém. A právě proto musí být takto jasně pojmenována.
