Článek
V tu dobu bylo pod zemí více než 1 800 horníků. Pro většinu z nich to byli poslední chvíle jejich života, pro ostatní boj o přežití.
Přesná příčina výbuchu se nikdy nepodařila stanovit, ale s největší pravděpodobností došlo k lokálnímu výbuch důlního plynu, jež zvedl uhelný prach, který rozvířený, je výrazně výbušnější než hořlavé plyny. Tento prach začal rychle hořet, což vedlo k explozivnímu hoření. Exploze se rozšířila do 110 kilometrů důlních chodeb za méně než dvě minuty!
Na šachtě 4 právě spadla klec s umírajícím mužem, klec byla výbuchem vymrštěna do výšky 10 metrů. Totéž se stalo ve stejnou dobu v šachtě 3, kde klec zničila střechu uhelného mlýna. Ke stejné explozi došlo také, i když méně prudce, v šachtách 2 a 5. Tři dělníci, kteří lezli po žebříku, se dostali ven napůl udušeni. Aby se dostali k žebříkům, museli přejít přes mrtvoly lidí a koní. Tito dělníci poskytli první informace o dopadu katastrofy.
Okamžitě byl vyhlášen poplach, na místo přijeli četníci a mnoho lékařů z Lens a Liévinu. Rychle přijíždí i pan Bara, hlavní inženýr dolu, pan Domaison starší inženýr, a pan Bousquet, inženýr a šéf dozoru, který sestoupil do šachet a snažil se zjistit rozsah katastrofy a možnosti přístupů do podzemí. Záchranné práce mohly být prováděny pouze v šachtách číslo 4 a číslo 10, přičemž šachta číslo 10 nebyla přístupná, ale komunikovala s ostatními šachtami. V šachtě číslo 4 byla k dispozici pouze jedna klec, která na každé cestě přivezla 12 přeživších. Někteří z nich vyvázli bez zranění, avšak byli ve stavu šoku, celkově bylo zachráněno v prvních chvílích 47 osob.
Ze širokého okolí přicházely truchlící ženy i s dětmi, aby se dozvěděly zprávy o svých manželech, bratrech a synech. V té době běžně v dolech pracovali mladší osmnácti let. Na ulicích panoval hluboký žal, lidé plakali, když zjistili, že neštěstí zasáhlo několik důlních šachet a že počet mrtvých je zatím nevyčíslitelný. Brzy mají četníci potíže udržet dav, který se zoufale snaží zahlédnout přeživší, protože každý doufá, že mezi nimi najde svého blízkého. Množství nosítek a matrací bylo přivezeno na kočárech, aby pomohlo při péči o zraněné. První pomoc byla okamžitě poskytnuta těm, kteří ji potřebovali.
Týmy dobrovolníků sestoupily do dolu, aby pomohly, i když riskovaly, že se samy udusí. Ventilátory běžely na plné obrátky, aby odstranily škodlivé plyny. Když dorazil první záchranný tým, našli těla nahromaděná a roztrhaná na kusy. Záchranáři zaslechli několik vzdechů a pokusili se zachránit přeživší, ale vzduch byl nedýchatelný, což znemožnilo delší pobyt v šachtách. Konečně ve dvě hodiny byla vytažena první klec s oběťmi: jeden nezletilý byl skalpován, další byli popáleni a několik z nich bylo téměř nahých. Horník jménem Pierre Dasson, dvaadvacetiletý, žijící v Méricourtu, kterému se podařilo uprchnout, uvedl, že byl 280 metrů od šachty, v relativní blízkosti jejího otvoru, když zaslechl zvuk výbuchu. Popsal, že vzduch okamžitě zřídl a naplnil se jedovatými výpary. Dasson instinktivně zamířil k šachtě č. 2, ale poblíž šachty našel několik svých druhů, kteří se dusili a vyčerpaní padli. Dasson, navzdory svému stavu, je naložil do vozíku a podařilo se mu je dopravit do k šachtě číslo 10.
. Záchranné práce postupovali velmi pomalu, i když hned po katastrofě se začali sjíždět záchranáři z celého okolí, ale i ze zahraničí. Chybělo především vybavení na záchranné práce. Tato činnost byla teprve v plenkách.
Když se v poslední kleci objevili dva muži, kteří nebyli vážně zraněni, bylo oznámeno, že všichni ostatní jsou mrtví. Jen v této jámě zahynulo 680 lidí.
Smrt byla způsobena buď udušením, nebo četnými sesuvy půdy, ke kterým docházelo. Vozíky přivážely zpět mrtvoly, které byly často k nepoznání. Šachta číslo 10 byla použita k vyzvednutí těl z šachty číslo 2. Bylo vyzvednuto několik raněných, ale většina byly mrtvoly, z šachty číslo 2 bylo dosud vyzvednuto 90 mrtvých a z šachty číslo 3 dalších 59. V šachtě číslo 2 bylo z 500 horníků, kteří toho rána sestoupili, vyzvednuto 388, jakákoli další záchrana byla nemožná. V šachtě číslo 3 bylo ze 443 horníků zachráněno pouze 13. Klec nefungovala a žebříky byly rozbité, což znemožnilo další záchranu. Ve čtvrté jámě bylo z 852 sfáraných horníků 135 vyfáralo před výbuchem na rozkaz inženýra Barota, protože se zde stavěli hráze pro zabránění přístupu do některých částí dolu. Dalších 40 pracovníků bylo vytaženo nahoru po žebřících, 10 pomocí klecí, ale 5 z nich zemřelo.
Emoce jsou ve Francii i jinde na vzestupu. Émile Berr, novinář deníku Le Figaro, který byl vyslán na místo tragédie den po nehodě, ve vydání z 13. března 1906 uvedl: „Ze všech stran přicházejí dojemná svědectví soustrasti: od německého císaře, italských králů, Belgie, Portugalska, Španělska, Švédska; německé, anglické, švýcarské, italské, belgické, srbské, bulharské a brazilské vlády.“ Ze všech stran začala též proudit finanční podpora pro pozůstalé. Toho dne se též začalo s prvními pohřby mrtvých horníků.
Pomalý postup záchranných prací jen dále prohloubil napětí mezi těžařskými a těžebními společnostmi. Ke konci měsíce se podařilo na povrch vynést pouze 194 těl, což vyvolalo frustraci a rozhořčení mezi rodinami obětí a místními obyvateli. Ale 30. března přišel zázrak a na povrchu se po 20 dnech objevila skupina 12 přeživších, jeden z nich později vypráví:
„Osudného dne jsem pracoval se svým pomocníkem v uhelné sloji „Adelaide“. V místech, kde se nakládá uhlí do důlních vozíků, jsme kladli železné plotny, aby se uhlí lépe nakládalo. Exploze nás překvapila při plné práci v hloubce 350 metrů pod zemí. Z dálky bylo slyšet ohromující rachot, světla pohasla a půda se nám chvěla pod nohama. Dosud nevysvětlitelnou náhodou zůstalo ve sloji Adelaide 11 horníků naživu. Radili jsme se, co podniknout k naší záchraně, a usnesli jsme se, že se vydáme směrem k „beurtia“ (šachtici). Šachticí jsme vylezli na „bowett“ (překop), který spojuje sloj Adelaide se slojí Josephina.
S velikou námahou jsme se dostávali kupředu, protože chodba byla na mnoha místech následkem exploze neschůdná a naplněná značným množstvím otravných plynů. Statečně jsme však pokračovali, překonávajíce mnoho menších překážek, až jsme dorazili na místo v hlavní chodbě, kde byl strop prolomený a celý profil chodby zavalený. Stáli jsme před obrovskou překážkou. Nevěděli jsme, zda se nám podaří zával odklidit, abychom prošli, nebo zda zde zemřeme hlady. Chodba byla v délce asi 30–40 metrů zavalena. Při odklízení závalu a trosek jsme stále naráželi na mrtvoli nešťastných kamarádů, kteří zde při útěku byli zasaženi padajícími kameny ze stropu. Bylo to strašné, ale pro nás platilo buď žít, nebo zemřít.
Konečně, po velikých útrapách, jsme se dostali ze závalu a chodba byla opět poněkud schůdnější. Naše síly však byly u konce. Zmocnila se nás veliká slabost, a tak jsme byli nuceni najít chráněnější místo, kde bychom si mohli odpočinout. Tam jsme poléhali na zem a přemoženi slabostí jsme usnuli. Jak dlouho jsme spali, nevíme, ale tento odpočinek nám vrátil trochu síly, a tak jsme se vydali na další cestu.
Najednou jsme zaslechli dunění koňských kopyt a záhy nato radostné řehtání. Byl to důlní kůň, který nějakou šťastnou náhodou zůstal naživu. Když slyšel lidské hlasy, radostně se k nám blížil. Ubohé zvíře, pomysleli jsme si, je stejně jako my odsouzeno k smrti. Měli jsme však ohromný hlad, a tak jsme se rozhodli, že koně zabijeme a maso si rozdělíme. Dva kamarádi se nabídli, že koně zabijí. Ozbrojeni důlním náčiním ve tvaru krumpáče tloukli chudáka do hlavy tak dlouho, až dodělal. Kapesními noži jsme rozkrájeli jeho maso a rozdělili si ho mezi sebou. Syrové maso bylo pro nás pravou lahůdkou a zároveň spásou. Nasytili jsme poněkud své hladové žaludky, zbytek masa jsme dali do svých chlebníků a posíleni jsme se vydali opět na další cestu.
Šli jsme dlouho, když najednou někdo odpověděl na naše klepání po rourovém vedení. Zmocnila se nás obrovská radost, neboť jsme si mysleli, že proti nám jde záchranné mužstvo. Bohužel to nebyli záchranáři, ale dva horníci, kteří, stejně jako my, nezahynuli a bloudili po důlních chodbách, krajně vyčerpáni. Dali jsme jim část našich zásob koňského masa a společně jsme pak pokračovali v další cestě. Bylo nás tedy již třináct.
Náhle jsme jednoho z kamarádů ztratili. Hledali jsme ho, což nebyl lehký úkol – kolem nás leželo plno mrtvol. Nakonec jsme ho našli, jak ležel mezi mrtvými na zemi, s pěnou u úst. Snažili jsme se ho zachránit, nalévajíce mu do úst jediný nápoj, který jsme měli k dispozici – vlastní moč. Naše pokusy byly marné, chudák dotrpěl.
Po delším bloudění jsme dorazili na stanoviště č. 28, kde byl vzduch o něco čerstvější a kde jsme naštěstí našli trochu vody. Pokračovali jsme těsně před náraziště jámy, ale kvůli velkým závalům jsme se k šachtě nedostali. Při obchůzce se nám podařilo přejít na jiný překop a odtud k nárazišti. Tam se nám naskytl příšerný obraz zkázy – viděli jsme hromady pokřivených a přelomených rour, příčníků a výdřevy ze šachetní výstroje. V těchto troskách ležely mrtvoly našich kamarádů. Signální zařízení nefungovalo, a tak jsme několik hodin volali o pomoc, ale nikdo nás neslyšel.
Nakonec jsme se rozhodli obrátit své kroky k druhé šachtě, zvané Billy Montigny, k níž vedlo podzemní spojení. Dorazili jsme do velmi nízké chodby, kde jsme museli lézt asi 400 metrů. Pro nás, vysílené, to byl nadlidský výkon. Po namáhavé práci jsme dorazili na konec chodby, kde jsme vyčerpáním usnuli. Časovou orientaci jsme dávno ztratili. Po probuzení nás znovu přepadl velký hlad, a tak jsme byli nuceni rozbalit chlebníky a sáhnout po zásobách koňského masa. Přestože maso už silně zapáchalo, jedli jsme s velikou chutí. Poté jsme se pustili naslepo do jedné z chodeb a pokračovali dál.
Po ušlých 700–800 metrech jsme narazili na železné větrací dveře. Otevřeli jsme je s velkou námahou, a když se to podařilo, elektrické světlo nás na okamžik oslepilo. Konečně jsme se ocitli v nárazišti sousední šachty. Tentokrát jsme byli jistě zachráněni. V nárazišti byl hlídač stanoviště, který se nás při pohledu na naši skupinu lekl a dal se na útěk. Teprve po opakovaném volání zůstal stát a postupně se k nám začal přibližovat, stále ještě s nedůvěrou. Nakonec jsme se od něj dozvěděli, že jsme pod zemí strávili 20 dní a nocí. Brzy nato nám byla připravena těžní klec, která nás opět vytáhla na denní světlo.“
Posledního živého se podařilo zachránit 4. dubna. Katastrofa si vyžádala 1 100 životů, 270 horníků nebylo nikdy nalezeno. Třetina jich bylo mladších osmnácti let.
Toto neštěstí spustilo lavinu stávek a velký boj o zlepšení bezpečnosti pracovníků, a to nejen v dolech. Bylo i velkým impulzem pro vývoj záchranářského báňského vybavení.
