Článek
Zatímco mnohé debaty se zaměřují na aktuální střety či politická hesla, skutečná pravda spočívá v dlouhé a bolestivé historii, která si zaslouží být vyprávěna celá.
Kořeny konfliktu
V roce 1947 navrhla Organizace spojených národů plán na rozdělení britského mandátního území Palestina na dva státy: jeden židovský a jeden arabský. Židovské vedení plán přijalo. Arabské vedení ho odmítlo. Když Izrael v roce 1948 vyhlásil nezávislost, pět arabských států na něj zaútočilo. V chaosu a válce, která následovala, přibližně 750 000 Palestinců uprchlo nebo bylo vyhnáno. Současně bylo více než 850 000 Židů vyhnáno nebo uteklo z arabských zemí po celém Blízkém východě a severní Africe.
Mnoho lidí si neuvědomuje, že arabský svět měl kdysi velké a prosperující židovské komunity. V Iráku, Egyptě, Jemenu, Sýrii a jinde žili Židé po staletí. Po vzniku Izraele však byly tyto komunity násilně vykořeněny, jejich majetek zabaven a historie vymazána. Tito mizrahičtí Židé nalezli útočiště v Izraeli, zatímco palestinští uprchlíci zůstali většinou bez státní příslušnosti. Na rozdíl od palestinských uprchlíků se mizrahičtí Židé nemají kam vrátit — jejich domovy, komunity a dědictví byly zcela zničeny.
Židovská přítomnost před druhou světovou válkou
Židé na území Palestiny žili dávno před vznikem státu Izrael i před druhou světovou válkou. Vytvářeli školy, nemocnice, zakládali města jako Tel Aviv (1909), protože v tehdejším arabském a osmanském prostředí byli často považováni za méněcenné a diskriminováni jako občané druhé kategorie. Tel Aviv vznikl právě proto, že židovská komunita v Jaffě čelila znevýhodňování a chtěla vybudovat moderní město podle vlastních představ.
Vlastnictví půdy za Osmanské říše a britského mandátu
Za Osmanské říše měli Židé možnost kupovat půdu jen s určitými omezeními. Koncem 19. a začátkem 20. století začaly židovské skupiny legálně kupovat půdu od arabských vlastníků. Za britské správy (1917–1948) se vlastnictví půdy Židy rozšířilo a přistěhovalectví vzrostlo. Do roku 1947 Židé legálně vlastnili 6–8 % území Palestiny. Muslimové tvořili stále většinu populace, převážně venkovskou, často bez formálního zápisu vlastnictví půdy.
Role arabského světa v palestinské tragédii
Zatímco Izrael je často zcela obviňován za utrpení palestinského lidu, role arabských států bývá zřídka zpochybňována. Arabské státy odmítly plán rozdělení a rozpoutaly válku, kterou prohrály. Namísto toho, aby Palestincům pomohly znovu vybudovat život nebo jim udělily občanství, mnohé arabské režimy je ponechaly v uprchlických táborech, odepřely jim práva a jejich situaci využívaly jako politickou zbraň.
Arabská média podporují nenávist namísto míru a autoritářští vůdci považovali za snazší vinit Izrael, než nabídnout skutečné řešení nebo nést odpovědnost za minulé chyby. Kdyby totiž v roce 1948 na Izrael nezaútočili nebo rovnou souhlasili s dvoustátním češením, tak by Palestinici ani nemuseli být vyhnáni. Dnes tvoří původní arabské obyvatelstvo 21 procent populace státu Izrael a mohou třeba i kandidovat do místní poslanecké sněmovny nebo na jiné úřady. Ale Palestinci zůstávající v zemích jako Libanon a Sýrie jsou ponecháni bez státní příslušnosti a marginalizovaní.
Realita Izraele dnes: bezpečí, ale i kontroverze
Izrael dnes nabízí bezpečné útočiště pro Židy z celého světa a je domovem potomků jak evropských přeživších holokaustu, tak vyhnaných mizrahičtích komunit. Nicméně i Izrael sám vytváří nové kontroverze. Armádní dohled nad West Bank a rozšiřování izraelských osad na Západním břehu Jordánu je důvod k hněvu palestinské společnosti i mezinárodního společenství. Tyto osady se často budují v oblastech, které měly být součástí budoucího palestinského státu.
Zároveň židovské komunity, které musely uprchnout ze svých domovin (Irák, Jemen, Libanon, Alžír atd.), nemají žádné jiné místo, kam by mohly jít, kam se „vrátit“. Židovský stát tak není jen ideologický koncept, ale pro mnohé i jediná záchrana před pronásledováním a bezdomovectvím, jemuž byli ponecháni. Což je realita i mnohých Palestinců.
Proč nenávist často vítězí
Nenávist často vítězí, protože je jednoduchá, silná a výhodná. Dá se snadno šířit skrze slogany, média a školství. Mnozí vůdci — ať už arabští, palestinští nebo jiní — zjistili, že nenávist dokáže sjednotit lid, odvrátit pozornost od vlastních problémů (např. korupce) a udržet moc. Místo toho, aby vyučovali kritické myšlení, historii obou stran a hledali řešení, posilovalují černobílé vidění světa.
Zatímco Izrael byl často kritizován za své vojenské kroky, Arabské státy systematicky odmítaly uznat odpovědnost za vlastní roli v konfliktu. Šířily nenávist vůči Izraeli, ale zároveň neudělaly nic pro to, aby Palestincům umožnily důstojný život. Místo občanství jim nabídly tábory a politické využití jejich utrpení.
Potlačují pravdu, brání reformám a udržují palestinskou otázku jako trvalou otevřenou ránu.
Věřme, že mír je, přestože obtížný, ne nemožný.
Příběhy lidskosti
Jsou lidé, kteří tento cyklus přerušují. Izraelští a palestinští rodiče, kteří přišli o děti, budují mosty prostřednictvím sdíleného smutku. Bývalí bojovníci z obou stran se dnes stávají zastánci míru. Mládežnické hnutí a dialogické kruhy pomalu, ale jistě rostou.
Tyto hlasy – odvážné, lidské a upřímné – nám připomínají, že to není válka mezi dobrem a zlem, ale tragédie mezi dvěma hluboce zraněnými národy.
Skutečný mír nastane teprve tehdy, když ponesou odpovědnost všechny strany: Izrael, Palestinci i arabské státy. Musíme ctít jak palestinskou bolest, tak židovské trauma. Musíme zpochybnit lži šířené na všech stranách a ptát se: jakou budoucnost chceme – tu založenou na pomstě, nebo tu zakořeněnou v lidskosti?
Cesta k míru je dlouhá, ale začíná čestným rozhovorem.
