Článek
V Čechách si ho málokdo všiml, ale křesťanský svět čelí novému rozkolu. Anglikánská církev se otřásá v základech. Dekády vnitřních sporů před pár dny vyústily v největší náboženské schizma za posledních pět století. Proč k němu došlo? Co vše ovlivní? A jak se nad celou krizí vznáší stín nechvalně proslulého krále Jindřicha VIII.?
Ve stopách zakladatele
Nová krize anglikánské církve má až překvapivě mnoho společného se samotným vznikem této instituce v 16. století. Příběh anglické reformace zůstává dodnes jednou z lépe známých částí historie a to díky až absurdně slavné figuře krále Jindřicha VIII. Šestkrát ženatý panovník se kvůli odporu papeže vůči svému prvnímu rozvodu rozhodl, že se prohlásí za hlavu nového protestantského náboženství a převezme veškerou autoritu ve státě. Anglie tak velmi nekonvenčním způsobem získala nové náboženství, které si udržuje až do moderní éry.
Realita je samozřejmě daleko více komplikovaná. Jindřich VIII. byl až do své svatební krize fanatickým katolíkem a aktivně oponoval protestantské reformaci. Později sice odmítl autoritu papeže a sám se prohlásil za hlavu anglické církve, ale v náboženských otázkách zůstával silně konzervativní. Tvrdě pronásledoval mnohé protestanty a několikrát se zdálo, že se pokusí o smíření s papežem. Po celou svou vládu tvrdil, že zůstává věrným katolíkem a pouze se snaží uchovat pravé katolické tradice, podle kterých měl být papež daleko méně významnou figurou a vládci jednotlivých států měli posílit svou autoritu.
Po Jindřichově smrti se nová anglikánská církev začala čím dál více odklánět od katolických tradic, ale tento proces trval několik století a v mnohých regionech měl daleko menší dopady než v centru Anglie. Tomuto procesu obzvlášť napomohl vzestup britského koloniálního impéria, který vedl ke vzniku regionálních anglikánských církví. V tu samou dobu ztratil britský panovník většinu svých pravomocí a v náboženských otázkách si získal hlavní roli arcibiskup canterburský, který si však nikdy nedokázal získat tak silnou roli jako kdysi absolutní monarchové.
Všechny tyto faktory nakonec vedly k uznání faktu, že se anglikánská církev nedá řídit stejným centralizovaným modelem, který je vlastní například katolíkům. Postupně tak došlo k zformování Anglikánského církevního svazu, který donedávna zahrnoval naprostou většinu více než 100 000 000 anglikánských věřících na naší planetě. Arcibiskup canterburský měl nově držet pozici prvního mezi rovnými a jeho autorita byla omezena systémem rad a sněmů, které měly dostatečně zastoupit jednotlivé regionální církve.
Celý systém by se dal popsat jako velmi delikátní kompromis. Většina velkých církevních změn musí být schválena více než dvěma třetinami zástupců jednotlivých církví, což extrémně ztěžuje jakékoliv reformy, ale naopak zajišťuje spokojenost jednotlivých církevních frakcí. Přes tento vysoký práh se v minulosti podařilo prosadit několik revolučních změn, které anglikánskou církev silně odlišují od jiných křesťanských směrů. Měl to však být právě jeden z těchto úspěchů, jež zahájil proces církevního rozkolu a to otázka žen v rámci církve.
Formování vnitřní opozice
Anglikánská církev byla vždy více otevřená větším rolím žen než Čechům lépe známá církev katolická. Částečně za to mohla výše zmíněná autonomie jednotlivých anglikánských uskupení a také neochota výše postavených kněží se k této otázce vyjadřovat. Rostoucí tlak více progresivních organizací v Evropě a severní Americe však postupně vedl k systémovým reformám, které měly zasáhnout všechny Anglikány. Od roku 1992 mohly ženy vstoupit mezi klér, což bylo rozhodnutí těsně schválené naprostou většinou církevních zástupců. Následovala snaha umožnit ženám zastávat roli biskupa a další nejvyšší církevní role, ale ta už vzbudila silnou vnitřní opozici.
GAFCON (Světová konference k budoucnosti Anglikanismu), se poprvé sešla roku 2008 v Jeruzalémě a měla se stát základem jednotné konzervativní opozice vůči novým církevním reformám. Její členové převážně pocházejí z bývalých afrických a asijských kolonií britského impéria, ale také se mezi nimi dá najít mnoho členů z Ameriky a samotné Británie. Dle vlastních odhadů reprezentují téměř 90% anglikánů, ale detailní výzkum odhaduje, že se roku 2008 jednalo o méně než třetinu všech anglikánských věřících. Toto číslo však díky rychlému růstu počtu věřících v Africe a zvětšujícímu se hněvu konzervativních kruhů v současné době dosáhlo přibližně 50%, což se rovná přibližně padesáti až pětapadesáti milionům věřících.
Ve svém programu je GAFCON překvapivě vágní. Otevřeně se staví proti snahám progresivních anglikánů akceptovat LGBT komunitu a zahrnout jí do církve, ale například k dlouho kontroverzní otázce ženských biskupů se vyjadřuje pouze vágně. Především volá po návratu k tradičním anglikánským zvykům a snaží se tak zformovat hráz proti jakýmkoliv novým reformám v církvi. Tuto pozici konzervativci zaujali už proto, že jejich snahy zabránit ženským biskupům kompletně selhaly a tato změna byla roku 2014 schválena naprostou většinou Anglikánů.
Konzervativní síly, si ale dokázaly díky své organizované opozici zajistit několik významných ústupků. V podstatě bylo odsouhlaseno, že jednotlivé církve nemusí okamžitě přijmout novou roli žen a budou mít čas na zavedení nových změn. Nebyl však udán jasný časový limit a konzervativci tak teoreticky nikdy nemuseli nové změny provést. Progresivní část církve zareagovala tím, že kompletně odmítla další ústupky a začala čím dál více prosazovat inkluzivní politiku vůči sexuálním menšinám. Vznikla tak absurdní situace, kdy jste v jednom anglikánském kostele slyšely o hříchu homosexuality, zatímco v dalším vám dali pozvánku na pochod Pride. Obě části církve se čím dál více radikalizovaly ve svých názorech a vzájemná jednota postupně umírala.
Začínalo být čím dál jasnější, že situace nemůže dál pokračovat. Několik regionálních církvi se od širšího anglikanismu odtrhlo už mezi roky 2014 a 2025, ale to byly pouze malé ryby o pár set tisíc věřících. Hlavní střet měla definitivně spustit otázka jmenování nového arcibiskupa canterburského. Na tuto pozici nakonec církev v Británii jmenovala biskupku Londýna, Sarrah Mullaly. Už její pohlaví bylo pro mnohé konzervativní hodnostáře nepřijatelné, ale jako horší se ukázala její podpora pro legalizaci potratů a další uvolnění sociálních norem v církvi. Do funkce má vstoupit až v příštím lednu, ale GAFCON se rozhodl na oficiální jmenování nečekat. 16. října přešel do útoku.
Církev rozdělená v půl
Laurent Mbamba, předseda GAFCON a vůdce anglikánů v Rwandě, formálně oznámil, že se on a jeho druzi rozhodli definitivně odmítnout nejen budoucí arcibiskupku, ale samotnou vedoucí pozici arcibiskupa canterburského. Také nebudou nadále uznávat existující poradní rady a všechny další orgány, které dosud sjednocovaly Anglikánský církevní svaz. Své progresivní druhy obviňují z opuštění tradičních doktrín a vyzývají k nové reformaci anglikánských církví, jež obnoví staré zásady a znovu je lépe propojí s bohem. Anglikánská církev se tak definitivně rozdělila na dvě vzájemně si oponující komunity, které už ani formálně nejsou jednotné.
GAFCON je ve svém vyjádření velmi precizní s každým slovem. Jeho členové tvrdí, že neopouštějí církevní svaz, ale že právě oni jsou oním skutečným a neposkvrněným svazem Anglikánů. To je rétorika přesně ve stylu krále Jindřicha a i odmítnutí role arcibiskupa canterburského a plán na zformování více rovnostářské rady jednotlivých biskupů má s rétorikou starého krále mnohé věci společné. Organizace své prohlášení také velmi dobře načasovala a spojila ho s výročím upálení Huga Latimera, který byl jedním z hlavních tvůrců anglikánské náboženské doktríny. Z rétorického a propagačního hlediska je to skutečně impozantní text. Realitou však je, že toto rozhodnutí v podstatě znamená zformování nové církve, která bude velmi odlišná od starého společenství.
Podobný rozkol se v křesťanském světě neodehrál od samotné reformace. Samozřejmě došlo k menším sporům a to například vzniku starokatolické církve v 19. století, které má k Anglikanismu ideově velmi blízko, ale ne na této úrovni. Nové schisma silně ovlivní náboženský život lidí v desítkách zemí a to obzvlášť v bývalých britských koloniích, kde mají konzervativní frakce svou hlavní podporu. Ani samotná Británii otázce plně neunikne a zbývající kněží loajální Canterbury budou muset rychle zformovat efektivní reakci na celou krizi. Jinak jim hrozí ztráta mnoha věřících, jež jsou podobnými vnitřními spory unaveni a mohou začít hledat jiné odpovědi na své životní otázky.
Situaci by však měli vnímat i další náboženství a ostatní křesťanské denominace. Otázka sporů mezi progresivní a konzervativní frakcí je v posledních letech silně znát i mezi katolíky. V islámských zemích se zastánci různých směrů islámu čím dál více rozcházejí v názorech na moderní svět. A po celém světě jsou tyto vnitřní spory často vnímány jako nový argument pro zbytečnost náboženství samotného a hledání jiné cesty. Krize radikálně měnícího-se světa dnes možná postihla Anglikány, ale zdaleka se u nich nezastaví.
Zdroje a další četba:
Chapman, Mark D. Anglicanism: a very short introduction. Oxford: Oxford University Press, 2006. Very short introductions, ISBN: 978-0192806932
Diseko, Lebo v BBC: Conservative church group condemns choice of female Archbishop of Canterbury (online):
Birrell, Diana v Christian news: Major split among Anglican Communion announced (online):
Jeruzalémská deklarace, oznamující ideologické základy uskupení GAFCON: https://gafcon.org/about/the-jerusalem-statement/
