Článek
České domácnosti mají od května 2025 platit 150 Kč za Českou televizi a 55 Kč za Český rozhlas. Teď se ale mluví o tom, že tyto poplatky úplně zmizí. Co to ve skutečnosti znamená pro peněženku, státní rozpočet a hlavně pro nezávislost kultury, ukazuje slovenský příběh, který si ministr Oto Klempíř nechal nedávno vyprávět přímo od své slovenské kolegyně.
Dvě stovky v peněžence, devět miliard ve vzduchu
Na první pohled jde o drobnost. 150 Kč za Českou televizi a 55 Kč za Český rozhlas znamená dohromady 205 Kč měsíčně, tedy 2 460 Kč ročně na jednu domácnost.
V součtu za celou zemi už to ale drobné nejsou. Podle propočtů vlády a médií přinesou tyto poplatky ČT a ČRo zhruba 9,2 miliardy korun ročně, možná i víc. Pokud je vláda zruší, tahle suma nikam nezmizí, jen ji někdo zaplatí jinak.
Veřejná debata přitom často končí u jednoduchého refrénu: „hlavně ať nic neplatíme“. Jenže slovenský účet ukazuje cenu téhle úlevy velmi přímo.
Kabinet Roberta Fica nejdřív slíbil, že bude veřejnoprávnímu telerozhlasu přispívat 0,17 % HDP. V prosinci 2023 ale prosadil snížení na formulaci „nejméně 0,12 % HDP“ a v důvodové zprávě přiznal úsporu kolem 55 milionů eur ročně, tedy zhruba 1,4 miliardy korun. Veřejnoprávní telerozhlas varoval před propouštěním a rušením stanic. Tahle čísla naznačují, kde stát začne šetřit, když z účtu občanů zmizí oněch 205 korun měsíčně.
Současně se česká politická scéna snaží přesunout pozornost z peněženek na zákony. Ministr kultury Oto Klempíř se 30. ledna 2026 v Praze sešel se slovenskou ministryní Martinou Šimkovičovou, která na Slovensku politicky zaštítila jak škrty, tak přeměnu RTVS na STVR.
Česká strana o schůzce zveřejnila jen několik fotografií a stručný komentář na Klempířově osobním instagramu, zatímco oficiální tisková zpráva se objevila pouze na webu slovenského ministerstva kultury. U tak zásadního tématu, jako je financování ČT a ČRo, působí instagramová komunikace spíš jako zkouška, co veřejnost přehlédne.
Jestli šlo jen o komunikační amatérismus, nebo o první krok k převzetí slovenského scénáře, ukáže až pohled na to, co přesně se na Slovensku stalo po zrušení poplatků.
Slovenský scénář: nejdřív peníze, pak instituce a vedení
Slovenský příběh neskončil u nižší platby občanů, ale u konce celé instituce. Povinnost platit koncesionářské poplatky pro Rozhlas a televizi Slovenska zanikla k 1. 7. 2023. Od 1. 1. 2024 stát nastavil příspěvek ve výši 0,17 % HDP, formálně nárokovatelný ze státního rozpočtu.
Jen o pár měsíců později však parlament přijal zákon č. 157/2024 Z. z. o Slovenskej televízii a rozhlase a k 1. 7. 2024 tak zrušil RTVS a založil STVR. S koncem instituce skončil i mandát generálního ředitele Ľuboše Machaje a celé rady RTVS. Nového šéfa teď vybírá devítičlenná Rada STVR, v níž čtyři členy jmenuje ministerstvo kultury a pět volí parlament.
V Česku mezitím předseda Sněmovny Tomio Okamura začátkem ledna 2026 vyzval právnické osoby k podávání návrhů na nové členy Rady ČT a Rady ČRo. Právě tyto rady podle zákona o České televizi jmenují a odvolávají generální ředitele a kontrolují rozpočet i hospodaření.
Na Slovensku tedy nejdřív převedli veřejnoprávní média na státní rozpočet, pak během jediného roku přepsali samotnou instituci a vyměnili vedení. Česká politika zatím debatuje o obměně rad, které drží podobné páky. Tahle posloupnost kroků tak tvoří návod, jak spojit peníze a moc.
A právě ten samý princip se na Slovensku objevil i jinde než u televize a rozhlasu.
Když se změní rady a experti umlknou: varování z grantů
Stejný vzorec se opakuje v grantové politice. Rada Fondu na podporu umenia má 13 členů, z nichž osm jmenuje ministr kultury a pět dalších nominují profesní organizace a instituce. Přijaté změny posunuly konečné rozhodování o dotacích přímo na tuto radu, zatímco odborné komise získaly jen poradní hlas.
V lednu 2025 tato rada, v níž převažují nominanti ministryně Martiny Šimkovičové, neschválila proti doporučení expertů jediný euro pro festival Drama Queer, přestože komise projekt hodnotila jako špičkový a fond ho dříve opakovaně podporoval. Stačilo tedy změnit složení rady a sebrat odborníkům rozhodovací pravomoc, aby stát během jednoho hlasování odstřihl nepohodlný žánr.
Podobné obavy už znějí i z českého regionu. Současně pražská Galerie hlavního města Prahy na výstavě „Slobodná národná galéria. Popis jedného zápasu“ ukazuje, jak politické zásahy zasáhly Slovenskou národní galerii a širší slovenskou kulturní scénu. Příběh proměn SNG se tak dívá na české diváky právě ve chvíli, kdy naši politici kreslí nový finanční model pro ČT, ČRo i granty.
Právě v tomhle modelu se rozhoduje, jestli česká kultura dostane stejnou zranitelnost, jakou už dnes vidíme na Slovensku, nebo se v další fázi příběhu od slovenského scénáře odchýlí.
Hraje se o kalendář, formulace v zákoně a evropský rámec
Slovensko zvládlo zásadní obrat během jediného roku. K 30. 6. 2023 tam skončila povinnost platit koncesionářské poplatky a od 1. 1. 2024 měl začít platit model financování ve výši 0,17 % HDP. Procento z HDP znamená klíč navázaný přímo na velikost ekonomiky, takže se částka automaticky zvyšuje či snižuje podle výkonu země.
Ještě v prosinci 2023 však vláda prosadila konsolidační zákon, který příspěvek snižuje na formulaci „nejméně 0,12 % HDP“ a výslovně počítá s úsporou zhruba 55 milionů eur ročně. Mezi původním politickým „slibem“ a skutečným „seknutím“ tak uběhlo sotva pár měsíců.
Česká vláda mezitím chystá svůj vlastní skok. Premiér Andrej Babiš a ministr kultury Oto Klempíř avizovali, že návrh zákona rušícího koncesionářské poplatky a měnícího financování ČT a ČRo chtějí poslat do Sněmovny v červnu 2026 s účinností zhruba od roku 2027.
Do toho vstupuje evropské nařízení European Media Freedom Act, tedy nařízení (EU) 2024/1083, které vstoupilo v platnost 7. května 2024 a jeho klíčová ustanovení se začnou plně uplatňovat 8. srpna 2025. EMFA požaduje, aby stát zajistil pro veřejnoprávní média „adekvátní, udržitelné a předvídatelné“ financování, ale neurčuje žádné konkrétní procento HDP ani konkrétní finanční klíč.
Mýtus „Brusel nás ochrání“ na téhle časové ose rychle bledne. EMFA zavádí kvalitativní standard, podle něhož mají pravidla financování vznikat transparentně a mají dávat médiím předvídatelnost, ale ponechává na členských státech, jak přesně svůj mechanismus popíší. Pokud český zákon nechá vládám široký manévrovací prostor, nic nebrání tomu, aby budoucí kabinet zopakoval slovenský trik „nejdřív 0,17 %, pak 0,12 %“, jen s jinými čísly.
Otázka „čeká českou kulturu stejný osud jako na Slovensku?“ proto nemá jednoduchou odpověď, ale má velmi konkrétní podmínky. Stejný osud nepřijde automaticky, spustí se teprve ve chvíli, kdy:
- český zákon dovolí vládě rychle měnit finanční klíč pro média a kulturu,
- politické nominace získají většinu v radách a mohou snadno vyměnit vedení institucí,
- odborné komise v grantech skončí jen u role poslušných poradců.
V opačném případě můžeme využít evropský rámec EMFA jako pojistku, ne jako náplast po havárii. Otázka už proto nezní, jestli zaplatíme 205 korun měsíčně, ale jestli si do zákona prosadíme takové pojistky, aby česká média a kultura vůbec nemusely testovat slovenský scénář na vlastní kůži.
