Článek
Paradoxní je, že zatímco kostelů zasvěcených svatému Floriánovi najdeme v českých zemích jen relativně málo, jeho sochy patří k nejrozšířenějším vůbec. V mnoha regionech je po svatém Janu Nepomuckém pravděpodobně druhým nejčastěji zobrazovaným světcem ve veřejném prostoru. Důvod je jednoduchý, je hlavně patronem hasičů a požáry vždy byli největší pohromou pro středověká města a vesnice.
Sochu, nebo obraz svatého Floriána poznáme poměrně snadno. Nejčastěji bývá zobrazován jako mladý římský voják nebo důstojník. Má brnění, přilbu, někdy plášť a v ruce často drží praporec. Tím se odlišuje od světců v kněžském, biskupském nebo poutnickém oděvu.
Jeho nejdůležitějším atributem je však vědro, džber nebo nádoba s vodou. Z ní obvykle lije vodu na hořící dům, město nebo kostelík u svých nohou. Právě tento detail je nejspolehlivějším poznávacím znamením. Když na morovém sloupu nebo na návsi vidíme vojáka, který hasí malý hořící domek, téměř jistě jde o svatého Floriána.
Svatý Florián na morovém sloupu v Zákupech
Na barokních sochách bývá Florián často zobrazen v pohybu: jedna ruka drží nádobu s vodou, druhá praporec nebo kopí. Někdy má u nohou jen stylizovaný plamen, jindy celý model hořícího města. V lidovějších kapličkách a výklencích může být výjev zjednodušený: voják, červený plášť, vědro a plameny.
Na morových a mariánských sloupech stojí obvykle mezi dalšími „ochrannými“ světci. Vedle něj můžeme často najít svatého Rocha se psem a ranou na noze, svatého Šebestiána probodeného šípy nebo svatého Jana Nepomuckého s biretem, křížem a pěti hvězdami. Florián se mezi nimi pozná právě podle hasičského motivu — vody a ohně.
Jeho atributy mají jasný význam. Brnění připomíná jeho římský vojenský původ. Praporec zdůrazňuje hodnost a mučednickou statečnost. Vědro s vodou odkazuje na ochranu před požárem. Hořící dům připomíná jednu z největších hrozeb starých měst a vesnic. A pokud se objeví mlýnský kámen, připomíná způsob jeho mučednické smrti, kdy měl být svržen do řeky.
Právě proto se svatý Florián tolik rozšířil po náměstích, návsích, fasádách domů, kapličkách i morových sloupech. Nebyl jen ozdobou. Pro naše předky byl velmi konkrétní prosbou: aby oheň nepohltil jejich domy, stodoly, kostely a celé obce.
Jako u řady raně křesťanských světců se i život svatého Floriána pohybuje na pomezí historických skutečností a pozdější legendární tradice. Podle dochovaných zpráv a legend byl Florián římským vojenským úředníkem působícím na území dnešního Rakouska ve 3. století našeho letopočtu. Tato oblast tehdy patřila k rozsáhlé Římské říši.
V té době se již po celé říši, včetně vzdálených provincií, rychle šířilo křesťanství. Nová víra získávala stoupence mezi prostými lidmi i příslušníky vyšších vrstev společnosti. Tradice dokonce uvádí, že ke křesťanství měla blízko i manželka císaře Diokleciána. Křesťané však odmítali některé základní projevy loajality vůči říši. Nechtěli uctívat císaře, který se prohlásil za božskou bytost, ani mu přinášet oběti. Tím se dostávali do přímého konfliktu s římským státem, jehož ideologie byla postavena na představě božské a věčné říše.
Císař Dioklecián proto zahájil jedno z nejrozsáhlejších pronásledování křesťanů v dějinách římské říše. Právě do této neklidné doby je zasazen i příběh svatého Floriána. Ten byl podle tradice již vojenským vysloužilcem a zároveň vyznavačem křesťanské víry. Když se dozvěděl o uvěznění křesťanů ve městě Lauriacum, vydal se se svými čtyřiceti druhy na pomoc. Lauriacum stálo v místech dnešního rakouského Lorchu a podle tradice zde již v prvních křesťanských dobách kázali evangelium svatý Lukáš a svatý Marek.
Výprava však skončila neúspěchem. Florián byl zajat římským prefektem Aquilinem a postaven před soud. Byl vyzván, aby se zřekl své víry, což však odmítl. Následovalo kruté mučení. Podle legendy byl bičován a týrán, přesto ve své víře vytrval. Nakonec mu byl kolem krku uvázán těžký kámen a byl svržen do řeky Enns, což byl v tehdejší době jeden z používaných způsobů popravy.
Svatý Florián
Legenda dále vypráví, že jeho tělo voda vyplavila na skálu, kde je střežil mohutný orel, aby zabránil jeho znesvěcení. Později jej nalezla zbožná žena jménem Valeria z Lince, která se postarala o důstojné pohřbení mučedníka. Na místě jeho hrobu byl později založen klášter svatého Floriána, jenž se stal významným poutním místem a centrem šíření jeho kultu.
Florián zemřel mučednickou smrtí dne 4. května roku 304. Právě tento den si jej katolická církev dodnes připomíná jako jeho svátek. Pro svou věrnost víře i statečnost tváří v tvář smrti byl později zařazen mezi svaté a stal se jedním z nejuctívanějších patronů střední Evropy.
Podle legendy se už v mládí projevil Florián jako člověk mimořádné víry. Vypráví se, že svou modlitbou zachránil hořící dům, který by jinak podlehl plamenům. Právě tato událost se později stala základem jeho patronátu nad hasiči. Postupem času byl však uctíván také jako patron zedníků a kominíků. Není bez zajímavosti, že zejména v českých zemích a Rakousku bývali kominíci často zároveň aktivními členy hasičských sborů. Příkladem může být Sepp Kast, bývalý předseda rakouských dobrovolných hasičů, který se vedle své hasičské činnosti věnoval právě kominickému řemeslu.
Ve středověké společnosti měl každý cech svého ochránce a patrona, který symbolicky bděl nad jeho členy. Hasiči proto také hledali svého nebeského zastánce a volba přirozeně padla na svatého Floriána. Od 15. století se začíná ustalovat jeho ikonografická podoba, kterou známe dodnes. Bývá zobrazován jako římský voják s přilbou, mečem a korouhví. Na krku má často mlýnský kámen připomínající jeho mučednickou smrt a v ruce drží nádobu s vodou, kterou hasí hořící dům u svých nohou. Tento motiv se stal jedním z nejznámějších symbolů požární ochrany v celé střední Evropě.
Ve starším období, přibližně od 12. do 14. století, byl však svatý Florián zobrazován poněkud jinak. Umělci jej představovali především jako rytířského světce, podobně jako například svatého Václava na známých vyobrazeních v kapli svatého Víta v Praze. Teprve později převážila podoba ochránce před ohněm, která nakonec zcela zastínila ostatní aspekty jeho kultu.
Význam svatého Floriána však zdaleka nepřesahoval pouze hranice Rakouska či českých zemí. Velké úctě se těšil také v Polsku, kde je dodnes jedním ze zemských patronů. Roku 1183 požádal polský kníže a pozdější král Kazimír se souhlasem papeže o část Floriánových ostatků. Žádosti bylo vyhověno a relikvie byly slavnostně přeneseny do Krakova. Poláci v nich spatřovali nejen duchovní ochranu země, ale také symbolickou záštitu v bojích proti Rusům a dalším nepřátelům.
Místo posledního odpočinku svatého Floriána se nachází v Horním Rakousku. Již v 6. století zde vznikl klášter, který se stal významným poutním místem. Klášter i nedaleký Lorch však byly později zpustošeny při vpádech Avarů. Obnova přišla až v roce 1071 a na místě původních staveb vyrostl v letech 1689 až 1713 monumentální barokní klášter, který zde stojí dodnes. Součástí rozsáhlého klášterního areálu je také muzeum požární ochrany, jež patří k nejvýznamnějším svého druhu v Evropě a rozhodně stojí za návštěvu při cestě do Lince.
Není proto divu, že nejen rakouští hasiči považují svatého Floriána za svého patrona a ochránce. Jeho kult byl však po staletí velmi živý i v českých zemích. Svědčí o tom mimo jiné rozšíření samotného jména Florián, které bylo v minulosti poměrně běžné. Malý encyklopedický slovník například uvádí několik významných osobností tohoto jména. Patří mezi ně český embryolog a histolog Jan Florián, popravený v roce 1942, dále Josef Florián, významný vydavatel a propagátor katolické moderny, který zemřel roku 1941, a také známý český básník Miroslav Florián.
Původně šlo o křestní jméno odvozené od latinského Florianus. Teprve později se z něj v mnoha rodinách stalo příjmení, které se dochovalo až do současnosti. I tím se připomíná mimořádný význam světce, jehož jméno bylo po staletí spojováno s ochranou před jednou z největších hrozeb tehdejšího života – ničivým ohněm.
