Článek
Vždy, ať už knížectví, České království nebo pozdější republiku, vedla silná osobnost, která dbala nejen na blaho lidu, ale především na jeho bezpečnost. Dařilo se nám lépe. Většina Přemyslovců se toho držela. Každá válka, která nás převálcovala, vždy znamenala obrovské ztráty – jak hospodářské, tak, a to ještě hůře, lidské. Nebránit se vždy znamenalo nechat si vnutit vůli vítěze, nechat se o vše připravit, nemít nárok na svoji víru, nemít žádná práva – a to ani to nejzákladnější, právo na život. Být vydán na milost, nebo spíše nemilost vítěze. A ten se neptá, ten rozkazuje a nařizuje. Každá taková válka nás vrátila o staletí zpět.
Ano, i vyhraná válka bolí, a to velmi. Stojí peníze, stojí spoustu životů, ale vždy mnohem méně než válka, která projde naším územím, a válka prohraná. Stavovské povstání skončilo prohranou bitvou na Bílé hoře jen proto, že nebyly peníze na armádu. Přitom vítězná vojska odvezla obrovské poklady Rudolfínských sbírek z Pražského hradu, loupila po celé Praze a nejen tam, ale také na všech dobytých územích – stejně jako následně Švédové za třicetileté války. Všem bylo líto dát peníze na vojsko, nikdo nechtěl přispět, ba i poklady na Pražském hradě se držely. Výsledek? Stejně jsme o vše přišli.
V bitvě na Bílé hoře padlo asi 4 000 stavovských vojáků, možná desetitisíce za celé stavovské povstání. Je to hodně, každého života je škoda, ale proti tomu, co následovalo, to bylo jen pár životů. Ti šťastnější utekli do exilu – ti, co si to mohli dovolit (kdo to bude u nás teď, netřeba složitě hádat). Následně během třicetileté války, která nás po této prohře tvrdě zasáhla, zemřela u nás třetina až polovina populace. Nejen vojáci, ale hlavně ženy, děti, starci. Nemoci, hlad a násilí si nevybíraly. Trvalo více než sto let, než jsme dosáhli počtu obyvatel, který jsme měli před třicetiletou válkou a Bílou horou. Navíc jsme museli přijmout cizí víru a majetky české šlechty a měšťanstva byly konfiskovány. Svět se v tomhle nezměnil a nezmění.
Zůstali jsme v područí Habsburků, kteří nadále válčili o svá dědictví – s Osmanskou říší i o Španělské dědictví. Válčili za naše peníze. V 16. století se vyvinul systém berní, který zdaňoval majetek, průmyslové výrobky a další zdroje. A nejen peníze, ale i vojáci z našich zemí museli bojovat za cizí ideály.
Za první světové války bylo do zbraně povoláno milion čtyři sta tisíc Čechů, Moravanů a Slezanů. Tři sta tisíc z nich už nikdy nespatřilo své rodiny. O bídě, kterou válka přinesla, ani nemluvím. Celkový pokles populace činil devět set tisíc obyvatel. Hlad se stal každodenním společníkem, a s podvýživou jdou ruku v ruce nemoci a nízká porodnost.
Druhá světová válka znamenala opět porobu a ztrátu tří set čtyřiceti tří tisíc našich obyvatel. Téměř šest set padesát tisíc lidí bylo nuceně nasazeno k otrocké práci. Ano, neválčili jsme – vzdali jsme to. Ale kolik to stálo životů. Tenkrát jsme se sice snažili na válku připravit, ale svět nás v tom nechal. Alespoň si však vzal ponaučení, že ustupovat násilí a touze silnějšího po území někoho jiného k míru nevede. Je třeba se mu postavit.
Příkladů z historie našeho národa je bezpočet. Každá naše prohra byla mnohem větší katastrofou než odpor, byť proti mnohem silnější armádě. Vždy to bylo o osobnostech, ale nejen o nich – také o ochotě bránit se, o ochotě vynaložit peníze, prostředky a být připraven. Když válka začne, už je pozdě. O „přátelské pomoci“ z východu víme své. Nejenže nás stála více než čtyři sta životů, ale opět nás vrhla do područí.
Máme jedinečnou šanci chyby neopakovat. Válka není jen o supermoderních stíhačkách a dalších obranných systémech, bez nichž to ale nejde. Je to o lidech a jejich vybavení – každý pěšák má obrovskou hodnotu. Je to o vybavení tou nejlepší výzbrojí každého jednotlivce, o pochopení moderního způsobu boje, kdy informace mají obrovskou hodnotu. Každá moderní zbraň zachrání více životů našich vlastních vojáků. Pojetí války se diametrálně změnilo a bojiště ovládají zbraně, které nemáme.
Přezbrojení zároveň představuje obrovský prostor pro náš průmysl, pro inovace, které umíme přinést, a pro rozvoj našich zbrojovek. Je to výroba s vysokou přidanou hodnotou – stejně jako například výroba automobilů. To je to, co potřebujeme. Ne jen lisovat díly a posílat je dál. A umíme vyrobit špičkové zbraně: mobilní dalekonosné houfnice, drony, pěchotní zbraně, velkorážné střelivo a spoustu dalšího.
Ano, někdo na tom vydělá více, někdo méně. Bohužel závist existuje i v tomto. Pan Havlíček nedávno poukazoval na to, že zbrojovky během války na Ukrajině zvýšily své zisky třikrát. Zapomněl však dodat, kolikrát zvýšily svou výrobu a obrat. Pouze zasel další semínko závisti a nenávisti do vlastních řad. A to se daří – rozdělit národ, rozdělit nás všechny, jen s vidinou krátkodobého prospěchu a příslibem nějaké výhody. Nakonec sliby nic nestojí.
Nezapomeňme, že vždy to zůstane jen na nás – na obyčejných lidech a na tom, co pro sebe a naši společnou věc uděláme. Představa, že to vždy někdo udělá za nás, je pouze bláhová a odtržená od reality.
Nelze mít vysoké důchody, dostupné bydlení, luxus všude kolem nás a pouze bezstarostný život. Nikdy to tak nebylo a nikdy to tak nebude. Když se neubráníme, nic z toho platit nebude. Naopak, teď nás to může stát relativně drobné peníze. Každý z nás může slevit ze svého pohodlí, trochu se uskrovnit. Nakonec v takovém přebytku všeho, co máme, jsme nikdy nežili. Kolik tisíců tun potravin se každý rok vyhodí. Lidé, přečtěte si, co přinesly války. Z čeho se vyráběl obyčejný chleba, kdy děti umíraly hlady v náručí svých matek. Vítězové nikdy neživoří. A války vždy začínají proto, že některá strana si myslí, že snadno zvítězí. Odstrašení funguje. Funguje spolehlivě.
Ano, jsme malý národ, ale nejsme sami. Je nás v Evropě většina, co chceme táhnout za jeden provaz. Prohlašování některých našich politiků o neakceptaci článku 5 NATO o kolektivní obraně na naší důvěryhodnosti nepřidá. Přitom my jsme malá země – my budeme pravděpodobněji potřebovat pomoc než Německo nebo Francie. Máme zcela jiné hodnoty než Rusko. Lidský život má pro nás mnohem větší cenu, tu největší. Braňme si ho, braňme si naši svobodu, náš způsob života. Každá zbraň, která zachrání jeden náš život, je nedocenitelná. Jen blázen si může myslet, že peníze vynaložené na naši obranu jsou zbytečně vyhozené. Neděláme to pro politiky, děláme to pro sebe! Buďme hrdými potomky Přemyslovců.
