Zapomenuté památky: kašna na Staroměstském náměstí

Kašna byla postavena na popud primátora Starého Města pražského Václava Krocína staršího z Drahobejle, a to nákladem obce Staroměstské. Kdo byl tato významná, avšak dnes již téměř zapomenutá osobnost?

Pocházel z vladycké rodiny v Žatci a jeho původní jméno bylo pravděpodobně Šafránek. Když nastoupil na pražskou univerzitu, přijal nové jméno Krocín, pravděpodobně z módních důvodů. Tento výběr mohl být inspirován latinským slovem „crocus“, označujícím šafrán, což se odráží i v jeho erbu, který mu roku 1587 udělil císař Rudolf II. V něm lev drží šafránový květ, a Krocín zároveň získal přídomkem „z Drahobejle“. Po ukončení studií vstoupil do služeb staroměstské obce. Ve věku osmadvaceti let získal městské právo a jeho postavení posílilo výhodné manželství s Kateřinou. Brzy po svatbě si společně pořídili dům v Koncilské ulici.

Sedm let po získání městského práva Krocínova rodina rozšířila svůj majetek o pivovar „U Hatiapatiů“. Ten později přešel do vlastnictví Fingerhutů, tedy předků Vojtěcha Náprstka, který jej přeměnil na známé Náprstkovo muzeum. Krocínovi vlastnili také vinici s usedlostí Krocínka ve Vysočanech. Krocín si časem přikoupil ještě dva domy, přičemž v jednom z nich založil pražský špitál. Byl schopným hospodářem, což se projevilo tím, že byl roku 1571 zvolen do Úřadu mostu pražského, který měl na starosti vybírání poplatků za přejezd Karlova mostu..

Byl nejen zkušeným správcem, ale také výborným řečníkem, což mu pomohlo získat místo v zemském sněmu, kde zastupoval městský stav. Jeho znalosti v oblasti hospodářství a organizace mu navíc vynesly post berníka, tedy člověka, který dohlížel na správný výběr a odvody daní. Krocín, zkušený právník a znalec ekonomických pravidel, vnesl do obchodních vztahů Prahy jasná pravidla tím, že vytvořil systém tržního zákona pro kupce a řemeslníky, čímž přispěl k lepší organizaci městského hospodářství. Roku 1584 zasedl v městské radě a stal se primátorem.

Mramorová kašna na Staroměstském náměstí byla vystavěna v letech 1590–1593 na útraty obce Staroměstské za značné náklady. Bohužel se v pražských archivech nenacházejí žádné zprávy ani o mistrovi, který tuto bohatě zdobenou kašnu vytvořil, ani o výši nákladů na její stavbu. Ale máme alespoň pár zajímavostí z její stavby a to díky Vídeňské c.k. knihovně: „Při vyzdívání hlubokých jejich základů jedna stěna se zbořila a pět dělníků zasypala, z nichž dva zůstali mrtví.“ Pro množství vody, kterou tato kašna se svými vodomety potřebovala, musela roku 1591 Staroměstská vodárna býti zvýšena. Což se dočteme v Pamětech o věžích a vodárnách: „Léta 1591, v kterémžto roce také kašna znamenitá na rynku Staroměstském obecným nákladem velkým slavně zakládati se začala, jest pro dostatečnější hojnost vody o drahně loktů na výsost ozdobným dílem zvýšena a krásnými sloupy kamennými s pavlačí a s krancli s velikým nákladem mimo předešlý způsob ozdobena.“

Blíže kašny stávala železná klec, ve které se v sedmnáctém století rozliční provinilci po více hodin na odiv vystavovali. Do kašny samé bývali až do minulého století potápěni pekaři, jejichž zboží bylo shledáno protizákonným. Císař Josef II. zrušil obojí tento trest.

Obezřetný primátor Krocín byl velmi starostlivý a pečlivý a dal zhotovit instrukci pro Staroměstského rourníka: v níž se mu dohled nad novou kašnou na velikém rynku obzvláště přísně nařizuje. „Rourník měl o to pečovati, aby kašna vždy opatřována byla dostatečným množstvím vody, on měl stoky a sklepy pod kašnou v pořádku udržovati, obzvláště pak měl dbáti na čistotu koule prostřední, na stříkadla a veškeré trouby. Když se blížila zima, musil vodu z mramorové kašny spustiti, kašnu přikrýti a vodu do vedlejší menší nádrže vésti. Každou škodu, kterouž by znamenal na zatmelování, měl ihned oznámiti úředníkům mostním a úřadu šesti panskému.“

V polovině sedmnáctého století byla skvostná kašna již porouchána a nedržela více vody. Starší městský mlynář, Vít František Pivoňka dal tehdáž o tom své dobré zdání: „aby skrze kameníky Žehrovským kamenem nebo velkými dlaždicemi vyfutrována byla, a poněvadž trouby až do ní položeny jsou, taky do ní voda pustiti se moci bude, která ve dne i v noci okolo 12 neb 13 loket zvýší a tlustě jako nejtlustší palec stříkati aneb skákati ku podivu všemu lidu bude, z kteréžto kašny do dřevěné hned vedle stojící pro ryby vždycky zůstatek vody bude.“

V první polovině minulého století byla kašna upravena novým nástavkem, který však nebyl příliš vhodný. To dokládají i písmena jména Karla VI., nacházející se na této přístavbě. Ještě roku 1780 byl stříkací mechanismus kašny, i přes její celkovou sešlost, v dobrém stavu.

Dobový německý popis Prahy z konce 18. století uvádí při zmínce o Staroměstském náměstí:
„Mramorová kašna, která na tomto velkém náměstí stojí, nyní zpustlá, byla kdysi velmi pověstná. Na jejích zříceninách lze stále spatřit krásu její práce a velikost. Vyobrazeno je zde dvanáctero nebeských znamení, a nahoře se tyčí socha Neptuna. Při velkých slavnostech se otevírá vodotrysk, stejně jako na takzvaném malém rynečku.“

Roku 1796 již kašna nedržela vodu. Schaller se domníval, že byla značně poškozena častými vojenskými obleženími a že se také postupem času rozestoupila. Největší podíl na jejím poškození však nesli trakařníci, kteří zde měli své stanoviště již po více než dvě století a neustále ji svévolně ničili.

J. M. Schottky v roce 1830 napsal, že kašna, ač se nevyrovná památkám norimberským, přesto zaslouží opravu, které se jí částečně dostane. Bohužel k tomu však dosud nedošlo a nad kašnou stále visí Damoklův meč.

Profesor Bernard Grueber, který ji na základě těchto návrhů prozkoumal, nejen shledal její zachování žádoucím, ale dokonce navrhl plán na její opravu. Přitom se ukázalo, že rozpočet na úpravy není nijak přehnaný. Díky němu se nám dochoval podrobný popis kašny: „Kašna je celá z červeného českého mramoru, který lze dobře opracovat, avšak je náchylný k zvětrávání. Roubení, na němž spočívá jednoduchý kruhový sokl, je rozděleno na třináctero polí, mezi nimiž vždy stojí ženská alegorická socha. Postava mezi dvěma sloupky. Tyto figurky vypadají trochu stísněně a jsou větším dílem porouchány, některé až tuze zohaveny. Dvanáctero polí obsahuje znamení zvířetníku, velmi bedlivě pracovaná, někdy původně pojatá (jako například vodnář, panna), veskrze v ozdobných, od pole k poli rozmanitě se střídajících renesančních rámcích. Pod medailonem ryb postavena byla nejspíš, jak se domýšleti lze z provrtané skrze ně díry trubní, v sedmnáctém století ona kašna pro ryby, o které se zmiňuje mlynář Pivoňka.

Nejpěknější jest pole třinácté, jakožto čelní. Po obou stranách jsou ochechule, držící druhdy bronzové příznaky, a na hořejším kraji vinou se dva delfíni, kteří vyhazovali vodu; hlavní vyobrazení toho pole ale jest erb primátora Václava staršího Krocína z Drahobejle. Nad polem čelním vznáší se přiměřený nástavek, na jehož přední straně drží dva lvi bedlivě vyvedený znak Starého města. Na zadní straně nástavku nalézá se soška sv. Václava, levicí o štít s orlicí se opírajícího. Vrch nástavku tvoří dva delfíni s těly zapletenými, na nichž obkročmo sedí Neptun. Tato figura jest dosti dobře pracována; druhdy měla v ruce trojzubec, který se už dávno ztratil. Jedna hlava delfína obrácena jest dovnitř kašny, druhá ven, kde právě pod erbem primátorovým umístěna byla mramorová káď k nabírání vody.

Jádro kašny tvoří jakési osudí, představující nádrž hořejší, ježto spočívá na podnoži, o které se opírají čtyři, větším dílem nahé mužské a ženské postavy. Tyto jsou nejkrásnější část řezby, duchaplně a pravdivě nakreslené a výborně, s pravým citem pro formy provedené, důkaz to, že přítomnost sochařů Alexandra Colina, Adriana de Vries, Jana du Mont a jiných mistrů u dvora Rudolfova dobře působila na zvelebení sochařského umění v hlavním městě Českém. Pánvité osudí, kterým jde hlavní trouba vodometu, jest bohatě ozdobené groteskami a též velmi krásné práce; čtyři tritoni v celé postavě a čtyři veliké pitvorné hlavy vznášejí se tu vysoko co chrliči vody. Nad osudím vystupuje malý mramorový nástavek s ozdobou akantového listí, jenž dříve nesl pěkný závěrek kašny, z něhož vysoko stříkala voda. Nejspíše byl to panák, jaké druhdy stavěli na kašny (mannequin), který snad později kvůli slušnosti byl odstraněn. Nyní uzavírá kusý nástavek nepřiměřená ozdoba z pískovce, na níž je nasazen veliký, dobře v renesančním slohu vyvedený dvouhlavý orel z plechu, nyní již silně zrezavělý. Na jedné straně orla byl vymalován Český znak, na druhé C. VI., což znamená Karla VI.

Zdroje knihy: Starožitnosti a památky země České. I.L. Kober 1865 zbourána v roce 1862 na základě rozhodnutí pražské městské rady. Důvodem byl její špatný technický stav, přičemž opravy byly považovány za příliš nákladné. Po jejím rozebrání byly některé části použity jako stavební materiál pro žižkovskou plynárnu. Později byly fragmenty kašny vyzvednuty a uloženy v Lapidáriu Národního muzea, kde se nacházejí dodnes.

Její odstranění bylo vnímáno jako barbarský čin, který dodnes vyvolává diskuse o možném obnovení kašny na Staroměstském náměstí.

Zdroje knihy: Starožitnosti a památky země České. I. L. Kober 1865

Kronika královské Prahy a obcí sousedních Pavel Körber 1904

Český svět illustrovaný čtrnáctidenník 1911 – 1912