Článek
Osudy dobrého vojáka Švejka vyšly v osmapadesáti jazycích a Jaroslav Hašek se díky nim zapsal do dějin jako laskavý pozorovatel lidské hlouposti a byrokracie. Jeho vlastní život byl ale mnohem bláznivější a méně laskavý, než by tenhle obrázek napovídal. Prošel třemi armádami, opakovaně lhal lidem, kteří mu věřili, a jeho druhé manželství bylo podle zákona trestným činem.
Muž, který si vymýšlel zvířata a předstíral vlastní smrt
Jako redaktor časopisu Svět zvířat si Hašek na přelomu let 1909 a 1910 vymýšlel neexistující druhy živočichů a k nim i podrobné návody na chov. Časopis ho kvůli tomu nakonec propustil. Ve stejném období se oženil s Jarmilou Mayerovou, dcerou z rodiny, která ho zpočátku odmítala kvůli jeho pověsti anarchisty a notorického poplety. Svatba se konala v květnu 1910, ale manželství netrvalo ani rok. Hašek se pokusil předstírat vlastní sebevraždu, což Jarmilu natolik vyděsilo, že se odstěhovala zpátky k rodičům. Za svoje anarchistické aktivity a provokace, včetně znesvěcení rakousko-uherské vlajky, byl opakovaně vězněn. V roce 1911 založil čistě recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona a s partou přátel z ní udělal absurdní volební kampaň, při které si ze skutečné politiky utahoval tak důsledně, že mu to řada lidí věřila.
Ze zajatce se stal komisařem Rudé armády
Po vypuknutí první světové války narukoval do rakousko-uherské armády a v roce 1915 padl do ruského zajetí, kde prodělal skvrnitý tyfus. Nejdřív vstoupil do československých legií, které v Rusku bojovaly proti bolševikům, později ale přeběhl na opačnou stranu fronty. Stal se politickým funkcionářem politického oddělení 5. armády a měl na starosti propagandu a nábor mezi zahraničními zajatci, tedy přesně mezi lidmi, jako byl on sám ještě pár let předtím. Publikoval v šesti jazycích, včetně baškirštiny a burjatštiny, cestoval až do Irkutska na Sibiři a podle svědectví během bolševické služby dokonce na čas přestal pít, což se mu jindy v životě moc nedařilo.
Bigamie, falešné pasy a návrat, který nikdo nechtěl
V ufské tiskárně, kterou bolševici zabavili a jejímž správcem Haška jmenovali, se v roce 1919 seznámil se sedmnáctiletou zaměstnankyní Alexandrou Lvovou, které začal říkat Šura. Tvrdil jí, že je svobodný a bezdětný, ačkoli měl v Čechách manželku i syna Richarda. Vzali se v květnu 1920 v Jekatěrinburgu. Moskva pak manželům nařídila návrat do Československa kvůli pomoci tamním komunistům, a tak cestovali na falešné pasy znějící na jméno Josef Steidl. Do Prahy dorazili v prosinci 1920 k naprosto nepřátelskému přijetí. Staří přátelé se od Haška odvrátili, noviny ho označovaly za zrádce a někteří dokonce už dřív otiskly jeho nekrolog, protože ho během zajetí považovaly za mrtvého. Hrozilo mu i trestní stíhání za bigamii, ke kterému ale nakonec nedošlo.
V srpnu 1921 se s Alexandrou přestěhoval do Lipnice nad Sázavou, kde v místní hospodě U České koruny napsal většinu Švejka, zatímco jeho zdraví podlomené roky pití, zajetí a válečné služby rychle upadalo. Knihu diktoval po hospodách přímo svým spolupracovníkům, protože sám už na psaní neměl často dost sil ani trpělivosti. Zemřel 3. ledna 1923, nedožil se ani čtyřiceti let, a knihu nikdy nedokončil, dopsal ji až po jeho smrti jiný autor. Alexandra, žena, které kdysi zamlčel vlastní manželku a syna, se o něj starala až do konce a po jeho smrti po něm i zdědila. Obraz laskavého vypravěče, kterého si o Haškovi Češi dodnes pěstují, je tak sám o sobě trochu mystifikace, docela podobná těm, které si on sám za života vymýšlel do novin.
