Lidožravé stromy z Madagaskaru: legendy existují, důkazy chybí

První info o rituálně obětované ženě z roku 1874

Informace o smrtelně nebezpečných stromech z největšího afrického ostrova, Madagaskaru, vzrušují cestovatele a badatele už od konce 19. století. O obřích rostlinách - zabijácích přinesl první zpávy americký publicista Edmund Spencer. Ve svém článku, který vyšel 26. dubna 1874 v The New York World, měl citovat z deníku německého světoběžníka, Karla Licheho (později byl uváděný jako Karl Leche):

„Ve východní části údolí, jehož nadmořská výška byla asi jen sto metrů, leželo hluboké jezero o průměru necelé dva kilometry. Jeho olejovitá voda líně přetékala do rákosím obrostlého kanálu vedoucího do tmavého lesa. Domorodci nás vedli po úzké pěšince podél potůčku, přímo do zdánlivě neproniknutelné hradby stromů. Můj společník a tlumočník Hendrick kráčel hned přede mnou a na konci průvodu šly ženy a děti. Po chvíli se všichni zastavili a začali křičet: „Tepe! Tepe!“ Potůček se zde kroutil a v jedné jeho zátočině na mýtině stál nejpodivnější strom, jaký jsem kdy ve svém životě spatřil.

Jeho kmen, zdánlivě tvrdý jako ocel, vypadal jako dva a půl metrů vysoký ananas tmavě skořicové barvy. Z kuželovité koruny o průměru minimálně půl metru se k zemi sklánělo osm lodyhovitých listů připomínajících agáve, ale dlouhých asi tři metry. V nejtlustším místě byly asi šedesát centimetrů silné a skoro metr široké. Ke konci se zužovaly do ostré špičky jako kraví roh, na vnější straně však byly poněkud vyduté a na vnitřní vypouklé. Povrch vyduté strany byl pokryt mnoha trny ve tvaru háčků. Listy visely mdle, jako bez života, i když v nich byla ukryta obrovská síla. Z vrcholku stromu odkapávala lepkavá šťáva a na všechny strany tam trčela jakási dvoumetrová chlupatá chapadla, zatím ztuhlá. Nad nimi se tyčilo k nebi šest bílých, skoro průhledných tykadel, neustále se pohybujících a kmitajících jako těla hadů. Domorodci, seskupení kolem stromu, začali náhle vysokými hlasy vřískat a ječet. Hendrick mi vysvětlil, že to je jakási jejich hymna, opěvující velký ďábelský strom. Za neustálého zpěvu obstoupili jednu mladou ženu, kopími ji dostrkali ke stromu a přinutili vyšplhat po kmeni do koruny. Když se žena s hrůzou v očích konečně postavila na vrcholku vedle chvějících se tykadel, začali na ni křičet „Tsik! Tsik!“ (Pij! Pij!). Nebohá žena se sklonila a začala olizovat medovitou tekutinu, pomalu vytékající z koruny. Vtom strom ožil. Tykadla se bleskurychle naklonila k ženě, chvíli kmitala nad její hlavou a pak, jakoby řízena démonickou inteligencí, se ovinula kolem jejího krku. Zoufalý výkřik ženy byl ihned přerušen hlasitým křikem vzrušených domorodců. Hrozné divadlo ale ještě neskončilo. Doposud ztuhlá chapadla stromu se pohnula a jedno po druhém se pomalu natáčelo ke své oběti. S brutální silou ji spoutala jako klubko hadů. A pak se pomalu, jako ramena jeřábu začaly zvedat tuhé listy. Vytvořily jakýsi gigantický květ a tiše se sevřely kolem zmítající se ženy. S obrovskou silou se k sobě tiskly stále těsněji a těsněji a po chvíli začal stékat po kmeni pramínek červené tekutiny. Byla to směs ženiny krve a medovité šťávy stromu-lidojeda. Ječící domorodci se teď plazili ke zkrvavenému kmeni stromu a vzácnou tekutinu chytali a olizovali. Odstrkávali jeden druhého a tlačili se kolem kmene, aby ochutnali příšerný nápoj. Vzrušení dosáhlo maxima a následovaly nepředstavitelné orgie. Listy stromu Tepe se otevřely až teprve po deseti dnech a opět se splihle sklonily dolů k zemi. Jen bílá kostra, která z nich vypadla na zem, připomínala příšerné divadlo, jež se zde nedávno odehrálo.“

Podvod?

Jak ale vyšlo najevo, americký žurnalista, Edmund Spencer, si měl v roce 1874 celý příběh o Tepe, stromu - zabijáku, i rituálně obětované ženě, jen vymyslet. Jeho dramatické vyprávění prý bylo jen literární fikcí (?).

Tepe rovná se Yateveo?

V roce 1889 přinesl další informace o africkém lidožravém stromu publicista James W. Buel. Ve svém shrnutí doplnil, že tato krvelačná rostlina roste nejenom v Africe, ale údajně i ve střední Americe, její větve porostlé ostny prý skutečně připomínající živé „obrovské hady“, a domorodci jí nazývají „Yateveo“. Strom je prý zajímavý i tím, že vydává jakýsi syčivý zvuk.

První skutečná expedice

Ve dvacátých letech dvacátého století se vydal lidožravý strom Tepe (Yateveo?) hledat přímo do Afriky Američan Chase Salmon Osborn (1860-1949). Jako první seriózní badatel získal na Madagaskaru množství svědectví domorodců, procestoval největší africký ostrov křížem krážem, ale… legendární rostlinu nevypátral. Své objevy shrnul v roce 1924 v časopisu The American Weekly.

10 000 dolarů odměny

O bizarní rostlinu se následně začali zajímat i další experti a laici. Většina botaniků sice byla skeptická, v existenci lidožravého stromu nevěřila a ostře popřela jeho existenci, renomovaný časopis The American Botanist přesto ve třicátých letech dvacátého století vypsal odměnu deset tisíc dolarů pro toho, kdo přiveze lidožravý strom z Madagaskaru přímo do americké redakce.

Záhadné zmizení dobrodruha

V roce 1935 se vydal hledat bájného lidožrouta britský důstojník ve výslužbě L. Hearst. V nitru Madagaskaru se nejprve snažil najít trpasličí domorodce z kmene Mkodo, kteří měli o lidožravém stromu vyprávět neuvěřitelné příběhy. Marně. I přes počáteční neúspěch se mu ale podařilo získat jiná domorodá svědectví. K jednu z bájných stromů se měl i přiblížit, a dokonce vyfotografoval kostry zvířat v jeho blízkosti. Odborníci ale byli i po Hearstovu návratu do Evropy skeptičtí a materiál z jeho expedice nepřebrali jako průkazný.

Brit se proto vydal do nitra Madagaskaru znovu. Druhá výprava se ovšem L. Hearstovi stala osudnou. Za blíže neupřesněných okolností zemřel na neznámém místě v jihovýchodní části ostrova…

Československá kuriozita: info v Mladém hlasateli

O bájné obří lidožravé rostlině z Afriky se ve třicátých letech dvacátého století vášnivě debatovalo a psalo nejenom ve světě, ale i u nás. V časopisu Mladý hlasatel (kde byl v té době redaktorem autor Rychlých šípů a dobrodružných knih pro mládež, Jaroslav Foglar (1907-1999)), vyšel 20. května 1939 článek podepsaný zkratkou „rš“:

„Na Madagaskaru roste, podle tvrzení misionářů, zvláštní strom, jemuž domorodci říkají „strom-lidožrout“. Je to vlastně obrovská dužnatá rostlina. Silná lodyha, podobná kmeni, je na vrcholu zakončena miskou, naplněnou vonnou šťávou. U paty stromu vyrůstají 4 obrovské souměrné listy, ležící na zemi. Jeden z misionářů tvrdí, že byl svědkem toho, jak stromu byla obětována domorodá žena. Byla přinucena napití se šťávy z oné misky na vrcholu kmene. Sotva se jí však dotkla, ležící listy se vymrštily a uzavřely nebohou do pevného objetí. Teprve po deseti dnech prý se listy zase rozevřely a vydaly – pouhou kostru. Po stromu-lidožroutu pátrají nyní horlivě vědci.“

Dobrodružně pátrání Ivana Mackerleho

V devadesátých letech dvacátého století začal o lidožravém stromu z Madagaskaru shromažďovat informace i nejznámější český záhadolog, Ivan Mackerle (1942-2013):

„Vždy jsem se vášnivě zajímal o příšery a nestvůry z živočišné říše, skrývající se v odlehlých a neprobádaných končinách naší země. Věděl jsem, že není vůbec snadné je vystopovat, ale přesto jsem se o to mnohokrát pokoušel. Když jsem se jednou dočetl o vědě dosud neznámém lidožravém stromu z madagaskarských pralesů, který dokáže ve svých větvích uvěznit a potom postupně pohltit člověka, zajásal jsem. To není zvíře, které by se mohlo přede mnou ukrývat. Strom přece roste pořád na stejném místě a tak mi nemůže uniknout. Byl jsem si jistý, že tentokrát záhadu rozřeším a tuto zelenou příšeru najdu…“

P. S. Texty a fotografie Ivana Mackerleho jsou publikovány s laskavým svolením majitele autorských práv, Dannyho Mackerleho.

Ivan Mackerle shromáždil info o původních zdrojích, vypátral, kdo a kdy se o strom zajímal, kdo a kdy se ho pokoušel najít a kdo, kdy a kde o něm referoval v médiích. Náš nejznámější „záhadolog“ nakonec zorganizoval i expedici a vydal vydal se daleko na jih legendární lidožravý strom s kalichem a čtyřmi dlouhými listy hledat.

Skutečný „strom s drápy“

Českého badatele na Madagaskaru nejprve překvapila mohutná trnitá rostlina harpagophytum grandidieri, která mohla být pro domorodce podobnou smrtící pastí, jako legendární lidožravý strom:

„Domorodci ji říkají andrindritra, neboli strom s drápy. Má velmi dlouhé a pružné větve, visící v mohutném trsu až na zem, na jejichž konci rostou tobolky se semeny. Tobolky jsou vejčitého tvaru a jsou opatřeny velmi ostrými, zpětnými háčky. Na rozdíl od našich bodláků, které se přichytí na šaty, ale kůži neporaní, tobolky harpagophytu se snadno zabodnou i do kůže. Když semena dozrají, tobolka snadno odpadne a zvíře, na které se přichytí ji odnese jinam. Přitom trpí nemalá muka, protože háčky mu nemilosrdně při každém pohybu drásají kůži. Dokud ale semena nejsou zralá, tobolky pevně drží na větvích. Rozhoupe-li větve vítr, mohou se kolem náhodně procházejícího zvířete nebo člověka dokonale ovinout. Snaží-li se oběť vyprostit, dopadne jako moucha v pavučině. Ještě více se zamotá a zabodnou se do ní další háčky. Je uvězněna v bolestivém sevření, a pokud nepřijde pomoc zvenčí, zahyne.“

Do zakázaného území…

Harpagophytum grandidieri sice byla sice poměrně nebezpečná, bájný legendární strom Tepe (Yateveo?), s kalichem a čtyřmi mohutnými listy schopnými zadržet a vysát člověka, měl ale vypadat jinak. Ivan Mackerle proto hledal na Madagaskaru dál a pátrání ho zavedlo až do posvátného domorodého území, označovaného jako „fady“. Už noční přesun do zakázané oblasti byl dramatický:

„Náš džíp poskakoval po kořenech stromů a hlubokých výmolech uzoučké cesty uprostřed pralesa. Byla už tma a my jsme začínali být nervózní. Vjíždět v noci do posvátného území domorodců nebylo příliš moudré. I přes hluk motoru jsme náhle zvenčí uslyšeli ostré zaječení. Znělo to jako vysoký ženský nářek, ale my už jsme dobře věděli, že je zle. Byl to bojový pokřik kmene Antandroy. Zbystřili jsme pozornost a za chvíli se mezi stromy mihly bílé stíny. Vzápětí vyběhly na cestu postavy v bílých řízách a s oštěpy v ruce. Náš průvodce Pascal vybízel malgašského řidiče k rychlejší jízdě, ale rozbitá cesta to nedovolovala. Ječící postavy běžely vedle našeho auta a dvěma se podařilo vyskočit vzadu na nárazník. Přes zadní okno jsme se dívali do jejich rozšklebených tváří. Naštěstí přišel rovnější úsek cesty, řidič zvýšil rychlost a naši pronásledovatelé museli seskočit. Po chvíli zmizeli vzadu ve tmě…“

Zvláštní ďábelské převtělení vůdce

České expedici se podařilo ve „fady“ proniknout až k jednomu z madagaskarských „ďábelských stromů“, který byl, podle domorodců, převtělením místního zemřelého krále. Jak ale Ivan Mackerle záhy zjistil, šlo „pouze“ o mohutný baobab, byť zřejmě využívaný ke krvavým domorodým rituálům.

Strom usmrcující na dálku

Domorodci nakonec českého badatele nasměrovali k jezeru Kinkony, kde měly růst stromy "zabíjející na dálku":

„Stromy se jmenují kumangy a jsou prý skutečně velmi nebezpečné. Lidi ani zvířata sice nežerou, ale jsou tak jedovaté, že mohou zabíjet i na dálku. Zvláště když kvetou. Vrstva otráveného vzduchu z květů dosahuje při bezvětří prý dosti daleko. Ptáci, kteří si sednou mezi jejich listy, padnou mrtví na zem, a zvířata, která se chtějí schovat v jejich stínu ihned zahynou.“

K několika stromům kumangy se Ivanu Mackerlemu podařilo i přímo přiblížit:

„A pak jsme konečně na místě. Zelená koruna kumangy vykukuje za skupinkou palem. Sami bychom ji asi skutečně nepoznali. Vytahuji dalekohled a prohlížím si její větve. Květy nikde nevidím. Bezprostřední nebezpečí tedy nehrozí. Opatrně se přibližujeme a neustále čicháme kolem sebe. Vzduch je čistý, žádný náznak sebemenší vůně. Maska může zůstat v báglu. Pod stromem hnijí dvě mrtvolky ptáků a o kus dál leží krunýř želvy, ze kterého vykukuje páteř. Rád bych zde našel kostry větších zvířat, ale nemám štěstí. Asi je instinkt před nebezpečím včas varoval…

…Domorodec ohýbá větev a ukazuje nám velké tvrdé lusky. To byly nedávno smrtonosné květy. Jeden si trhám na památku a ukládám do mikrotenového sáčku. Všude okolo je klid, žádné drama se neodehrává. Čekal jsem, že zde budeme nasazovat životy. Trochu mne to zklamalo. Na příští květy a smrtící ovzduší bychom si museli pár měsíců počkat.“

Pravda? Mýtus?

Shromážděná svědectví domorodců, fotografie harpagophytum grandidieri i snímky koster živočichů pod stromy kumangy… Ivan Mackerle se vrátil do České republiky s řadou pozoruhodných expedičních materiálů. Odpověď na otázku, jestli v nitru největšího ostrova u východního pobřeží Afriky stále roste a zabíjí legendární „lidožravý strom“, ale ani jeho výprava nepřinesla. Otázky tak stále zůstávají otázkami:

Existuje Tepe? Yateveo? Kumangy, zabíjející na dálku? Nebo jde jen o dávno vyvrácený mýtus?

…

Článek o madagaskarské expedici Ivana Mackerleho na webu Hedvábná stezka

Podrobné info o lidožravém stromu na webu Paranormal-activity

Lidožravé stromy na webu časopisu Záhady života

Info o lidožravém stromu z Madagaskaru na webu 100+1

Obří masožravé rostliny jsou hlavními hrdinkami sci-fi románu Den Trifidů, Johna Wyndhama (1903-1969):

Obří masožravá rostlina se snažila sežrat i hlavního hrdinu českého filmu Adéla ještě nevečeřela (1977):

Info o masožravých rostlinách na Wikipedii

Zajímavost o masožravé rostlině láčkovka rádža (nepenthes rajah), která dokáže usmrtit i hlodavce velikosti krysy.

…

Přečtěte si také další články autora:

Černé zrcadlo: Je zakopáno v jižních Čechách?

Záhada z roku 1140: Řeka Sázava přestala a zase začala téct

Záhadolog Ludvík Souček? Proslavili ho mrtví ptáci i ztracený rukopis

Všechny články autora si můžete přečíst zde