Existuje podzemní říše Agartha? Náznaky tu jsou

Už některé staré hindské a čínské mýty zmiňovaly existenci rozsáhlé říše obývané inteligentními bytostmi, která se měla nacházet buď v podzemí, případně kdesi „mimo“ náš svět. Psali o ní i autoři dalších novodobých textů a dávali jí nejrůznější jména, nejčastěji Agartha (Agartta, Agharti, Agarath, Agarta, Agharta, Agartha…).

Agartha byla běžným smrtelníkům nepřístupná, přesto údajně existovalo několik míst na Zemi, kudy se do ní dalo dostat. Tyto tajné průchody se měly nacházet například v Tibetu, ale i jinde ve světě.

Můžeme věřit zdrojům?

Relevantních zdrojů o bájném asijské podzemní říši existuje poměrně málo. Většina textů (bez uvedení důvěryhodných původních pramenů) byla prezentována až v 19. století.

Francouzský okultista, Joseph-Alexandr Saint-Yves d’Alveydre (1842-1909), prý byl přímo ve spojení s vyslanci z Agarthy (kontakt měl zprostředkovat afghánský princ, Hádží Šaríf). Podzemní říši a také dění na povrchu Země měl podle d’Alveydra řídit „Král světa“ a dvanáct mudrců nejvyššího zasvěcení (podle jiných pramenů mělo být mudrců sedm).

Podrobný popis Agarthy, získaný údajně ze zápisků na starých palmových listech a z tzv. Knihy přízraků – Agručada Parikšai, měl podat i další francouzský badatel z 19. století: Louis Jacolliot (1837-1890) a to ve svých publikacích Dějiny panen, zmizelých lidí a kontinentů z roku 1874 a Spiritismus ve světě z roku 1875. Součástí Agarthy měla být podle Jacolliota rozsáhlá síť podzemních tunelů.

Ruská mystička, theosofka Helena Petrovna Blavatská (1831-1891), žijící rovněž v 19. století, zdůraznila v knize Odhalená Isis aneb Hlavní klíč k mystériím starověké a moderní vědy a teologie (1877) , že je klíčem k pochopení dění v podzemní říši Agartha magická slabika „Óm“. Podrobnosti přidala v publikaci Tajná doktrína, vydané v roce 1888. Blavatská rovněž uvedla, že se síť podzemních tunelů nachází i v Jižní Americe pod Peru a Bolívií, přičemž se jí už v roce 1850 přímo v Jižní Americe podařilo sehnat přesnou mapu jednoho z nich. „Vlastníme přesný plán tunelu, hrobky a vchodových dveří,“ sdělila. Mapu měla získat od jistého starého Peruánce, který ji ale před sestupem dolů zrazoval: „Co se tam děje, se příčí zdravému rozumu,“ znělo varování.

Byly z podzemí vyzvednuty magické předměty?

O Agarthu se na začátku dvacátého století intenzivně zajímal Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg (1885-1921), „Šílený“ nebo také „Krvavý baron“, který mimořádně krutým způsobem velel Bílým antikomunistům v Asii. Přepadal vlaky, drancoval osady, nechával zajatce zaživa svlékat z kůže (z kůže jednoho z nich si nechal vyrobit i sedlo na koně) a prapory svých jednotek máčel v krvi nepřátel. Nakonec se stal samozvaným diktátorem Vnějšího Mongolska a byl fascinován právě východními mystickými příběhy a předměty.

Podle některých badatelů Roman Fjodorovič Ungern von Sternberg pověřil šéfa tajné služby, polského dobrodruha a světoběžníka Ferdynanda Antoni Ossendowskiho (1876-1945), aby na neznámém místě ukryl jeho sbírku magických předmětů, kdy se spekuluje, že se v ní mohly nacházet artefakty právě i z Agarthy.

Ossendowski popsal Agarthu v knize Krajem lidí, zvířat a Bohů (vyšla v roce 1923). Podle ní žili v podzemí například obrovští hadi, želvy s šestnácti nohama, ptáci s rybími zuby, a především vládci schopní „číst v myslích lidí“, kteří projížděli obrovskými jeskyněmi ve zvláštních samohybech.

Hlavní město se nacházelo dole? Nebo nahoře?

Hlavním centrem Agarthy mělo být město Shangri-La (Shamballa…), které se podle některých badatelů nacházelo v podzemí, podle dalších na povrchu Země. Ruský cestovatel Gonbožab Cebekovič Cybikov (1873-1930) měl získat v jednom z tibetských klášterů přepis textů Kandľur a Tandľur ze sanskrtu, z 8. až 9. století, kde byla Agartha podrobně popisována jako nádherné město ležící daleko od ostatních lidských sídel, obkroužené vysokými horami přikrytými mlhou. Pagody zde měly mít střechy ze zlata a byly obklopené zelenými háji s jezírky. V centru Agarthy se tyčil zářící palác z drahých kamenů a město obývali moudří zasvěcení, ovládající vyspělé technologie a techniku.

Rerichova expedice

Velkou výzkumnou výpravu s cílem shromáždit informace o bájné asijské podzemní říši a případně nalézt vchody do tohoto světa, podnikl v letech 1924 až 1928 ruský mystik a umělec, Nikolaj Konstantinovič Rerich (1874-1947). Se svojí rodinou, sto velbloudy, pěti koňmi, pěti vozy a desítkami nosičů, putoval starými karavanními stezkami ze Šrínagaru do Tibetu a Mongolska, vystoupal až do šestitisícových vysokohorských průsmyků pohoří Karákóram a Altaj, prozkoumal pustiny pouště Taklamakan, navštívil mnohé lámaistické kláštery a shromáždil množství příběhů vztahujících se právě k bájnému podzemí. Získal například podrobné informace o legendárním asijském diamantu čintámani, který prý dokáže splnit každé přání. „Diamant“ tvořila údajně trojice žhnoucích (hořících) koulí. Podle asijské legendy pocházel ze souhvězdí Orionu, odkud ho na Zem přinesl bájný vítr, symbolicky znázorňovaný jako létající kůň.

Zajímavost: V Československu se stal diamant populární díky povídce Karla Čapka Čintamani a ptáci (ze sbírky Povídky z druhé kapsy) o krádeži vzácného perského koberce s neobvyklým vzorem. Čintámani zpopularizoval i film režiséra Jiřího Krejčíka z roku 1964, na motivy této povídky.

Čeští badatelé, Marie Holečková a Pavel Kozák, v knize Tajemná místa Pošumaví spekulují, že diamanty čintámani mohly být ve skutečnosti ne tři, ale čtyři, přičemž jeden z nich mohl být legendárním keltským kamenem Gar-Rayeta, který vydával božskou záři. Údajně se měl nacházet a stále se nachází v doposud neobjeveném podzemním keltském chrámu mezi Modravou a Knížecími Pláněmi na Šumavě, v jižních Čechách.

Ale zpátky k ruskému cestovateli Nikolaji Konstantinoviči Rerichovi. Ten duchovní ponaučení z cest po Tibetu a Mongolsku zúročil při své další práci. Namaloval celkem 7 000 obrazů, napsal 30 knih a inicioval podepsání mezinárodní dohody o ochraně uměleckých děl v případě války. Nalezl také překvapivou shodu mezi starými duchovními naukami a moderním vědeckým bádáním. V roce 1929 byl nominován na Nobelovu cenu míru.

Velkými Rerichovými obdivovateli byli například německý fyzik, Albert Einstein, irský dramatik, George Bernard Shaw, anglický otec sci-fi, Herbert George Wells nebo sovětský kosmonaut, Jurij Alexejevič Gagarin…

Ztracený obzor

Existuje ale ještě jeden výrazný otisk bájného města Shangri-La v umění. Anglický spisovatel James Hilton (1900-1954) popsal v roce 1933 ve své kultovní novele Ztracený obzor příběh skupiny čtyř Evropanů, jejichž letadlo havarovalo ve větrem a sněhem bičovaných Himálajích a trosečníky zachránili členové společenství žijícího ve zvláštním prosluněném údolí, které připomínalo ráj. Město Shangri-La, které se v knize nacházelo na povrchu Země, obývali ušlechtilí dlouhověcí. Jeden z hlavních hrdinů Hiltonovy novely, se zde zamiloval do nestárnoucí dívky z aristokratické rodiny…

Příběh převedl nedlouho po vydání knihy na stříbrné plátno italsko-americký režisér Frank Capra (1897-1991) a jeho černobílý film Ztracený obzor z roku 1937 se stal rovněž kultovním dílem.

Zajímavost: Také film Ztracený obzor obestírá dodnes řada záhad. Některé jeho části se nenávratně (?) ztratily, jiné byly překvapivě znovu objeveny. Během pátrání a rekonstrukce se podařilo obnovit celou 132 minut dlouhou zvukovou stopu filmu, sedm obrazových minut ale stále chybí. Snímek se proto nyní promítá s vloženými fotografiemi místo chybějících pohyblivých obrázků.

Závěr plný otazníků

Existuje podzemní říše Agartha? Nachází se někde v reálném světě (či mimo něj) legendární město Shangri-La?

Možná ano, náznaky existují. Jasné důkazy ale ještě nikdo nepředložil…

.

Přečtěte si také další články autora:

Záhada Tutanchamonovy zlaté posmrtné masky

Co vyděsilo Neználka pod postelí?

Čtení myšlenek: tímhle trikem překvapíte okolí

Všechny články autora si můžete přečíst zde