Článek
Může být politika státu založena na něčem jiném než příjmech a výdajích? Co kdyby se místo chladných čísel více myslelo na lidské štěstí? Himalájské království Bhútán je zemí, která se na tyto otázky pokusila odpovědět. V zahraničí jí to dodalo obraz téměř pohádkové země, což je přehnaný nesmysl, který samotný Bhútán nikdy neprosazoval, ale také to Bhútánu pomohlo odvrátit pozornost od kruté kampaně, kterou v 80. a 90. letech vedl proti své největší etnické menšině. Jaká je tedy realita bhútánského štěstí? Proč země vyhnala až 100 000 svých obyvatel? A jak tato krize dodnes dusí ono pohádkové království?
Hrubé národní štěstí
Moderní Bhútán se formálně stal demokratickou monarchií roku 2007 po abdikaci posledního absolutistického krále a dobrovolném přijetí nové ústavy. Veřejné štěstí jako hlavní metrika státního úspěchu však má své kořeny právě v éře absolutní monarchie a v buddhistickém království se první zapsané zmínky o tomto konceptu objevují už v 17. století. Hrubé národní štěstí bylo oficiální součástí nové ústavy a kromě vládních snah o zlepšování stavu společnosti sestává také z pravidelných průzkumů nálad obyvatelstva a kromě ekonomických oblastí také zasahuje do záležitostí kultury, životního prostředí či například mentálního zdraví.
Celý systém si samozřejmě získal silnou pozornost ve zbytku světa, kde však často naráží na zjednodušování a kompletní nepochopení. Z devíti hlavních principů se tak mluvilo jen o čtyřech, Bhútán byl najednou prohlašován centrem štěstí na světě a mnohé osobnosti mluvily o zemi s takovou chválou, že by si nezadaly se severokorejskou láskou pro Kim Čong Una. Tento pohled mírní oficiální představitelé samotného Bhútánu a více znalí experti, kteří poukazují na fakt, že himalájské království stále patří k chudým a méně vyvinutým zemím světa. Hrubé národní štěstí není ukázkou extrémně harmonické komunity, ale spíše ambiciózním plánem, jenž chce dosáhnout lepší úrovně života pro bhútánské obyvatele.
Nedá se říci, že by tento systém neměl své úspěchy. Bhútán zažívá od 80. let minulého století velký a stabilní ekonomický růst, který kdysi izolovaný stát rychle přivádí do moderního světa. Země dle odhadů OSN roku 2023 opustila skupinu nejchudších zemí světa a nadále ekonomicky posiluje. Na rozdíl od mnoha jiných států si při tom Bhútán dokázal zachovat svou přírodní krásu a nepropadl ambiciózním cizincům, již zemi nabízeli velkolepé rozvojové plány. Bhútán však nadále čelí mnoha problémům, včetně chudoby, rostoucí emigrace mladých a v posledních dvou letech také rostoucí nezaměstnanosti.
Kulturní stránky programu Hrubého národního štěstí jsou často zjednodušovány jako snaha o zachování tradiční bhútánské kultury, což je snaha, která není cizí většině států světa. V Bhútánu se však tento program napojuje na dlouhodobou snahu o kulturní a jazykovou centralizaci, která se snaží blíže spojit jazykově často roztříštěnou zemi. Kromě silné podpory jazyku Dzongkha, který je prosazován i proti jiným oficiálně uznávaným jazykům, to znamená také nucené nošení tradičních bhútánských oděvů na oficiálních místech. Tato politika byla ve velké části země úspěšná. Problém však přišel na jihu, kde se himalájské království mělo dopustit svého nejvíce utajovaného a kontroverzního činu.
Migrace a paranoia
Lhotšampové, v překladu lid jižních regionů, jsou jednou z hlavních etnických menšin v Bhútánu, jež se v průběhu minulých dvou století usídlily v jeho řídce osídlených jižních regionech. Původem jsou to lidé s kořeny v Nepálu a severních regionech Indie, odkud emigrovali během britské vlády, kdy byl celý subkontinent pod britskou vládou a vlivem. Původně se jednalo o velice vítané lidi, již pro bhútánské monarchy znamenali šanci na rozvinutí oblastí, které dlouhodobě platily za nejchudší část království. Jejich počet rychle rostl a kolem roku 1980 jich v zemi bylo přes 200 000, což z nich činilo druhé největší etnikum země.
S postupem 20. století však původní vládní optimismus vůči Lhotšampům rychle upadal. Bhútánská vládnoucí elita se začínala bát možnosti, že se z menšiny brzy stane v Bhútánu většina, což byla vzhledem k vysoké porodnosti mezi Lhotšampy reálná možnost vývoje. To by možná tolik nevadilo, kdyby nebylo osudu sousedního státu Sikkim. Tamní monarchie také čelila rostoucímu počtu přistěhovalců, již se v 70. letech stali absolutní většinou obyvatel. Nátlak těchto lidí ve spojení s vlivem sousední Indie vedl k postupnému oslabení země, jež byla po zfalšovaném referendu roku 1975 přinucena stát se součástí Indie. Tento vývoj vyděsil bhútánské elity, jež se vůči vlastním menšinám začaly chovat s rostoucím strachem.
To vedlo k sérii nových zákonů v 80. letech, jež měly za cíl oslabit pozici etnické menšiny a přinutit ji buď k odchodu ze země, či k asimilaci. Kromě výše zmíněného prosazování jazyka Dzongkha a nuceného nošení tradičních oděvů byla tato politika také prosazována pomocí omezení sňatků mezi imigranty a původními Bhútánci. Osoby ve smíšených sňatcích se staly jedním z oblíbených cílů pro vládní útoky, ale to nejhorší mělo teprve přijít. Zákon o občanství z roku 1985 měl za cíl dostat ze země všechny osoby, které nemohly doložit bhútánský původ svých rodičů. Doklady, které byly pro naplnění těchto požadavků nutné, však na jihu často vůbec nebyly vydávány a i ti Lhotšampové, již k nim měli přístup, byli často obviněni z podvodu.
Vládní politika vůči těm, kdo nemohli svůj původ doložit, byla nemilosrdná. Často jim byly před očima vypáleny jejich domovy, a to bez šance dostat z nich jakékoliv věci. Výměnou za finanční kompenzaci pak museli podepsat prohlášení o tom, že dobrovolně odejdou ze země, ze které pak museli okamžitě vycestovat. Proti této politice se zvedla vlna odporu, na kterou Bhútán zareagoval zatčením politických odpůrců, ekonomickou blokádou sporných oblastí a nemilosrdným pokračováním ve své dosavadní politice. Čím dál více Lhotšampů začínalo opouštět zemi ve snaze uprchnout této ohavné situaci, což vládní představitelé považovali za ideální výsledek.
Největší taboo země
Jedním z mála, kdo tuto situaci zkoušel zastavit, byl ironií osudu král Jigme Singye Wangchuck. Ten sice podporoval větší asimilaci etnických menšin a některé z použitých postupů, ale odmítal nemilosrdné vytlačování Lhotšampů ze země. V zemi, kde panuje absolutní monarchie, by člověk mohl čekat, že tato králova chuť situaci zvrátí, ale Bhútán byl vždy komplikovaným systémem, kde důležitou roli hráli panovníkovi poradci. Ti sice formálně souhlasili, že se postup musí změnit, ale následně pro tuto změnu nic neudělali. Král dokonce pohrozil do té doby bezprecedentní abdikací a přísahal, že vyřeší etnické spory, ale to pouze vedlo k větší snaze o utajení rostoucích problémů na jihu.
Nutno dodat, že sám panovník celé situaci často nepomohl. Dále důvěřoval svým poradcům a odmítal zprávy od zástupců Lhotšampů jako přehnané a nemožné. Dle některých zdrojů za tento stav mohla mocná frakce královy manželky, jež aktivně podporovala jižní politiku. Absurdita dosáhla svého vrcholu, když král zavítal na jih, aby zde požádal Lhotšampy o setrvání v zemi. O pár dní později oznámil vládní úředník v té samé oblasti, že by ze země měli odejít všichni potomci migrantů, a pokud ne, tak budou loveni jako divoká zvěř. Král Jigme Singye Wangchuck abdikoval roku 2008 a oficiálním důvodem byl přechod k parlamentní monarchii. Některé zdroje však zmiňují, že se spíše jednalo o výmluvu pro odchod zklamaného panovníka, jehož zradili jeho nejbližší druzi.
Lhotšampů nakonec z Bhútánu odešlo přibližně 100 000, což v té době znamenalo ztrátu přibližně jedné osminy obyvatel státu. Jejich novým domovem se staly uprchlické tábory v Nepálu, který se kvůli jejich budoucnosti dostal do série sporů s Bhútánem, jež vztahy obou států ovlivňují dodnes. Uprchlíci žili v mizerných podmínkách, ale pro jednou se podařilo do jejich záchrany účinně zapojit mezinárodní komunitu. Naprostá většina jich nakonec odjela do USA a Evropy, kde se rychle stala součástí svých nových vlastí. Více než 10 000 uprchlíků však zůstává ve dvou nepálských táborech, jež se staly jejich novými domovy a také centrem pro bhútánské exulanty.
Osud Lhotšampů se nedá považovat za nic jiného než za kampaň etnických čistek, které by se normálně staly centrem mezinárodní pozornosti. Krize v Bhútánu však probíhala na konci 80. a začátku 90. let, kdy se hroutil Sovětský svaz, vypukla válka v Jugoslávii a později také genocida ve Rwandě. Bhútán tak unikl větším mezinárodním trestům a mohl v klidu začít budovat svou novou reputaci země plné štěstí. Dodnes je však téma odsunu Lhotšampů tématem, které je prakticky zakázané. Osoby, jež o něm chtějí v zemi studovat, jsou varovány před postihy a veřejnost ho aktivně ignoruje.
A co osud zbylých zástupců týrané menšiny? Lhotšampové, kteří v Bhútánu zůstali, dodnes čelí společenským problémům, vyšší nezaměstnanosti a snahám o asimilaci. Situace je daleko lepší než na vrcholu kampaně etnických čistek, ale o plné rovnosti se stále nedá mluvit. Bhútán je zemí krásných hor a unikátních pokusů o rozvoj lidského štěstí. Je to však také stát, jenž ani ne před půl stoletím vedl nemilosrdnou kampaň vůči svým vlastním občanům, kterou dodnes s tichým svolením světa ignoruje. Může být taková země skutečně považována za nejšťastnější stát světa?
Zdroje a další četba:
Bolton, Betsy: In the Kingdom of the Thunder Dragon: Happiness, History, and Environment in a Changing Bhutan (ASIANetwork Books), Lever Press, 402 stran, 2025, ISBN: 978-1643150826
BAHADUR, RANA SONIA TEZ. „Ethnic Issues Of The Lhotshampas In Bhutan.“ World Affairs: The Journal of International Issues 24, no. 4 (2020): 136–51. https://www.jstor.org/stable/48609815.
AlJazeera: Bhutan’s forgotten people, online: https://www.aljazeera.com/video/101-east/2014/5/30/bhutans-forgotten-people
Crocker, Maya v The university of Alabama at Birmingham: Bhutan: Persecution in Paradise, online: https://sites.uab.edu/humanrights/2021/10/18/bhutan-persecution-in-paradise/
