Článek
Po sérii válek a dobytí se však země dostala pod vládu Římské říše. Zlom nastal v 1. století našeho letopočtu, kdy vypuklo židovské povstání proti římské nadvládě. Roku 70 n. l. Římané dobyli Jeruzalém a zničili Druhý chrám – náboženské centrum židovského světa. Další velké povstání následovalo o několik desetiletí později. Po jeho porážce roku 135 n. l. byla židovská politická autonomie definitivně potlačena.
Mnoho obyvatel bylo zabito, prodáno do otroctví nebo nuceno odejít z vlasti. Židovské komunity se postupně rozšířily do mnoha částí tehdejšího světa – do Evropy, severní Afriky i na Blízký východ. Tak vznikl stav, který je v dějinách znám jako diaspora, tedy život národa rozptýleného mimo vlastní zemi.
Přestože Židé ztratili vlastní stát, myšlenka historické země Izraele nikdy z jejich kultury a náboženské tradice nezmizela. Po staletí se objevovala v modlitbách, liturgii i v představě, že jednou dojde k návratu do země předků. Po většinu následujících dvou tisíciletí se židovské komunity soustředily především na přežití v zemích, kde žily jako menšina. V některých obdobích se jim dařilo dosahovat významných kulturních a hospodářských úspěchů, jindy však čelily diskriminaci, vyhánění a pogromům. Tyto události vždy přijímaly s pokorou, bez toho, aby se bránily nebo dokonce na někoho útočily. Porobu a útisk snášely celá dvě tisíciletí.
V průběhu 19. století se však situace v Evropě začala měnit. Pro mnoho Židů se stalo stále zřetelnější, že ani moderní doba a postupné občanské reformy neznamenají konec pronásledování. Jedním z nejvýznamnějších příkladů byly události v Ruské říši. V druhé polovině 19. století zde žily miliony Židů, ale jejich život byl silně omezen zákony. Směli se usazovat pouze v určité oblasti na západě říše, známé jako Pásmo osídlení. Roku 1881 byl zavražděn car Alexandr II. a část veřejnosti začala obviňovat z atentátu Židy. V mnoha městech následovaly pogromy – násilné útoky na židovské čtvrti, při nichž byly ničeny domy, obchody i synagogy. V některých případech byly zabity desítky lidí a tisíce rodin přišly o veškerý majetek a domovy.
Tyto pogromy nebyly jednorázovou událostí. Opakovaly se v dalších letech a ukázaly mnoha Židům, že ani po generacích života v Evropě nejsou považováni za plnohodnotnou součást společnosti. Pro statisíce lidí to znamenalo jediné řešení: odchod. Velká část emigrovala do Spojených států, jiní začali uvažovat o návratu do historické země Izraele.
Druhý silný moment přišel z překvapivého místa – z Francie, která byla považována za jednu z nejmodernějších a nejliberálnějších zemí Evropy. V roce 1894 byl francouzský důstojník Alfred Dreyfus, který byl židovského původu, obviněn ze špionáže pro Německo. Proces byl silně ovlivněn antisemitismem. Dreyfus byl veřejně degradován a poslán na doživotí na trestanecký ostrov. Později vyšlo najevo, že byl nevinný. Přesto trvalo mnoho let, než byl plně rehabilitován. Aféra hluboce rozdělila francouzskou společnost a vyvolala masové antisemitské demonstrace. Pro některé pozorovatele to byl šok. Pokud se podobná nespravedlnost mohla stát v zemi, která byla symbolem svobody a občanských práv, znamenalo to, že problém není jen v zaostalých režimech, ale může se objevit téměř kdekoliv.
Odsouzení důstojníka Alfréda Dreyfuse
V 19. století mnoho Židů věřilo, že řešením jejich postavení je asimilace – tedy postupné splynutí s většinovou společností. Studovali na univerzitách, zapojovali se do kultury, vědy i obchodu a často přijímali jazyk a zvyky zemí, v nichž žili. Přesto se opakovaně ukazovalo, že ani vysoké vzdělání, ani loajalita k vlastní zemi nezaručují bezpečí.
Právě tato zkušenost vedla některé myslitele k nové otázce:
pokud jsou Židé vnímáni jako národ, ať chtějí nebo ne, neměli by mít stejně jako jiné národy vlastní politický domov?
Na konci 19. století se tato myšlenka začala proměňovat v politický program. Jednou z klíčových osobností byl novinář Theodor Herzl, který byl hluboce ovlivněn právě Dreyfusovou aférou. Herzl dospěl k závěru, že problém antisemitismu nelze vyřešit pouze reformami jednotlivých států.Podle něj bylo nutné vytvořit místo, kde by Židé byli většinou a mohli rozhodovat o svém osudu sami.
novinář Theodor Herzl
Roku 1897 svolal do Basileje první sionistický kongres, kde se formuloval politický cíl vytvoření „národního domova pro židovský národ v Palestině“. Zajímavé je, že první skupiny přistěhovalců do Palestiny začaly přicházet už před vznikem politického sionismu. Šlo často o mladé lidi z východní Evropy, kteří chtěli začít nový život jako zemědělci.
První přistěhovalecké vlny do Palestiny sice tvořili jednotlivci a malé skupiny pionýrů, ale už velmi brzy začaly vznikat organizace, které jejich snahu systematicky podporovaly. Nákup půdy, zakládání osad i financování zemědělských projektů totiž vyžadovaly prostředky, které jednotliví osadníci neměli.
Velkou roli v raném období sehrál například baron Edmond de Rothschild, francouzský bankéř a filantrop, který od 80. let 19. století finančně podporoval několik prvních židovských zemědělských kolonií v Palestině. Nebyl zdaleka sám, přispívali bohatí židovští obchodníci především z Ameriky a západní Evropy. Díky jeho pomoci přežily některé osady období, kdy se potýkaly s nemocemi, neúrodou i hospodářskými problémy.
Na přelomu století se postupně začala vytvářet širší organizační struktura. Po prvním sionistickém kongresu v roce 1897 vznikly instituce, jejichž cílem bylo systematicky podporovat židovské osidlování Palestiny. Jednou z nejdůležitějších byla Jewish Colonial Trust, finanční instituce založená pro podporu hospodářských projektů.
Klíčovou roli při nákupu půdy sehrál také Židovský národní fond (Jewish National Fund)založený roku 1901. Tento fond shromažďoval finanční prostředky od židovských komunit po celém světě a používal je k nákupu pozemků v Palestině. Půda získaná tímto způsobem měla sloužit jako základ pro budoucí osady. Díky těmto organizacím se osidlování postupně proměnilo z izolovaných pokusů jednotlivců v koordinovaný projekt, který spojoval přistěhovalce v Palestině s finanční a politickou podporou židovských komunit v Evropě a Americe.
Když na konci 19. století začaly první skupiny židovských přistěhovalců přicházet do Palestiny, nečekala je romantická země zaslíbená, ale velmi tvrdé podmínky. Oblast byla tehdy součástí Osmanské říše a hospodářsky patřila mezi chudší provincie. První přistěhovalci – většinou mladí lidé z východní Evropy – přicházeli s představou, že začnou nový život jako zemědělci. Mnozí z nich však nikdy předtím na půdě nepracovali. Museli se učit úplně od začátku a často bojovali s chudobou, nemocemi i nedostatkem vody.
Půda, na které nové osady vznikaly, byla většinou kupována od místních vlastníků. Často šlo o velké pozemky patřící arabským statkářům nebo majitelům žijícím ve městech, někdy dokonce mimo Palestinu. Jednou z prvních takových osad byla Petach Tikva, založená roku 1878. Osadníci zde narazili na velký problém: okolní krajina byla bažinatá a rozšířená byla malárie. Někteří z prvních obyvatel zemřeli a osada byla na čas opuštěna. Později se však podařilo močály postupně odvodnit a obec se znovu rozvíjela. Podobné zkušenosti měly i další rané osady, například Rishon LeZion nebo Zikhron Ya'akov, založené v 80. letech 19. století. Mnohé z nich přežily jen díky finanční pomoci židovských mecenášů z Evropy, protože první generace osadníků se potýkala s velkými hospodářskými problémy. Zúrodňovali půdu, kterou ostatní nechtěli a považovali ji za nevhodnou pro zemědělství. Od počátku noví osadníci vynikali zarputilostí a touhou vybudovat si nový domov.
Velkou část práce představovalo zlepšování zemědělských podmínek. Osadníci vysazovali nové sady, zaváděli modernější zemědělské postupy a budovali zavlažovací systémy. Jedním z nejznámějších projektů bylo odvodňování bažin v oblasti údolí Hula a v pobřežní nížině, kde byla malárie rozšířená natolik, že se některé oblasti považovaly za téměř neobyvatelné. Postupně se podařilo tyto oblasti částečně přeměnit na zemědělskou půdu. Právě tyto zkušenosti se staly důležitou součástí identity raných osadníků. Viděli sami sebe jako pionýry, kteří obnovují zemědělský život v historické zemi svých předků.
Zakládání kibucu
Na počátku 20. století se objevila nová forma osady – kibuc, tedy kolektivní zemědělská komunita. První kibuc, Degania, byl založen roku 1909 u Galilejského jezera. Kibucy byly založeny na myšlence společného vlastnictví půdy a sdílené práce. Členové společně hospodařili, rozhodovali o chodu osady a snažili se vytvořit nový typ společnosti založený na rovnosti a spolupráci. Tyto komunity hrály později významnou roli nejen v zemědělství, ale také v politickém a bezpečnostním životě židovské společnosti v Palestině.
Současně s růstem židovských osad začaly vznikat i spory s místním arabským obyvatelstvem.Důvody byly různé. Někdy šlo o spory o půdu nebo pracovní místa, jindy o širší obavy, že rostoucí přistěhovalectví může změnit charakter země. Velkou roli v tom hrála i závist, protože židovské osady vzkvétaly, zatímco ty arabské zůstávaly na hranici středověku.Na konci osmanského období, byly tyto konflikty ještě relativně omezené, ale postupně se stávalo zřejmé, že otázka budoucnosti Palestiny nebude jednoduchá.
Pro židovské osadníky však tato etapa znamenala něco zásadního: vznikla první generace lidí, kteří v Palestině nejen žili, ale budovali zde novou společnost, hospodářství a infrastrukturu. Právě z těchto malých zemědělských osad vyrostla během několika desetiletí komunita, která byla schopna organizovat vlastní politický a společenský život – základ budoucího státu.
Zdroje:
