Městem mrtvých - Olšanské hřbitovy před 130 lety

K těm naši předci přistupovali s pokorou, ale i s obrovskou praktičností, a věnovali jím určitě více času, než my dnes. Pojďme nahlédnout, jak na svoji poslední cestu nahlíželi před sto padesáti lety. Hřbitovy malé i velké mají svoji úžasnou atmosféru, mnohé jsou ukázkou sochařského a stavitelského umění. Kouzelné, když jsou ozářeny tisíci svíčkami.

Kniha Městem mrtvých není ani hororem, ani katastrofickou literaturou věnovanou nějaké epidemii, a ani průvodcem po Egyptě, ale jak sama uvádí praktickým průvodcem hřbitovy Olšanskými. Našimi největšími hřbitovy, které vznikly díky morové epidemii, kdy vnitřní hřbitovy měst Pražských nemohli pojmout tolik zemřelých.

Hřbitovy Olšanské čili Volšanské, jak se původně psalo a říkalo, vznikly r. 1680 v době morové rány, která tehdy strašlivě řádila a obyvatelstvo Pražské decimovala. V té době dala Staroměstská obec Pražská na pozemku svém v Olšanech, r. 1558 od rytíře Viléma z Hradešína koupeném, zřídit pohřebiště, nynější I. hřbitov, uprostřed kteréhož založena byla téhož roku kaple sv. Rocha a sv. Rosalie. Hřbitov byl využíván pouze k pohřbívání osob morem zahynulých ze Starého Města, a to i při dalších epidemiích v létech 1713, 1714, 1771 a 1772.

Pravidelným pohřebištěm pro Staré a Nové Město Pražské se stal hřbitov Olšanský teprve roku 1787, kdy bylo císařem Josefem II. pohřbívání zemřelých uvnitř města zapovězeno a přeložení pohřebišť na venek nařízeno. Předtím byl pak I. hřbitov olšanský a současně i s II. dne 16. září 1786 světícím biskupem Pražským, Erasmem Kriegerem vysvěcen, načež dnem 1. června roku 1787 začalo se zde pravidelně pohřbívat.

Poměrně rychle se pak hřbitov začal rozšiřovat. III. Hřbitov roku 1835 založen, dne 9. června 1839 světícím biskupem Pražským, Vilémem Tippmannem, vysvěcen, a dne 10. února 1841 otevřen další, IV. hřbitov konečně r. 1861 zřízen, dne 6. července 1862 (právě o Májové slavnosti) kanovníkem Františkem Plouzarem vysvěcen, a dne 28. srpna 1862 otevřen byl poslední ze starých hřbitovů.

Průběhem času a vzrůstáním obyvatelstva Pražského i okolních obcí bylo již v létech 1884 a 1885 jasné, že hřbitovy Olšanské nedostačují, a proto bylo přikročeno k jejich dalšímu rozšiřování. Roku 1885 zřízen, dne 28. února 1886 vysvěcen a dnem 1. března 1886 otevřen nový, VI a VII. hřbitov, pak následovalo další rozšíření o část VIII. a IX hřbitova, který byly 27. ledna 1889 vysvěceny a hned na to otevřeny. Roku 1896 budou pak nynější části těchto nejnovějších dvou hřbitovů dále na východ rozšířeny zabráním přikoupeného pozemku Tím však, rozšiřování hřbitovů nebude ještě dokončeno, jsou zakoupeny ještě další dvě pole (zádušní) k východu se táhnoucí k tomu ustanovena, aby na nich dokončeny byly hřbitovy Olšanské, kteréžto dvě parcely zabrány budou však až v dobách pozdějších píše se cca roku 1893 a dále se dočteme: nynější celková rozloha všech hřbitovů Olšanských měří 23 557 ha, r. 1896 pak bude obnášet 27 892 ha, čili 48 jiter, 750 čtvercových sáhů. Koncem roku 1893 čítalo se na všech hřbitovech 38 835 hrobů a 1894 hrobky.

Správa hřbitovní byla až do r. 1878 velice nedokonalá, hřbitovy spravovali tu jednotliví hrobníci, každý na svůj vrub, a matriky hřbitovní vedeny jimi byly zcela nedokonale a nedostatečně. 15. dubnem 1878 počínaje byly převzaty hřbitovy Olšanské do vlastní správy úřadu zádušního, a se schválením c. k. místodržitelství Českého ze dne 29. března 1878 a svolením knížecí arcibiskupské konsistoře Pražské ze dne 23. března 1878 v Olšanech zvláštní úřad hřbitovní.

A hřbitovy dostaly tak svůj řád a to doslova: „Na hřbitovech zakazuje se kouření a žebrání, ježdění s kočáry a všeliké pohoršlivé povykováni; psy na hřbitovy vodili, vůbec se zakazuje. Zvláště se připomíná, že trhání a odcizování květin i všelikých jiných předmětů ze hřbitovů přísně se stíhá a dle ustanovení trestního zákona trestá.“

A asistenti pro pomoc osobám postiženým a nepohyblivým nejsou výdobytkem dnešních dní: „Aby i osoby staré, churavé a k chůzi neschopné mohly hřbitovy navštíviti, má správa hřbitovní dva pohodlné vozíky strkací, o něž lze přihlásiti se u vrátného. Vození osob po hřbitovech vykonává dělník hřbitovní a platí se (u vrátného) za 1 hodinu 40 krejcarů za půl hodiny 20 krejcarů do důchodů hřbitovních.“

Než se ale člověk na své poslední cestě dostal na hřbitov, byl uložen v márnici. Dříve to nebyli chladicí boxy ale především součásti kostelů, takzvané umrlčí komory: „A sice: 1. u sv. Jindřicha, 2. u sv. Petra, 3. u sv. Štěpána, 4. u sv. Vojtěcha a 5. u nejsvětější Trojice v Podskalí, tylo vesměs ve správě zádušní; pak 6. u sv. Apolináře a 7. na Hradčanech mimo správu zádušní. Do těchto komor ukládají se bezplatně mrtvoly, které pro nedostatek místa v bytech až do pohřbu ponechány býti nemohou; mrtvoly osob zemřelých nemocemi nakažlivými vyvážejí se pak přímo z bytů do Olšanské ústřední síně.“

Již tehdy existovali pohřební služby a to už tenkrát mezi nimi byla velká konkurence. Zařídili vše, od výběru rakve kovové, i dřevěné, zařídili převoz a vše potřebné. Téměř všichni ve svých reklamách odkazují na dopisy spokojených zákazníků, které k nahlédnutí jsou u nich vyloženy. Jak vidno, recenze nejsou žádnou novinkou internetu. Pohřbívalo se do země, nebo do hrobky, pohřby žehem se tenkrát ještě nedělaly. V Praze vzniklo první krematorium až v roce 1921. Pohřeb šel ale dohodnout i se správou hřbitova.

Nebožtíci, či umrlci, jak se v té době říkalo, se museli na hřbitov dopravit a i o to se starala hřbitovní správa: „záduš Pražská má následující druhy vozů pohřebních. Vozy společné ranní, které jsou větších rozměrů a v nichž vyvážejí se časně z rána zemřelí chudí z nemocnic a umrlčích síni Pražských na hřbitovy Olšanské do hrobů společných, vůz takový pojme až 13 těl (9 velkých a 4 dětská). Vozy dětské, a sice skvostné a obyčejné, k dopravě mrtvol dělí (10. rok věku nedokončivších). Tyto vozy jsou zřízeny na způsob fiakrů pro čtyři osoby, pro rakev jest zvláštní místo v předu za kozlíkem. Dvouspřežní vozy zavřené, dvouspřežní vozy sloupkové, otevřené, čtyřspřežní vozy sloupkové, otevřené. Čtyřspřežní a šestispřežní vozy andělové. Šestispřežní vůz skleněný, skvostný, s vozem na věnce. Příspřeže dodává obec Pražská, vydržujíc i zvláštního hlídače těchto vozů pohřebních. Pro chudé Pražské dodává obec královského hl. města Prahy nákladem obecních důchodů ku každému dvojspřežnímu vozu pohřebnímu povoz fiakrský zdarma, by chudí příbuzní zesnulého nemusili, jak často se dělo, za vozem pohřebním pešky na hřbitov Olšanský se ubírati.“ Později za doby velké války, jezdila i pohřební tramvaj říkalo se jí Černá Máry. K pohřbu převezla více než tisíc zemřelých, vesměs vojáků z pražských nemocnic.

Na hřbitově nechyběla ani kniha přání a stížností: „Kdo do knihy této nějakou stížnost neb zvláštní přání by zapsal, musí se podepsati a udati svůj slav a bydliště, — jinak by, co zapsáno, zůstalo nepovšimnuto. — Všeliké záležitosti hřbitovní vyřizují se jen v úřadě hřbitovním v hodinách úředních.“

Velmi zajímavou součástí knihy Městem mrtvých je i abecední seznam všech hrobek na hřbitovech, včetně označení kde se nachází. K osobám vynikajícím a zasloužilým jsou pak napsány črty životopisné. Některé zachycují i příčinu úmrtí a někdy vskutku kuriózní: „Balcárek Aleš, český básník. Narozen dne 21. února r. 1840 v Šumbaldu u Uničova na Moravě, sepsal mnohé básně, jež vyšly ve II. vydání r. 1874 pod názvem „Zůstalé básně“. Spadl prý nešťastnou náhodou s římsy Koňské brány, kamž byl vystoupil v básnickém zápalu, dívaje se na krásu Václavského náměstí. Zemřel dne 15. září r. 1859. IV. hřbitov, 6 odd.“

Moderní v té době byly kříže kovové, ať už litinové, nebo kované. Pomníky, pro ty majetnější bývaly uměleckým dílem a ty co se dochovaly, ukazují, jak naši předci zvládali své řemeslo. V nabídce služeb, nemohli chybět ani květinové vazby a mnoho dalšího.

Město mrtvých, neb Olšanské hřbitovy skrývají spoustu tajemstvích a krás. Ač jsou odděleny od města vysokou zdí, jsou jeho součástí a lze na nich najít spousta krásného.

Zdroj: z knihy Městem mrtvých, autora Antonína Peřiny, vydáno 1896