Článek
Ráno 30. června 1908 otřásl odlehlou sibiřskou tajgou u řeky Podkamenná Tunguzka výbuch, jehož energie se odhaduje na patnáct megatun, tedy zhruba tisíckrát víc, než měla atomová bomba svržená na Hirošimu. Exploze srazila k zemi asi osmdesát milionů stromů na ploše přes dva tisíce kilometrů čtverečních, což je srovnatelné s celým Lucemburskem. Nejbližší vesnice zaznamenaly otřesy půdy a rozbitá okna, tlaková vlna oběhla podle seismografů celou planetu a několik následujících nocí byla obloha nad Evropou tak jasná, že lidé v Londýně mohli číst noviny i o půlnoci. Přesto první vědecká expedice na místo dorazila až o devatenáct let později, zdržená světovou válkou a ruskou revolucí.
Stromy, které zůstaly stát
Když v roce 1927 sovětský mineralog Leonid Kulik konečně na místo dorazil, čekal masivní kráter po dopadu meteoritu. Místo toho našel les popadaných stromů srovnaných v soustředném vzoru směřujícím od jednoho bodu, zatímco stromy přímo pod tímto bodem zůstávaly stát, jen zbavené větví a kůry, jako řada ohořelých telegrafních sloupů. Tenhle vzor je dodnes považovaný za typický pro explozi vysoko v atmosféře, ne pro náraz do země. Kulik při dalších výpravách roky zkoumal malá bahnitá jezírka, o kterých byl přesvědčený, že jde o krátery po dopadu úlomků, teprve po vysušení jednoho z nich objevil na dně starý pařez, který dokazoval, že šlo jen o obyčejné prohlubně zamrzlé půdy. Žádný kráter, žádné úlomky meteoritu, nic hmatatelného, co by výbuch jednoznačně vysvětlilo, se nikdy nenašlo. Kuriózní tečkou je osud Kulikových leteckých fotografií z výpravy, jejich negativy totiž sovětské úřady v 70. letech zničily jako součást programu likvidace hořlavého nitrátového filmu, dochovaly se jen papírové kopie.
Místní domorodí Evenkové, které badatelé vyslýchali až o desítky let později, popisovali jasné záblesky vysoko na obloze, několik po sobě jdoucích ran hromu a horko, které cítili na kůži z velké dálky. Podle jejich svědectví uhynulo při neštěstí i několik stovek kusů sobů z místních stád. Pozdější chemické rozbory rašelinných vzorků z oblasti přinesly aspoň částečné zadostiučinění zastáncům vesmírného původu výbuchu, badatelé v nich totiž našli drobné kuličky s poměrem niklu a železa odpovídajícím spíš mimozemskému než pozemskému materiálu.
Od mimozemské lodi po antihmotu
Nedostatek důkazů otevřel dveře teoriím všeho druhu. V roce 1946 napsal sovětský spisovatel Alexandr Kazancev povídku, ve které explozi způsobila havárie mimozemské kosmické lodi s jaderným pohonem. Nápad vzal tak vážně sovětský vědec Alexej Zolotov, že mu věnoval sedmnáct let výzkumu a v roce 1976 prohlásil pro agenturu TASS, že přesnost, s jakou exploze zasáhla jen liduprázdnou tajgu, ukazuje na záměrné a takřka humánní chování mimozemské posádky. Jiní vědci v 60. letech zase přišli s teorií srážky s antihmotou, opřenou o naměřený nárůst radioaktivního uhlíku v letokruzích stromů v Kalifornii a Arizoně z roku 1909, pozdější přesnější měření stromu blíž k místu výbuchu ale žádný podobný nárůst neprokázalo.
Převažující vědecký názor dnes mluví o kamenném asteroidu nebo úlomku komety o velikosti kolem šedesáti metrů, který vybuchl pět až deset kilometrů nad zemí, což by vysvětlovalo jak chybějící kráter, tak spálené, ale stojící stromy pod epicentrem. Jeden americký popularizátor vědy dokonce spočítal, že kdyby k výbuchu došlo o pět hodin později, dopadla by díky otáčení Země stejná exploze na tehdejší Petrohrad místo pusté sibiřské tajgy. Právě kvůli podobným scénářům dnes datum 30. června slouží jako mezinárodní den asteroidů, který má připomínat, že podobně silný náraz může Zemi podle odhadů potkat jednou za dvě až tři stě let, tentokrát možná bez štěstí na liduprázdné místo dopadu.
Zdroje
Encyclopaedia Britannica — Tunguska event — https://www.britannica.com/event/Tunguska-event
American Physical Society — June 30, 1908: The Tunguska Event — https://www.aps.org/apsnews/2018/06/tunguska-event
David Darling — Tunguska phenomenon — https://www.daviddarling.info/encyclopedia/T/Tunguska.html
