Článek
Je sobotní odpoledne, žádné povinnosti, a přesto si místo kytary pustím seriál. Kdyby šlo o odevzdání daňového přiznání, chápal bych to. Jenže jde o věc, u které vím, že by mě bavila, a přesto ji odsouvám stejným způsobem, jako bych se jí bál. Ukazuje se, že přesně o strach vlastně jde.
Prokrastinace není o lenosti
Novější výzkumy prokrastinace popisují jako formu emoční regulace, ne selhání motivace nebo špatného plánování času. Odkládáme úkoly, které v nás vyvolávají nepříjemné pocity, a místo nich saháme po činnostech, které vyvolávají pocity příjemné — i kdyby šlo jen o bezcílné listování telefonem. Kanadský psycholog Timothy Pychyl to shrnuje jednoduše: lidé chtějí hlavně oddálit špatný pocit, ne se vyhnout práci samotné. Jenže tenhle mechanismus se spouští i u činností, které máme rádi, pokud jsou s nimi spojené i jiné, méně příjemné pocity.
I příjemné věci můžou vyvolávat strach
Terapeutický pohled na prokrastinaci ukazuje, že klíčovým spouštěčem bývá strach z neúspěchu a perfekcionismus — tedy přesvědčení, že pokud něco nepůjde dokonale, nemá smysl to dělat vůbec. U koníčku, na kterém nám záleží, tenhle mechanismus paradoxně funguje silněji než u nudné administrativy: čím víc nám na výsledku záleží, tím větší je tlak, aby dopadl dobře, a tím snazší je najít důvod, proč to „radši“ odložit na zítra. Sednout si ke kytaře, zavolat starému kamarádovi nebo začít psát text, který nás baví, tak může vyvolávat stejnou úzkost jako vyplnění daňového přiznání — jen si to jen tak snadno nepřiznáme, protože „vždyť je to koníček, tak proč by mi to mělo vadit“.
Cesta ven vede přes tělo, ne přes vůli
Psychologové doporučují, než se pustíte do odkládané činnosti, nejdřív zklidnit tělo, ne přemlouvat hlavu. Osvědčený postup je jednoduchý: zhluboka se nadechnout na pět úderů srdce, stejně dlouho vydechnout a několikrát to zopakovat. S každým cyklem se zpomalí tep i úzkost, a v tomto klidnějším stavu jde udělat aspoň malá část odkládaného úkolu — ať je to jediný akord na kytaře nebo první věta rozepsaného textu. Jakmile jednou zvládneme tu nejmenší část v klidu, příště už bývá spouštěcí úzkost menší, protože si tělo pamatuje, že to předtím zvládlo. Odměnou navíc bývá stav hlubokého soustředění, který psychologové nazývají flow — v něm práce jde snáz, roste kreativita a čas jako by se rozplynul, takže potřeba znovu prokrastinovat výrazně klesá.
Co s tím
Pychyl doporučuje jednoduché cvičení: sepsat si seznam věcí, které odkládáte, a u každé z nich si uvědomit, co vás jejich odkládání ve skutečnosti stojí. Neumíte se přimět zavolat kamarádovi? Stojí vás to blízkost ve vztahu. Odkládáte hraní na nástroj, který jste si kdysi koupili s nadšením? Stojí vás to zkušenost, o kterou jste sami sebe měsíc co měsíc připravovali. Pomáhá i rozdělit velký, nejasný záměr na první malý, konkrétní krok — nemusíte hned nazkoušet celou skladbu, stačí kytaru jen naladit a zahrát tři akordy. Zkušenost, že jsme zvládli i tu nejmenší část, podle psychologů spolehlivě snižuje úzkost, která nás od zbytku úkolu předtím odrazovala.
Kytara v koutě pokoje nikam neuteče. Ale čím déle tam bude stát, tím víc se z ní stane symbol něčeho, co jsme si nedovolili — a to je mnohem těžší překonat, než jen naladit tři struny a začít hrát. Rozdíl mezi člověkem, který svůj koníček znovu vzal do ruky, a tím, kdo ho jen roky odkládal, totiž nebyl nikdy v talentu ani v čase. Byl jen v tom, kdo si dovolil udělat první, nedokonalý krok.
