Článek
Vojáci mají dnes u veřejnosti nebývalou důvěru, přesto se Česko dál dohaduje, jestli na obranu vůbec dávat víc peněz. Nejde přitom o okrajovou skupinu podivínů, podle průzkumů jde o hluboký a stabilní politický rozkol, který drží zemi na chvostu zbrojení Aliance právě ve chvíli, kdy o reálnosti hrozby z Ruska pochybuje čím dál míň odborníků. A tento rozkol má jasně čitelné politické kontury.
Kdo přesně brzdí zbrojení
Podle dubnového průzkumu agentury STEM chce výdaje na obranu snižovat jen 17 procent Čechů, 24 procent by je ponechalo na současných zhruba dvou procentech HDP a dalších 27 procent by je chtělo zvýšit alespoň na loňský průměr NATO, tedy 2,8 procenta. Většina společnosti tedy zbrojení nebrzdí, jenže celková čísla schovávají mnohem ostřejší rozdělení. Mezi voliči SPD chce stagnaci nebo pokles obranných výdajů celých 85 % lidí, zatímco mezi voliči ODS, STAN nebo Pirátů je podpora zbrojení naopak silná a dlouhodobá. Voliči hnutí ANO, tedy hlavní vládní strany, jsou v otázce rozpolcení téměř přesně na půl, 44 procent chce výdaje zvýšit, stejný podíl je proti a zbytek neví. Analytik STEM Jiří Táborský to shrnuje jasně. Postoj k penězům na obranu určuje především to, koho člověk volí, a jak moc se cítí ohrožený, ne fakta samotná.
Hrozbu vidí experti, veřejnost ne vždy
S tvrzením, že je bezpečnost Česka v současné mezinárodní situaci ohrožena, souhlasí podle stejného průzkumu 57 procent lidí, což je jasná většina, ale zdaleka ne shoda celé společnosti. Mezi bezpečnostními analytiky je přitom vnímání hrozby mnohem jednotnější, shodují se, že riziko z Ruska je reálné, a mluví se dokonce o riziku přímého konvenčního střetu v příštích letech, ne jen o hybridních operacích.
Sám analytik Táborský upozorňuje, že pokud se politikům a bezpečnostní komunitě nepodaří veřejnost přesvědčit o naléhavosti hrozby, těžko můžou počítat s její podporou pro další zvyšování výdajů. Přitom podpora samotného členství v NATO je mezi Čechy dlouhodobě vysoká, přes 80 procent, napříč voliči všech relevantních stran kromě SPD, což ukazuje, že problém není v důvěře k alianci jako takové, ale v ochotě za bezpečnost reálně platit.
Rozdělená politika, jednotná realita spojenců
Zatímco se u nás vede spor o pár desetin procenta HDP, spojenci na východním křídle NATO dávno rozhodli a jednají. Polsko loni investovalo do obrany 4,5 procenta HDP, pobaltské státy ještě víc, Litva přes pět procent, Estonsko a Lotyšsko těsně pod touto hranicí. Nová dohoda NATO počítá do roku 2035 s cílem 3,5 procenta HDP na obranu a dalších 1,5 procenta na širší bezpečnostní oblasti. Česko se podle odhadů NATO drží těsně kolem dvouprocentní hranice, přičemž samotná aliance letos odhaduje český příspěvek na pouhých 1,78 procenta, tedy níž, než tvrdí vlastní vláda. Prezident Petr Pavel vládu kvůli tomuto rozporu opakovaně kritizoval a premiér Andrej Babiš sám přiznal, že Česko požadovaný cíl letos pravděpodobně opět nesplní. Rozdělená politická scéna tak zemi drží v pozici, kdy o krok napřed jsou nejen potenciální protivníci, ale i vlastní spojenci v Alianci.
Debata o zbrojení tak není sporem o abstraktní čísla v rozpočtu, je to spor o to, jestli Česko bere hrozbu vážně dřív, než bude pozdě, nebo až poté, co ji na vlastní kůži zažije. Většina společnosti přitom podle dat víc zbrojení nebrání, brání mu hlavně jedna politicky vyhraněná menšina, která svůj postoj dosud nemusela nijak obhajovat. Ti, kteří dnes zvyšování výdajů blokují, budou jednou muset vysvětlit, proč zemi nechali zaostat právě v době, kdy na tom nejvíc záleželo.
