Článek
V noci, kdy Češi v Dubaji sedí s dětmi v hotelových sklepech a poslouchají výbuchy, zazní v Praze jedna věta, která jim bere naději. A o pár hodin později už situaci přebírá někdo úplně jiný.
Mezitím běží účty za hotel, ruší se lety a každý řeší jediné. Kdo je dostane domů, kdo to zaplatí a jaká práva skutečně mají, když stát působí, jako by sledoval jiný film.
Noc v garážích a věta, která zchladila naděje
Tisíce Čechů jsou v Dubaji a okolí, část z nich tu noc nespí na pláži, ale v garážích a sklepích. Hotely posílají hostům varovné SMS, lidé berou děti a pasy, scházejí se v lobby, na podzemních parkovištích a v místnostech bez oken. Venku slyší výbuchy a sledují, jak se nad městem míhá protivzdušná obrana.
V regionu mizí lety, část vzdušného prostoru se kvůli útokům a hrozbám uzavírá, objevují se i svědectví o útocích v blízkosti letišť v Emirátech. V ten samý moment se v české televizi objevuje ministr zahraničí Petr Macinka a pronáší větu, která celou scénu rozřízne jako nůž.
„Žádný repatriační let z Blízkého východu se nyní nechystá,“ říká Macinka v sobotním vstupu pro ČT24. Přitom podle dat z dobrovolné registrace DROZD v té době sleduje situaci ve Spojených arabských emirátech několik tisíc Čechů, v samotné Dubaji zhruba 2 500 až 3 500 lidí. DROZD funguje jako databáze občanů v rizikových zemích a umožňuje státu posílat varování i plánovat pomoc. O to víc Macinkova slova působí, jako by česká diplomacie sledovala jiný film.
Neuplyne ani čtyřiadvacet hodin a otěže přebírá někdo úplně jiný. V neděli večer se na obrazovce objevuje premiér Andrej Babiš. V Televizních novinách na Nově oznamuje čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu, tři do Maskatu a jeden do Salály, pro zhruba 700 lidí. Detailní parametry, typ letadla, kapacitu i konkrétní letiště popisují premiér a aerolinka, zatímco Macinkovo ministerstvo se v komunikaci prakticky odsouvá do pozadí.
Kdo platí hotel a letenku: ministr, nebo paragrafy
Základ určuje nařízení (ES) č. 261/2004. To každému cestujícímu při zrušení nebo velkém zpoždění letu dává volbu mezi refundací letenky a přesměrováním při nejbližší příležitosti. Zároveň zaručuje nárok na takzvanou péči, tedy jídlo, občerstvení, případně hotel a transfer, a to i tehdy, když zrušení způsobí mimořádné okolnosti, třeba uzavření vzdušného prostoru z bezpečnostních důvodů.
V takové chvíli padá jen nárok na paušální finanční kompenzaci v eurech, ne však na refund ani na základní péči. Stejný výklad potvrzuje i Úřad pro civilní letectví v přehledu ochrany cestujících. Repatriační let, který stát organizuje ve spolupráci s aerolinkou, proto tyto individuální nároky doplňuje, ale nenahrazuje.
Další klíč leží v § 2535 občanského zákoníku. Ten umožňuje zákazníkovi odstoupit od smlouvy o zájezdu bez storno poplatků, když v cílové zemi nebo jejím bezprostředním okolí vzniknou nevyhnutelné a mimořádné okolnosti s významným dopadem na poskytování zájezdu nebo dopravu. V praxi to znamená, že rodina s předplaceným balíčkem přes cestovní kancelář může při eskalaci konfliktu žádat vrácení všech plateb, i když cestovka nenese vinu, nemá ale právo na další náhradu škody.
Zákon č. 159/1999 Sb. zároveň ukládá pojišťovnám, aby v případě úpadku kanceláře zaplatily nejen refund, ale i dopravu domů, nezbytné ubytování a stravu do odjezdu. I proto v redakci zdůrazňujeme: o hotelu, refundu i repatriaci dnes rozhodují hlavně tyto paragrafy, nikoliv rétorika ministra v televizním studiu.
Právníci navíc dlouhodobě varují před panickým „kup novou letenku a zdrhej, než to spadne“, které zaplavuje diskuse vždy, když aerolinky kvůli bezpečnosti ruší lety. Podle jejich výkladů cestující většinou ztratí nárok na ubytování, občerstvení a asistenci, pokud sám zvolí cestu „vrácení peněz a vlastní náhradní let“ bez jasné dohody s dopravcem.
V okamžiku, kdy si tak člověk sám smaže vlastní práva, přestává mu pomáhat i nejlepší evropská legislativa. A o to víc vyčnívá fakt, že česká diplomacie v jedné z největších krizí od covidu nechává hlavní roli na právních nárocích a soukromých firmách, místo aby ji převzalo jasné politické vedení, na které lidé intuitivně čekají.
Ministr v debatním studiu, mluvčí před kamerami
V systému DROZD je na začátku března registrováno přes 6 650 Čechů v zemích Blízkého východu. Z toho asi 3 500 v samotných Spojených arabských emirátech a kolem 900 v Ománu. Přibližně 650 z nich podle dopravních serverů projeví zájem o první čtyři repatriační lety Smartwings do Ománu.
Jde o největší podobnou operaci od covidových návratů. Veřejnost proto právem čeká, že ministr zahraničí přebere roli kapitána, který na můstku jasně vysvětluje, kdo, kdy a jak poletí domů. Po analýze výstupů Petra Macinky, mluvčího Adama Čörgöho a premiéra Babiše, se před námi skládá úplně jiný obrázek.
Po jednání krizového štábu MZV vystupuje před novináře pouze mluvčí Čörgö. Čte krátké prohlášení, vyzývá Čechy na Blízkém východě, aby se nepřesouvali na vlastní pěst, a odkazuje je na pokyny místních složek i informace v systému DROZD. Podle zpravodajských záznamů se Macinka brífinku neúčastní „kvůli pracovní vytíženosti“. Ve skutečnosti ale tou dobou dává rozhovor stanici XTV Xavera Veselého.
Ministr se tak v nejvypjatější chvíli sám odsouvá, zatímco diplomacie mluví přes mluvčího. MZV mezitím zůstává u obecných rad a v očích těch, kdo sedí v dubajských sklepích, připomíná spíš přihlížejícího než režiséra celé operace. Redakce v tom vidí systémový problém, který přesahuje jednu nešťastnou větu o „neplánované repatriaci“ a ukazuje hlubší slabinu krizové komunikace české diplomacie.
Po zkušenosti s covidem Češi legitimně čekají, že v další velké krizi uvidí na každé zásadní tiskové konferenci právě ministra zahraničí. Ne jeho mluvčího, a už vůbec ne premiéra jako hlavní tvář evakuační akce. Když však Macinka v okamžiku, kdy v DROZDu svítí 6 650 jmen z regionu, sedí raději v debatním studiu a nechává jiné, aby oznamovali lety domů, vysílá tím jasný signál. A české rodiny v Dubaji si mezitím zvykají spoléhat víc na paragrafy, dopravce a vlastní peněženku než na stát, který měl podle jejich představ stát v první linii a vést je z garáží zpátky domů.
