Článek
Málokterý britský státník je známější než Margaret Thatcherová. Železná lady vládla Británii více než dekádu a navždy změnila domácí i zahraniční politiku. O svou pozici však nakonec nepřišla kvůli zahraniční katastrofě či novému střetu s britskými odbory. Osudnou se jí měla stát jediná věc, se kterou člověk může v životě počítat. Daně.
Vrchol Thatcherismu
Psal se konec roku 1987 a premiérka Velké Británie se považovala za nejspokojenější osobu na světě. Ten rok dokázala potřetí za sebou vyhrát parlamentní volby, což se žádnému britskému politikovi nepovedlo od konce 19. století. Její konzervativní strana byla i po osmi letech u moci stále oblíbená a ochotná nadále podporovat velkolepé reformní plány své premiérky. Opozice byla nadále rozdělená na neefektivní Labouristy, jež se zmítali v ostrých bojích mezi radikální levicí a umírněným středem a parlamentně bezvýznamnou Alianci. Přes nenávist a pohrdání, které jí projevovali jak její nepřátelé, tak mnozí spojenci, dokázala Margaret Thatcherová dosáhnout politického vrcholu.
Dcera majitele malého obchodu byla od mlada více než ochotná překonat všechny cizí pochybnosti. V mládí zažila nacistické bombardování Británie a poválečnou rekonstrukci, jež jí vedly ke snaze dosáhnout, co možná největších osobních úspěchů skrze vlastní píli. Přes výborné vzdělávací výsledky, které jí mohly zajistit dobrou kariéru ve vědě a školství se nakonec rozhodla pro politickou kariéru. Po dvou neúspěšných politických kampaních se roku 1959 dostala do britské dolní sněmovny a zahájila zde svou celoživotní službu v Konzervativní straně. V 70. letech se postupně stala členkou stínové vlády, předsedkyní své strany a po volbách roku 1979 také premiérkou Velké Británie.
Konec 70. let nebyl obdobím, kdy by člověk chtěl v Londýně vládnout. Země byla čím dál více slabá na mezinárodním poli a na domovských ostrovech čelila sérii čím dál horších krizí. Premiérka Thatcherová však nebyla konzervativcem staré třídy a hodlala v zemi prosadit sérii velkolepých reforem. Jako první oponent se rychle ukázaly mocné odbory, které dokázaly svrhnout minulou konzervativní vládu roku 1975. Thatcherová byla ve svém přístupu nemilosrdná a čelila sérii obrovských stávek, které by většinu politiků přinutily k ústupkům. Premiérka však vytrvala a odbory musely roku 1985 odsouhlasit její reformy a konec finančně nevýhodných podniků.
K tomuto triumfu Thatcherové značně napomohlo vítězství ve válce o Falklandy, kde britská vojska porazila síly argentinské diktatury a obnovila v oblasti britskou suverenitu. Ostrovy to sice jsou malé, ale pro národní hrdost ostrovní země, jež posledních několik dekád ztrácela území po celém světě to byla potřebná vzpruha. Premiérka díky tomu suverénně vyhrála volby roku 1983 a následně mohla pokračovat ve svých domovských plánech, které kromě bojů s odbory zahrnovaly například rozsáhlou privatizaci, sérii ekologických zákonů a škrtů ve výdajích. Následky jejích reforem dodnes vyvolávají silné debaty, ale britská ekonomika se po dlouhých letech začala zotavovat.
Roku 1987 se situace zdála ideální. Nezaměstnanost a inflace klesaly, ekonomie rostla čím dál víc a svět respektoval Británii a její premiérku. Nevyřešeným problémem zůstávalo především Severní Irsko, kde dlouhodobě zuřili boje mezi irskými nacionalisty a britskými loajalisty. Premiérka Thatcherová byla i v této oblasti neústupná a mírové řešení se zdálo daleko. Jinak však situace byla stabilní a konzervativci měli volný prostor pro naplňování svého volebního programu. Jeho součástí však také byl bod, který se mnohým zdál jako nepříliš podstatný, ale nakonec měl vše změnit. Reforma financování samospráv.
Reforma teď!
Je nutné uznat, že reforma financování byla velmi potřebná. Britské samosprávy byly placeny pomocí série daní, které dopadaly především na majitele domů a malé obchodníky. Ony samosprávy byly navíc často baštami radikální levicové frakce Labouristů, kteří pomocí zvyšování těchto daní prakticky nakupovali hlasy neplatících občanů. To byla pro premiérku, jež brala malé obchody za páteř britské ekonomiky a dlouhodobě prosazovala rovnost v daňové oblasti zcela nepřijatelná situace. S tím souhlasilo mnoho politiků vlády i opozice, ale málokdo se dokázal shodnout na tom, jak by se situace měla změnit.
Z popudu premiérky byla už roku 1986 zformována skupina, která měla za úkol vytvořit a představit novou reformu. Skupina byla vedena triumvirátem konzervativních politiků a to Viktorem Rothschildem, Williamem Waldergravem a Kennethem Bakerem, což se brzy mělo ukázat jako kritická chyba. Všichni tři byly členové britské elity, kteří měli s normálním voličem daleko méně společného než sama premiérka. Rothschild a Waldergrave byly dokonce členy vyšší aristokracie, což mělo silně poznamenat PR celé reformy. Samotná skupina fungovala podle vzpomínek svých členů velmi dobře, ale sociální původ většiny jejích členů v kombinaci s politickými úspěchy konzervativní strany měly silně poznamenat jejich myšlení.
Premiérka Thatcherová brala tuto reformu za součást širšího programu, který se zatím zdál velmi úspěšný. Na začátku roku 1986 byla konečně zrušena nejméně efektivní část samospráv a ve stejné době byla zavedena nová penzijní reforma. Pro mnohé její oponenty to měl být začátek jejího konce, ale místo toho následovalo roku 1987 další volební vítězství. Premiérka si byla plně jistá, že je na správné cestě, což začalo ovlivňovat i její styl vedení. Vždy byla neústupná a lehce autoritářská, ale po roce 1987 začala ignorovat téměř všechnu kritiku a čím dál víc se obklopovala svými nejloajálnějšími spojenci. A to je pro politika skutečně nebezpečné.
I kvůli tomu nakonec její strana adoptovala novou reformu, kterou představil Rothschild a jeho kolegové. Místní samosprávy měly být nově financovány jednotnou daní, která by na všechny občany dolehla stejně. Kromě pár výjimek pro nejchudší Brity neměl být žádný rozdíl mezi tím jak moc platí chudí i bohatí a kompletně tak mělo zmizet znevýhodnění obchodů a vlastníků domů. Pro Thatcherovou to bylo zcela ideální řešení, které souhlasilo s jejími ideami o kapitalismu a odpovědnosti každého občana. V realitě se z celé záležitosti však stal politický dynamit.
Problémy vypukly už při parlamentním schvalování. Část konzervativních poslanců se dokonce vzbouřila pod vedením Michala Heseltina, bývalého ministra, který byl Thatcherovou zbaven funkce o dva roky dříve. Nebylo to dost na zastavení reformy, ale zasadilo jí to první ránu. Reforma měla nejprve začít fungovat roku 1989 ve Skotsku a následně i ve zbytku Británie s výjimkou konfliktem zasaženého Severního Irska.
Kolaps nebes
Když byl po hlasování jeden z tvůrců reformy dotázán, jak mají chudé rodiny novou daň zaplatit, prohlásil že mohou vždy prodat obraz. Později ten samý politik prohlásil, že celá reforma byla jedna velká chyba. To měla brzo pochopit i většina britských občanů. Nová daň zvýšila daně pro většinu občanů a snížila ji těm nejbohatším vlastníkům pozemků. Pro mnoho chudších Britů to nebyla pouze otázka nových nákladů, ale nová realita, ve které kvůli nové dani neměli na jídlo. Pro reformu se rychle začalo užívat označení Daň z hlavy, což byl název pro středověký způsob vybírání daní a měl dát najevo její nespravedlnost.
Problémy se jasně ukázaly už ve Skotsku, ale premiérka Thatcherová přesto trvala na tom, že daň bude roku 1990 i v Anglii zavedena přesně dle plánu. Situace se tím exponenciálně zhoršila. Miliony lidí daň odmítli platit a zahájili kampaň občanské neposlušnosti. Místní samosprávy měly daň sami vybrat, ale neměly na takovou akci dostatek zdrojů. Systém financování se tak začal hroutit a samosprávy byly čím dál více podfinancované. Proti premiérce vypukly vnitrostranické útoky, ale zatím neměly dostatečnou sílu. A pak přišel protest na náměstí Trafalgar.
Obrovské náměstí v centru Londýna je pro protesty výborným místem a právě zde se 31. března roku 1990 shromáždili odpůrci nové daně. Protest se však kvůli zapojení radikální levice a agresivní akci policie rychle stal násilným a více než sto lidí bylo při akci zraněno. To pouze dodalo sílu celonárodní opozici proti nové dani a systém tak ztratil jakoukoliv šanci na úspěšné fungování. Labouristé začali dominovat průzkumům veřejného mínění a popularita premiérky se propadla na historické dno. Margaret Thatcherová však odmítala ustoupit. Věřila, že před ní stojí nová krize odborů či Falklandy. Tedy nový boj, který musí bez jakýchkoliv kompromisů vyhrát.
V tom s ní už však nesouhlasila její vlastní strana. Nová daň byla vždy kontroverzní a reakce veřejnosti umožnila vnitrostranické opozici, aby razantně nabyla na síle. Thatcherová navíc čím dál více oponovala evropské integraci, jež byla u většiny straníků populární. Z toho důvodu vypukla v listopadu vnitrostranická krize. Několik blízkých spolupracovníků premiérky se jí otevřeně postavilo a další ji soukromě vyzvali k rezignaci. Michal Heseltine zašel ještě dál a zahájil kampaň na předsedu strany. Premiérka výzvu nebrala vážně a byla tak zaskočena, když více než 40 % poslanců podpořilo Heseltina. Následný nátlak jejích kolegů ji nakonec přinutil přiznat realitu.
Premiérka Margaret Thatcherová rezignovala na své funkce 28. listopadu roku 1990. Boj o stranické nástupnictví byl nejlépe shrnut faktem, že všichni hlavní kandidáti souhlasili se zrušením nenáviděné daňové reformy. Ta byla nahrazena roku 1991 a to systémem, který byl blízko původní formě zdanění s několika praktickými změnami. Konzervativní strana díky tomu dokázala roku 1992 znovu vyhrát volby, ale Margaret Thatcherová do konce svého života za reformou stála a to i přesto, že ji všichni ostatní politici odmítli. To možná nejlépe shrnuje osobnost, kterou byla Železná lady. Oddaná svým idejím až do hořkého konce.
Zdroje a další četba:
Moore, Charles. Margaret Thatcher: herself alone: the authorized biography. First United States edition. New York: Alfred A. Knopf, 2019. xxxvi, 1006 stran, 24 nečíslovaných stran obrazových příloh. A Borzoi book. ISBN 978-1-1019-4720-3
Syed, Matthew. Rebel ideas: the power of diverse thinking. First published. London: John Murray, 2019. 310 stran. ISBN 978-1-47361-391-1.
King, Anthony a Crewe, Ivor: The Blunders of Our Governments. Oneworld Publications, 2014, 621 stran. ISBN 978-1780746180
