Článek
Celostátní referendum má v Česku pověst „vlády lidu“. Realita je ale podstatně méně romantická. Rozhoduje matematika ve Sněmovně, tvrdé podpisové limity a seznam témat, o kterých se prostě hlasovat nesmí.
Hra o 120 hlasů: malý klub, obrovská páka
Češi se obecného referenda dočkají jen tehdy, když se ve Sněmovně sejde minimálně 120 hlasů. Podle Ústavy České republiky totiž ústavní zákony vyžadují třípětinovou většinu všech poslanců a třípětinovou většinu přítomných senátorů.
Současný blok ANO, SPD a Motoristů sobě drží dohromady jen 108 mandátů. Ani naprostá jednota tohoto vládního bloku tedy nestačí. Zbývající moc leží v rukou menších klubů, především Pirátů s 18 křesly, a právě na ně míří vládní vyjednávání napříč opozicí.
Čísla jsou neúprosná. Po volbách 2025 ovládá hnutí ANO 80 křesel, SPD 15 a Motoristé sobě 13, což dává oněch 108 hlasů. Piráti obsadili 18 mandátů a pokud se část jejich poslanců připojí, blok pro referendum se může přehoupnout přes magickou hranici 120. To je evidentní paradox: o „vládě lidu“ fakticky rozhoduje malý pirátský klub jako jazýček na vahách, ne davy na náměstích.
Rozšířený mýtus přitom posouvá pozornost na Hrad. Jenže hlava státu má v této partii svázané ruce. Prezident může podle Ústavy České republiky vracet běžné zákony, ale ústavní zákony jen vyhlašuje, bez práva veta. Skutečné veto drží výhradně Sněmovna a Senát, takže celý boj o referendum se odehrává v parlamentních kuloárech, nikoli v prezidentské kanceláři.
Nová koalice chce dle programového prohlášení obecné referendum a zakotvení práva na hotovostní platby v ústavě. K tomu by ale potřebovali souhlas Senátu, který má v obou věcech absolutní veto, takže jsou to jen plané sliby.
— Jiří Pehe (@JiriPehe) October 31, 2025
Z této aritmetiky lze vyvodit jednoduchý závěr: i kdyby se 120 hlasů nakonec seřadilo do jedné řady, Češi ještě nezískají možnost hlasovat snadno a o všem, teprve potom se otevře druhé dějství, ve kterém se určí, jak vysoko politici nastaví podpisovou laťku a jak velký kus politiky z referend úplně vyjmou.
Kolik podpisů, tolik moci: tvrdé prahy a pojistky
Skutečný klíč k použitelnosti referenda neleží v proklamacích, ale v jediné cifře: kolik podpisů bude potřeba. Právě to rozhodne, jestli se referendum stane nástrojem občanů, nebo luxusem pro největší organizované hráče.
SPD v minulosti prosazovala hranici 100 tisíc podpisů, později svůj vlastní návrh zvedla na 250 tisíc, aby přilákala podporu dalších stran. Piráti naopak mluví o 250 tisících podpisů pro běžné referendum a až 500 tisících pro ústavní změny, případně o rozmezí 150 až 250 tisíc doplněném o přezkum Ústavním soudem.
Rozhodnutí mezi 100 a 250 tisíci určí, jestli bude stačit mobilizace několika velkých spolků a hnutí, nebo bude nutné zapojit téměř celou zemi. Čím vyšší práh, tím víc se referendum promění z lidového nástroje v elitní disciplínu.
Koalice i Piráti zároveň trvají na pojistkách, které mají bránit zablokování státu. Při nízkém podpisovém prahu a bez minimální účasti by několik dobře organizovaných menšin mohlo vynutit sérii plebiscitů, které by na roky zaměstnaly vládu i úřady. Odborné debaty proto vedle vysokého prahu zvažují i kvórum účasti a preventivní přezkum Ústavním soudem, aby obecné referendum neproměnilo zastupitelskou demokracii v permanentní kampaň a podle některých ústavních právníků i v potenciální katastrofu.
Na papíře to vypadá jako technikálie, ve skutečnosti ale platí: podle toho, jak se nastaví podpisy a pojistky, poznáme, jestli má být referendum skutečným nástrojem lidu, nebo jen opatrně kontrolovaným ventilem a právě tady se začne lámat další spor.
O čem se hlasovat nesmí a kdy se k urnám vůbec dojde
Ještě ostřejší střet se vede o samotný obsah možných referend. Vláda ve svých programových dokumentech slibuje zákon o referendu, ale zároveň chce z jeho působnosti výslovně vyjmout členství Česka v Evropské unii a NATO a mluví o „pevné zakotvenosti“ země v těchto strukturách.
SPD naopak požaduje hlasování právě o přijetí či nepřijetí eura, migračním paktu či emisních povolenkách a dlouhodobě trvá i na možnosti referenda o vystoupení z EU. Už od začátku balancuje návrh zákona mezi slibem „hlasování lidu“ a velmi přísnými červenými liniemi.
Časová osa navíc ukazuje, že ani rychlá politická dohoda neotevře urny hned. Plán legislativních prací ukládá ministerstvu spravedlnosti, aby návrh ústavního zákona předložilo do prosince 2026, s předpokládanou účinností od 1. ledna 2029. Ministr Jeroným Tejc přitom mluví o ambici předložit návrh už na jaře 2026 a chce, aby zákon byl účinný nejpozději od 1. ledna 2028.
SPD tlačí na to, aby bylo možné hlasovat už v roce 2027, ale opozicí ovládaný Senát a volby 2026 mohou tento harmonogram snadno roztrhat. Klíčová otázka tak zní jinak: i kdyby poslanci a senátoři zvládli podpisové prahy i kalendář, nepromění se připravovaný zákon hlavně v pojistku proti hlasování o těch nejcitlivějších tématech, místo aby tyto otázky skutečně otevřel?
Pojistka proti Czexitu: co se běžnému Čechovi opravdu změní
Mnoho lidí si pod slovem „referendum“ automaticky představí hlasování o vystoupení z EU, o NATO nebo rovnou o „Czexitu“. Programové prohlášení vlády i stanovisko Pirátů ale vykreslují přesný opak: zákon má umožnit některá celostátní hlasování, zároveň však pevně zavřít dveře před otázkami, které by narušily mezinárodní závazky Česka.
Piráti ve svých dokumentech výslovně odmítají referenda o členství v mezinárodních organizacích a o krocích, které by směřovaly k porušení jejich smluv. Nový ústavní zákon tak spíš zabetonuje, že o EU a NATO se hlasovat nesmí, než aby tyto otázky otevřel. Jinými slovy, referendum má lidem dát hlas, ale jen v pečlivě vybraných mantinelech.
Ústavní právníci navíc upozorňují, že politici mohou referendum používat jako alibi: přehodí na občany nepopulární dilemata, ale základní kurz země předem vyjmou z hry. V jednom z odborných rozhovorů byla výjimka pro EU a NATO označena za „trochu nesystémovou“ právě proto, že referenda mají platit pro všechny zásadní otázky stejným metrem. Rýsuje se zde jasný model: několik „bezpečných“ plebiscitů o euru či vybraných smlouvách jako ventil frustrace, nikoli jako nástroj k obratu zahraničněpolitického kurzu.
Část veřejnosti přitom už dnes s referendy žije, aniž si to vždy uvědomuje. Zákon o místním referendu a zákon o krajském referendu umožňují obyvatelům obcí a krajů hlasovat o velkých stavbách, využití obecního majetku nebo třeba o obchvatech měst. Rámec dává mimo jiné ustanovení zákona o místním referendu, které lidi v řadě obcí dovedlo k hlasování o velmi konkrétních projektech.
Na celostátní úrovni přitom proběhlo jediné referendum v roce 2003 o přistoupení ČR k EU podle zvláštního ústavního zákona o referendu o přistoupení České republiky k Evropské unii. Zkušenosti knihoven i ministerstva vnitra ukazují, že lidé na náměstích často směšují tyto lokální plebiscity s neexistujícím obecným celostátním rámcem, který má teprve vzniknout.
Připravovaný zákon tak přinese běžnému Čechovi spíše symbolickou možnost „prolomit ticho“ v několika pečlivě vybraných otázkách než revoluci v řízení státu. V peněžence možná jednou přibude euro po předchozím hlasování, ale na bezpečnostní kotvě v EU a NATO nový institut nic nezmění. Češi se tak pravděpodobně celostátního referenda skutečně dočkají, jen spíš v podobě úzkého, přísně hlídaného ventilu než jako nástroje, kterým by mohli sami rozhodnout o směru země.
