Článek
Málokterá země měla tak stabilní politický systém jako Velká Británie. Od kolapsu Liberální strany po 1. světové válce se u moci téměř 100 let střídaly pravicová Konzervativní strana a levicová Labouristická strana. Obě jsou v podstatě koalicemi různých politických skupin, které spolupracují především kvůli britskému volebnímu systému relativní většiny, jenž upřednostňuje velké strany. Tato logika a na ní napojený politický systém se však v posledních několika letech začíná hroutit. Do popředí se hrnou radikální strany, které ohrožují staré hegemony a touží po moci. Jak k celé situaci došlo? A čeká Británii její vlastní verze Donalda Trumpa?
Neslavná vláda sira Starmera
Málokterá věc potěší politickou stranu tak jako návrat k moci po dlouhých letech v opozici. U nás by byla dobrým příkladem ODS po roce 2021 a obdobně tak tomu bylo roku 2024 v Británii, když Labouristická strana dosáhla po 19 letech drtivého volebního vítězství. Stranický vůdce Keir Starmer dokázal svou stranu dovést k největší parlamentní většině, kterou britská levice ve své existenci zažila a suverénně se tak mohl stát premiérem své vlasti. Měl k dispozici téměř 2/3 parlamentu a ani předvolební vzpoura krajní levice ho nedokázala obrat o mnoho hlasů. Zdálo se, že nový premiér dokáže cokoliv.
Pýcha však předchází pádu a Keir Starmer nepochopil několik nepříjemných detailů svého vítězství. Britský volební systém mu sice zajistil parlamentní většinu, ale od voličů ve skutečnosti obdržel pouze 33% hlasů. Vládnoucí Konzervativní strana byla extrémně neoblíbená, ale Starmer od ní mnoho voličů nezískal. Zklamaný elektorát si raději vybral nově posilující Reformní stranu či britské Liberální demokraty. Labouristé navíc museli převzít vládu nad zemí, jež se dosud plně nezotavila z COVIDU a Brexitu, nemluvě o rostoucím hněvu stranické levice nad neochotou Starmera odsoudit izraelské operace v Gaze. Problémů bylo mnoho a téměř okamžitě se začaly zhoršovat.
Nový premiér se navíc rychle ukázal jako muž mála principů. Už v předvolebním období byl proslulý minimem politických návrhů a u moci Starmer rychle dokázal vyměnit i ty, které dříve prosazoval. Několikrát změnil názor v otázce nových daní a privatizace. Zaskočil vlastní poslance, když s nimi nekonzultoval návrh rozpočtu, jež vypracovala jeho ministryně, kterou pak raději nechal v parlamentní debatě na holičkách. Zákony o omezení sociálních dávek rozzuřil své levé křídlo a zbytek strany naštval svou vstřícnou politikou vůči Donaldu Trumpovi. Navíc se nechal zatáhnout do série debat o migrantech, ve kterých proti fámám populistické pravice nemůže vyhrát.
A ona obdivovaná parlamentní většina? Její křehkost se ukázala v červnu, kdy se proti premiérovu pokusu osekat část sociálních dávek vzbouřilo více než 120 poslanců. Starmer musel svůj návrh silně omezit a jeho autorita byla vážně otřesena. Podobné parlamentní povstání by mohlo jeho vládu svrhnout, což by znamenalo nové volby. A těch se současná vláda musí opravdu bát, protože nedávné volební průzkumy ukazují, že by Labouristé čelili volební katastrofě. Se Starmerovou vládou nesouhlasí dvě třetiny voličů a pouhých 13% jí podporuje. Ve volebních průzkumech má Labouristická strana kolem 20% hlasů a dlouhodobě stagnuje na druhém místě. V případě voleb by se však k moci nevrátila Konzervativní strana. O první místo se uchází muž, který před devíti lety dokázal přesvědčit Brity, aby opustili Evropskou unii.
Architekt Brexitu
Nigel Farage je figurou, která dokázala překonat všechna životní očekávání. Od mládí politicky aktivní člověk, jenž byl konzistentní pouze svou opozicí vůči evropské integraci a existujícím britským vládám, Farage dlouhodobě platil za nepříliš významného politika, kterého příliš nepodporovala ani jeho vlastní Konzervativní strana. To ho také vedlo k založení strany UKIP (Strana za nezávislost spojeného království), se kterou se dokázal dostat do Evropského parlamentu. V něm platil za velkého buřiče a aktivního oponenta všech evropských institucí, což mu zajistilo pozici vůdce mezi oponenty Evropské Unie v Británii. Také se stal zarytým nepřítelem imigrace a proponentem obnovení suverenity a velikosti Spojeného království. Porovnání s Donaldem Trumpem na sebe nenechala dlouho čekat a oba muži spolu často spolupracují.
Zkušenosti z Evropského parlamentu byly Farageovi velmi užitečným během kampaně za vystoupení Velké Británie z EU. Spolu s budoucím premiérem Borisem Johnsonem se stal vůdcem proti-evropské kampaně a s nadšením propagoval řadu lží o britském členství v unii. Přes odpor obou hlavních politických stran a většiny národních elit se nakonec referendum stalo úspěšným a Británie opustila unii a Farage se mohl radovat ze svého triumfu. Architekt Brexitu však svým vítězstvím přišel o celoživotní cíl. Mohl sice nadávat na nedostatečnou rychlost Brexitu, ale v této oblasti ho překonal premiér Johnson. Zdálo se, že si starý buřič ironií osudu zničil vlastní politickou kariéru.
Roku 2019 navíc Farage přišel o kontrolu nad UKIP a musel rychle založit novou stranu. Brexit party měla jako oficiální cíl urychlení jednání o vystoupení z EU, ale v parlamentních volbách pohořela. O dva roky později byla přejmenována na Reformní stranu a Farage se spíše začal věnovat zahraniční politice, kde podporoval další pravicové populisty včetně staronového amerického prezidenta. Pak však přišla série skandálů, které svrhli premiéra Johnsona a značně oslabily Konzervativní stranu. A sebe-zvaný reformista vycítil novou příležitost.
Před parlamentními volbami roku 2024 dokázal Farage spustit novou kampaň, která byla v mnohém postavena na dřívějších zkušenostech s Brexitem. Reformní kandidáti měli sice minimální politické zkušenosti, ale zklamaným konzervativním voličům stačil sám Farage. Ten s nadšením sledoval postupnou implozi Konzervativní strany, jež dokázala za rok vyměnit tři premiéry, což mu nakonec pomohlo splnit si starý sen a konečně zasednout v britském parlamentu. Ve volbách získala jeho strana sice pouhých 6 parlamentních křesel, ale obdržela hlasy více než 14% voličů.
Reformní strana se především vyznačuje silnou proti-migrační politikou a vágními sliby velkých změn, což jí umožnilo v průzkumech veřejného mínění dosáhnout v posledních měsících prvního místa. Ve straně se začínají také objevovat oponenti Farageova dlouhého vedení a rostou spory mezi jednotlivými vnitrostranickými frakcemi. Farage už o jednu stranu přišel a dobře ví jak rychle může ztratit svou autoritu. Zdá se však, že mu štěstěna stále přeje a před dvěma týdny mu nadělila obrovský politický dar.
Zmrtvýchvstání staré levice
Ironií osudu se pro Reformní stranu může největším benefaktorem stát jeden z největších zastánců britské levice. Jeremy Corbyn je vlajkonošem klasické socialistické politiky, která byla Labouristy od 90. let postupně zavrhovaná jako zpátečnická. Roku 2015 se mu podařilo dočasně získat vedení nad stranou, ale po katastrofální volební porážce roku 2019 musel v hanbě rezignovat. Od začátku byl oponentem nového směřování strany pod Starmerem a za svou neloajalitu vůči stranickému vedení byl nakonec ze strany i vyloučen a zdálo se, že už zůstane nevýznamnou figurou britské politiky.
Starmerova neoblíbená vláda však velmi rychle začala rychle oživovat Corbynovu popularitu. Navíc se mu podařilo stát se díky svým dlouhodobým sympatiím vůči Palestincům jedním z hlavních vůdců protestů vůči izraelské okupaci Gazy. Aktivní kritika současné labouristické politiky a dlouhodobých ekonomických problémů mu rychle zajistila oblíbenost mezi zklamanými vládními voliči a také mnoha dosavadními nevoliči. Obzvlášť mladá generace vidí Corbyna jako jednoho z mála důvěryhodných politiků, čemuž napomáhá, že ještě neměl ani jednou šanci vládnout své vlasti. Zda by jeho popularita přežila nástup k moci je otevřenou otázkou.
Dlouhodobou otázkou bylo jestli se tento zhrzený straník rozhodne znovu ovládnout Labouristickou stranu a nebo vytvoří novou politickou stranu. V tom byly diskuze o Corbynovi podobné těm dřívějším o plánech Nigela Farage. Výsledek byl nakonec stejný a spolu s poslankyní Zarah Sultanovou oznámil 24. července oficiální vznik nové politické síly. Čerstvě zrozená Vaše strana (dočasné jméno), rychle upoutala pozornost médií a voličů. Prosazuje tvrdou politiku vůči Izraeli, silně levicovou ekonomickou politiku, jež znárodní části průmyslu a masivní podporu levného bydlení. Strana se stále formuje a definitivní podobu dostane na nadcházejícím stranickém kongresu.
Vzestup nové levicové strany je nebezpečím pro Labouristy a vítanou posilou pro Farage. I kdyby Corbynova strana získala jen 5 či 10% hlasů znamenalo by to kritickou ránu pro současnou vládu. Reformní strana navíc doufá, že sama přetáhne část vládních voličů a Faragovi spojenci už ohlásili, že budou do budoucna podporovat štědré financování dávkového systému. To má také předejít odchodu jejich voličů ke Corbynovi, který je mezi voliči Reformní strany překvapivě oblíbený. Nejlepší by však pro Farage bylo, kdyby Corbyn dokázal na svou stranu postupně získat část vládních poslanců.
Jak sem výše psal, tak Starmerova velká většina není zdaleka jistá a není jasné kolik poslanců by mohlo přeběhnout k nové levicové straně. Zatím to nevypadá, že by to bylo dost lidí na svrhnutí vlády, ale i omezená většina by mohla znamenat, že Starmer bude muset čelit předčasným volbám, které by pro Farage byly nejlepší šancí na získání moci. Jestli současná vláda dokáže dovládnout až do konce svého volebního období (rok 2029), tak bude mít velké šance na změnu veřejné nálady a opětovné získání legitimity. Farage je teď na vrcholu své dosavadní politické dráhy, ale je otázka zda si toto místo dokáže udržet. Pokud ano, tak se architekt Brexitu může za pár let těšit na premiérské křeslo.
Zdroje a další četba:
Crick, Michael: One Party After Another: The Disruptive Life of Nigel Farage, Simon & Schuster UK, 2023, 608 stran, ISBN: 978-1471192326
Cliffe, Jeremy, et al. RISE TO THE CHALLENGERS: EUROPE’S POPULIST PARTIES AND ITS FOREIGN POLICY FUTURE. European Council on Foreign Relations, 2025. JSTOR, http://www.jstor.org/stable/resrep71007
Ducourtieux, Cécile v Le Monde: Led by Nigel Farage, UK far right emerges as government's main opponent (online), 2025 https://www.lemonde.fr/en/opinion/article/2025/05/27/led-by-nigel-farage-uk-far-right-emerges-as-government-s-main-opponent_6741745_23.html
McKiernan, Jennifer a Zeffman, Henry v BBC: Corbyn launches new party to 'take on rich and powerful (online), 2025 https://www.bbc.com/news/articles/cdeze706jw8o
