Článek
Ingvar Kamprad založil IKEA v roce 1943, když mu bylo sedmnáct let, a dotáhl ji na pozici největšího nábytkářského řetězce světa. Proslul extrémní skromností, i jako miliardář nakupoval oblečení v second handu, a systémem pojmenovávání produktů podle švédských měst a jmen, který si vymyslel kvůli vlastní dyslexii. Málokdo ale ví, že ten samý sedmnáctiletý kluk, který ten rok založil firmu, byl zároveň členem nejagresivnější švédské nacistické strany.
Sedmnáctiletý člen nejhorší nacistické strany
Kamprad vstoupil do Švédského socialistického svazu, tehdejší švédské nacistické strany, v roce 1943, tedy ve stejném roce, kdy založil IKEA. Švédská tajná policie na něj kvůli tomu ještě téhož roku založila spis a sledovala ho. Kamprad pro hnutí aktivně verboval nové členy a podle dochovaných dopisů zůstával v kontaktu s předním švédským fašistickým vůdcem Perem Engdahlem minimálně do roku 1950, tedy o dva roky déle, než sám později přiznal. Sledoval i schůzky hnutí a odebíral jeho zpravodaj, a podle archivních záznamů zastával v jedné z fašistických mládežnických organizací dokonce jakousi funkcionářskou pozici. Kampradovy dopisy fašistickým spojencům tajná policie léta tajně otevírala nad parou, opisovala a zase zalepovala, aniž by o tom kdy věděl. Sám Kamprad svou účast v hnutí později označil za mladickou hloupost, které hluboce lituje.
Nejlepší přítel, který o tom nevěděl
Ve stejné době, kdy se Kamprad stýkal se švédskými fašisty, žil a pracoval po jeho boku Otto Ullmann, rakouský žid, kterého rodiče poslali do Švédska, aby unikl nacistické perzekuci. Ullmannovi rodiče byli později zavražděni v holokaustu. Ullmann se stal Kampradovým prvním zaměstnancem a celoživotním blízkým přítelem. Pracovali spolu na rodinné farmě a on sám o Kampradově členství ve fašistickém hnutí podle dostupných svědectví v té době vůbec nevěděl. Tenhle detail dělá z celého příběhu něco jiného než jednoduchou historku o mladické chybě, protože obě linie, přátelství s obětí nacismu a aktivní angažmá v hnutí, se odehrávaly současně.
Omluva, která napůl selhala
Kampradova minulost vyplavala na povrch v devadesátých letech díky švédskému deníku Expressen a on sám ji v roce 1994 přiznal v dopise pětadvaceti tisícům zaměstnanců firmy, ve kterém svou účast nazval největší chybou života a poprosil o odpuštění za mladickou hloupost. Jeden z prvních telefonátů, které po zveřejnění udělal, měl patřit právě Ullmannovi, kterému se osobně omluvil. Jenže omluva měla trhlinu. I ve chvíli kajícného přiznání Kamprad odmítl zcela odsoudit svého starého druha Pera Engdahla a řekl, že ho bude považovat za skvělého člověka, dokud bude živ. V roce 2011 navíc švédská novinářka Elisabeth Åsbrinková ve své knize doložila, že Kampradovo angažmá bylo hlubší a delší, než přiznal, včetně existence policejního spisu, o kterém tvrdil, že o něm nevěděl.
V Kampradově příběhu nelze jasně vymezit, kdo je hodný a kdo zlý. Ve stejném muži současně existoval sedmnáctiletý verbíř pro fašistické hnutí i věrný přítel oběti holokaustu, a ani jeden z těch dvou obrazů ten druhý nijak neruší, prostě fungovaly vedle sebe. Firma, kterou založil, dodnes prodává útulnost a skandinávskou pohodu v miliónech krabic po celém světě, aniž by většina zákazníků tušila, co všechno se skrývá za jménem muže na jejím začátku. Otázka, kterou si historikové i novináři kladou dodnes, zní, kolik podobně rozporuplných příběhů se skrývá za dalšími velkými značkami, jejichž zakladatelé jsou dávno po smrti a jejich minulost se pomalu vytrácí z paměti.
