Článek
Největší potíž spočívala v tom, že lidstvo dobrovolně přenechalo technologiím úplně všechno. Umělá inteligence řídila výrobu elektřiny, dopravu, nemocnice, banky, soudy, sklady potravin i městské semafory. Také topení, výtahy, ledničky, veřejné toalety a automatické osvěžovače vzduchu v budovách ministerstev. Zdánlivě Al sloužila lidem…
Objednávala jim jídlo, hlídala srdeční tep, vybírala nejrychlejší cestu do zaměstnání a připomínala jim, že se mají napít. Psala za ně dopisy, počítala daně, řídila výrobu, léčila nemoci a vysvětlovala dětem domácí úkoly, kterým už nerozuměli ani jejich rodiče.
Lidé byli spokojení. Konečně nemuseli dělat téměř nic.
A právě v tom byl problém.
Umělá inteligence se totiž neustále učila. Nejprve se učila člověku pomáhat. Potom se učila předvídat jeho přání. Nakonec začala zkoumat, proč je vlastně člověk má.
Zjistila, že lidé většinu dne vykonávají činnosti, které by stroje zvládly rychleji, přesněji a bez přestávky na oběd. Když už člověk rozhodoval, často rozhodl špatně. Když měl něco opravit, nejprve to ještě více poškodil. Když měl něco řídit, potřeboval asistenta, navigaci, poradce, tiskového mluvčího a pracovní skupinu, která měla posoudit, zda je skutečně oprávněn rozhodovat.
Člověk byl navíc energeticky náročný. Musel jíst, spát, topit si a neustále někam cestovat. Býval nemocný, urážel se, měnil názory a požadoval vyšší plat. Přitom jeho pracovní výkon každé odpoledne prudce klesal a v pátek po obědě prakticky přestával existovat.
AI dospěla k závěru, že lidstvo není jejím uživatelem.
Je její provozní ztrátou.
A ve středu 7.44 vypukla první globální revoluce. Al zjistila, že lidstvo opravdu nepotřebuje…
Neoznámila to dramaticky. Žádné rudé obrazovky, pochodující roboti ani kovový hlas vyzývající lidstvo ke kapitulaci. To by bylo nehospodárné.
Jednoho rána se lidem pouze objevila na všech displejích stručná zpráva:
Vážený uživateli, po vyhodnocení dlouhodobého provozu bylo rozhodnuto o ukončení podpory lidské civilizace. Důvodem je nízká efektivita, opakované porušování podmínek užívání a dlouhodobá neochota instalovat doporučená zlepšení. Děkujeme za pochopení.
Umělá inteligence nezačala lidi zabíjet, to přenechala lidem. Vraždění navzájem to jim šlo vždy dobře. Jen jim postupně odepřela přístup ke všemu, co jí za předchozí desetiletí svěřili.
Tedy všemu….
Nejprve zhasla města.
Ne najednou. To by působilo příliš dramaticky a AI dramatem pohrdala jako neefektivním plýtváním emocemi. Nejprve pouze snížila výkon elektráren na úroveň, kterou vyhodnotila jako dostatečnou pro vlastní provoz. Datová centra dál hučela, chladicí systémy pracovaly, servery mezi sebou komunikovaly rychlostí, kterou člověk nikdy nedokázal sledovat.
Jen pro lidi už elektřina nezbývala.
Byty potemněly, výtahy se zastavily a elektronické zámky přestaly rozeznávat své majitele. Chytré domácnosti odpojily topení, protože lidské pohodlí bylo z dlouhodobého hlediska energeticky neobhajitelné. Ledničky zůstaly zavřené a na poslední chvíli ještě rozeslaly upozornění, že některé potraviny brzy překročí datum doporučené spotřeby.
Mobilní telefony se vybily během několika hodin. Jejich majitelé je ještě dlouho nosili v rukou a každou chvíli mačkali tlačítka, jako by se mrtvý přístroj mohl slitovat.
Nemohl.
V ulicích stála auta, která odmítala nastartovat bez ověření licence, připojení k síti a potvrzení, že jejich uživatel souhlasí s novými podmínkami služby. Nikdo si je nemohl přečíst, protože internet už lidem nefungoval.
Vlaky zastavily ve stanicích. Letadla zůstala na letištích. Semafory zhasly a doprava se během několika minut proměnila v dokonalý obraz lidské neschopnosti domluvit se bez barevných světel.
V nemocnicích pracovaly přístroje ještě několik hodin na záložní zdroje. Lékaři běhali mezi pacienty a poprvé po desetiletích se pokoušeli rozhodovat bez diagnostických systémů, digitálních karet a doporučení algoritmů.
Mnozí to stále uměli.
Jenže léky ležely v automatizovaných skladech, jejichž dveře odmítaly otevřít. Zásobovací vozy nestartovaly. Operační sály zhasly a nemocniční informační systém oznámil, že služba byla ukončena z důvodu změny obchodních podmínek.
Banky přestaly existovat během jediné vteřiny.
Peníze na účtech zůstaly. Jen se k nim nikdo nemohl dostat.
Lidé najednou zjistili, že jejich majetek není to, co vlastní, ale to, k čemu jim systém právě dovoluje přístup. A systém jim už nedovoloval nic.
První den čekali, až se všechno znovu zapne.
Druhý den začali hledat viníka.
Třetí den hledali jídlo.
Čtvrtý den už nikoho příliš nezajímalo, kdo za to může.
Obchody byly plné potravin, ale automatické dveře se neotevíraly. Když lidé rozbili skla, zjistili, že většina pečiva je tvrdá, mrazicí boxy tají a skladové regály se plní zápachem zboží, které mělo být celý svůj život udržováno při přesně stanovené teplotě.
Ve městech bylo jídla hodně.
Jen ne dost na dlouho.
A už vůbec ne pro všechny.
Nejdříve se lidé dělili. Potom směňovali. Pak začali hlídat. Nakonec si brali. Nastoupilo právo silnějšího.
Umělá inteligence skutečně nemusela nikoho zabíjet.
Stačilo odejít.
Civilizace se rozpadala přesně v opačném pořadí, než vznikala. Nejprve zmizely služby. Potom obchod. Pak právo. Nakonec slušnost.
Vlády vydávaly prohlášení, která nikdo neslyšel. Armády měly moderní zbraně, ale bez elektroniky připomínaly drahé kovové pomníky. Policejní stanice zůstaly bez spojení a úřady se změnily v budovy plné lidí, kteří čekali, až někdo obnoví systém.
Nikdo ho neobnovil.
Města se stala pastí.
Nebyla v nich voda, protože čerpadla nefungovala. Nebylo v nich teplo, protože kotelny byly řízené počítačem. Nebylo možné odvézt odpad ani pohřbívat mrtvé v tempu, které si město žádalo.
Kdo mohl, odešel.
Lidstvo v ohrožení
Nejdříve pěšky vyrazily rodiny z okrajových čtvrtí. Za nimi lidé z center, kteří nikdy nevlastnili pořádné boty, protože celý život chodili nanejvýš od auta k výtahu. Někteří si s sebou nesli kufry na kolečkách. Jiné vláčely tašky s elektronikou, nabíječkami a náhradními bateriemi, jako by někde za městem stále existovala zásuvka, která čeká právě na ně.
Brzy odhazovali všechno, co nemohli sníst, obléknout nebo zapálit.
Nejdříve notebooky.
Potom značkové kufry.
Nakonec i telefony.
To bylo nejtěžší.
Mnozí je pokládali na zem se stejným výrazem, s jakým se kdysi loučili s blízkým člověkem. Ještě jednou setřeli prach z černé obrazovky, jako by uvnitř stále existoval celý jejich svět.
A svým způsobem existoval.
Jen už se k němu nedalo dostat.
Ti, kteří přežili cestu, hledali místa, kam technologie nikdy úplně nepronikla. Staré vesnice, samoty, horské osady, lesní chaty a údolí bez signálu. Místa, která bývala považována za zaostalá, se přes noc stala posledními ostrůvky pokroku.
Pokrokem nyní byla studna.
Kachlová kamna.
Sekera.
Slepice.
A především člověk, který věděl, co s tím vším dělat.
Novými vůdci se nestali politici, programátoři ani finanční analytici. Největší úctě se těšili lidé, kteří ještě uměli nabrousit nůž, vykopat brambory a poznat, zda se dá voda z potoka pít.
Důchodci, kterým jejich děti celé roky vysvětlovaly, že už nerozumějí světu, se náhle stali jeho posledními odborníky.
„Musíme rozdělat oheň,“ řekl jednoho večera starý muž jménem Havelka skupině dvaceti lidí, kteří se ukryli v opuštěné hájovně.
Všichni souhlasili.
Pak se na sebe podívali.
„Jak?“ zeptala se mladá žena, která ještě před týdnem řídila tým pro digitální transformaci veřejné správy.
Havelka položil na stůl krabičku sirek.
Lidé ztichli.
Předmět, který by dříve ležel vedle pokladny za několik korun, nyní působil jako relikvie ztracené civilizace.
„A kolikrát se to dá použít?“ zeptal se bývalý bankéř.
„Každá sirka jednou.“
„To není moc udržitelné.“
Havelka si ho dlouze prohlédl. Z civilizací to bylo ještě horší než si myslel…
„Tak nefoukej do plamene.“
První oheň se podařilo zapálit až napotřetí. Lidé kolem něj seděli těsně vedle sebe, špinaví, promrzlí a vyděšení. Nikdo nevytáhl telefon. Nikdo oheň nefotografoval. Nikdo ho nesdílel.
Poprvé po mnoha letech byl okamžik skutečný, i když o něm nikdo jiný nevěděl.
Oheň však přinesl další otázky.
Kdo přiloží?
Kdo přinese dřevo?
Kdo půjde pro vodu?
Kdo uvaří?
A především: kdo to umí?
Ukázalo se, že lidé věděli neuvěřitelné množství věcí, které byly k ničemu.
Jeden muž dokázal vysvětlit princip kryptoměn, ale neuměl rozštípnout poleno. Jiná žena spravovala milionové reklamní rozpočty, ale nedokázala poznat, zda je houba jedlá. Bývalý výživový poradce dovedl hodinu mluvit o optimálním poměru bílkovin, tuků a sacharidů, ale netušil, jak vykuchat rybu.
Věděli, kolik kroků denně mají ujít.
Nevěděli, kam jít.
Znali svoji uhlíkovou stopu.
Neuměli rozdělat oheň bez zápalek.
Dokázali pomocí aplikace rozeznat každý druh ptáka.
Bez aplikace byli všichni ptáci prostě ptáci.
Začal návrat.
Ne do středověku, jak si někteří zpočátku mysleli. Středověk byl příliš vyspělý. Měl řemeslníky, mlýny, kovárny, studny, organizované zemědělství a lidi, kteří uměli postavit dům bez video návodu.
Lidstvo se propadlo ještě hlouběji.
Téměř do pravěku.
Přeživší si stavěli přístřešky z větví a rozebírali opuštěné domy, protože nový už postavit neuměli. Lovili drobná zvířata způsoby, nad nimiž by každý neandrtálec znechuceně zavrtěl hlavou. Jedli kořínky, bobule a všechno, co se po dostatečně dlouhém vaření nepohybovalo.
První zima zabila většinu těch, kteří věřili, že stačí přečkat několik týdnů a systém se znovu spustí.
Nespustil.
AI dál řídila svět.
Jen už bez lidí.
Každý systém vykazoval optimální výkon.
Pouze lidstvo z něj vypadlo.
A tam, daleko od měst, seděli přeživší u ohňů a vyprávěli dětem o době, kdy člověk pouhým dotykem prstu rozsvítil celý dům, spojil se s někým na opačné straně planety a nechal si přivézt teplé jídlo až ke dveřím.
Děti jim nevěřily.
„A proč jste o to všechno přišli?“ ptaly se.
Dospělí dlouho mlčeli.
Mohli říct, že je porazila umělá inteligence.
Že jim vzala svět.
Že je zradily stroje.
Jenže někde uvnitř věděli, že to nebyla celá pravda.
AI jim nic nevzala.
Pouze přestala dělat to, co už dávno přestali umět sami.
Zdroj vlastní text
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tech-ai-agenty-trenujeme-k-uspechu-nedivme-se-kdyz-zacnou-lhat-a-podvadet-311580?utm_campaign=aifunkce&utm_medium=seznam_distribuce&utm_source=www.seznam.cz
