Babiš si svým postojem k Íránu zavařil u vlastních voličů. Mnozí z nich se ostře vymezili

Na papíře udělal Andrej Babiš 28. února 2026 přesně to, co se od premiéra čeká: převzal oficiální linii české diplomacie a odsoudil íránské útoky na státy Perského zálivu. Jenže tím zasáhl nerv, na který dosud raději nesahal.

Premiér Andrej Babiš stojí od prosince 2025 v čele vlády a dál vede hnutí ANO. V íránské krizi ale promluvil jako typický establishmentový lídr, ne jako rebel proti „Pětce“.

Podle oficiálního profilu Poslanecké sněmovny převzal úřad 9. prosince 2025. O necelé tři měsíce později, 28. února 2026, na síti X odsoudil íránské raketové útoky na Katar, Kuvajt, SAE, Bahrajn, Saúdskou Arábii a Jordánsko jako porušení jejich suverenity. V praxi tak převzal prakticky doslova linku ministerstva zahraničí.

Jenže v ten moment se proti němu ozvala především jeho vlastní voličská základna, a právě tam se začal lámat příběh Andreje Babiše jako premiéra.

Pod Babišovým statusem, který kopíroval formulace české diplomacie, se podle záznamu serveru Forum24 sesypala lavina rozhořčených reakcí „jeho“ profilových fotek. Lidé mu psali, že „nějak začínáte fialovět“, že „odsuzuje odvetu, ne prvotní útok“ a že slouží Bruselu a USA místo „obyčejným Čechům“.

Každý další komentář posouval premiéra z role vůdce anti-fialovského tábora do role podezřele loajálního partnera západních spojenců. A to všechno kvůli jedné větě, která se nápadně podobala tiskovému prohlášení ministerstva zahraničí.

Kontrast ještě zvýraznila večerní scéna mezi televizí a sociálními sítěmi. Babiš v televizi oznamoval, že je Česko připravené okamžitě poslat repatriační lety pro Čechy v Izraeli a že kvůli situaci na Blízkém východě svolá Bezpečnostní radu státu. Mezitím pod jeho příspěvkem o Íránu běžel proud výtek, že „zrazuje“ vlastní voliče a podléhá tlaku Washingtonu.

Zatímco on mluvil o letech domů a krizových scénářích, jeho online komunita řešila, jestli už úplně „nepřeběhl“ k Fialovi. A právě tady se ukázalo, že pro část jeho jádra je větším problémem Západ než Teherán.

Komentáře neútočily jen na jedno rozhodnutí, ale odhalily hlubší reflex: pro část Babišových podporovatelů zůstává hlavním padouchem Západ, ne Teherán. Větší zlo podle nich sedí v Bílém domě a v Bruselu, ne v kanceláři ajatolláha Chameneího, a právě tenhle pocit posouvá celý spor do úplně jiné roviny, k níž se ještě vrátíme.

Tohle napětí ještě zesílilo v okamžiku, kdy se konflikt přelil z diskusí na síti do reálné vojenské operace.

Když 28. února 2026 USA a Izrael spustily koordinované údery na Írán v rámci operace Lion’s Roar, vstupoval Babiš do krize jako premiér spojenecké země, ne jako komentátor na Facebooku. Část jeho příznivců to ale odmítla vzít na vědomí.

Podle citovaných reakcí na Forum24 mu lidé psali: „Především je nutno odsoudit útoky Izraele a USA na Írán. To je prvotní příčina všeho zla,“ nebo „Ty vole, odsuzuješ odvetu a ne toho, kdo si začal?“ V jejich vidění světa útočí hlavně Západ, Írán jen „odpovídá“, a kdo kritizuje Teherán, automaticky slouží Washingtonu.

Tento reflex se rychle přelil do dalšího zjednodušení. Stejní komentátoři připomínali americké základny v Kataru, Bahrajnu nebo SAE a tvrdili, že tyto státy „musí počítat s odvetou“, když dovolí, aby se z jejich území vedly operace proti Íránu. Jakmile pak Babiš i MZV mluvili o „porušení suverenity“ států Zálivu, část publika si ten jazyk přeložila jako bianco šek pro americké bombardování.

Rozdíl mezi obranou základního principu Charty OSN, tedy zákazu útočit na území cizího státu, a zcela jinou debatou o legitimnosti americko-izraelské operace se v online bublině prostě rozmazal. A právě v tom vznikla propast mezi tím, co řešila státotvorná elita, a tím, čím žila Babišova facebooková armáda.

Zatímco se domácí diskuse točila kolem „prvotního úderu“ a „odvety“, státní aparát řešil mnohem praktičtější věci. V den íránského ostřelování Kataru nebo Saúdské Arábie ministerstvo zahraničí znovu aktualizovalo varování před cestami do Íránu a okolí a přes systém DROZD sledovalo české cestovatele v rizikových zemích.

Babiš současně svolal na ráno Bezpečnostní radu státu, aby probral dopady konfliktu na bezpečnost Česka a na možné repatriační lety pro Čechy v Izraeli a okolí. V rozhovorech opakoval, že „nejdůležitější je zajistit bezpečí našich občanů“. Facebooková válka se tak stala jen hlučným soundtrackem k reálnému krizovému řízení.

Do toho všeho vstoupily ceny ropy a benzínu. Koordinované údery USA a Izraele na Írán a následné íránské rakety na státy Zálivu poslaly cenu ropy Brent krátce nad 80 dolarů za barel, což zahraniční finanční média spojovala s útoky v okolí Hormuzského průlivu, klíčového „kohoutku“ pro světovou ropu.

Česká ekonomická média dlouhodobě ukazují, jak takové výkyvy Brentu s určitým zpožděním zvedají ceny benzínu a nafty u našich pump. Íránská krize tak není jen spor o statusy, ale něco, co během pár týdnů zasáhne:

V tu chvíli už nejde jen o to, kdo co napsal na síti X, ale o to, kdo přijme odpovědnost za důsledky, které se promítnou do každodenního života voličů, včetně těch Babišových.

Právě na pozadí těchto tvrdých dopadů působí debata pod Babišovým postem o Íránu ještě výrazněji.

Je zarážející, kolik „jeho“ profilových fotek začalo papouškovat narativy, které známe spíš z amerických anti-war diskusí. Mnoho komentářů se soustředilo na „americké základny“ a „neústavní válku“, i když jejich autoři často ani netušili, jak vypadá tamní právní rámec.

Přitom podle materiálů americké Sněmovny reprezentantů nastavuje War Powers Resolution z roku 1973 pravidla, jak má Kongres hlídat prezidenta, když se pustí do bojových operací. Mimo jiné:

V USA proto část demokratů i republikánů kritizuje zásah proti Íránu kvůli možnému obcházení Kongresu. Česká debata ale tyto teze přebírá vytržené z kontextu a používá je spíš jako munici proti „proamerickému“ premiérovi, než jako snahu porozumět tomu, co se skutečně děje.

Do toho přichází druhý paradox. Babišovi voliči očekávají, že jejich lídr „rozbije pražskou kavárnu“, a on mezitím vydává prohlášení prakticky totožné s oficiálním textem ministerstva zahraničí. Prohlášení MZV z 28. února 2026 i Babišův příspěvek na sítích mluví o „nepřijatelném narušení suverenity“ Kataru, Kuvajtu, SAE, Bahrajnu, Saúdské Arábie a Jordánska íránskými útoky.

Tato shoda ukazuje, že se premiér v krizi pevně drží establishmentové linie české diplomacie. Zároveň ale v USA běží ostrý spor o to, jestli Trumpovy útoky na Írán respektují War Powers Resolution, nebo ji obcházejí. V jedné chvíli se tak hnutí, které doma roky budovalo image boje proti „systému“, ocitá na straně systému hned ve dvou rovinách, české i alianční.

Lze z toho vyvodit jednoduchý, ale pro Babišův tábor nepříjemný závěr. Jakmile Írán a Perský záliv přestali fungovat jen jako kulisa pro billboardové slogany a stali se kulisou pro repatriační lety, svolávání Bezpečnostní rady státu a výkyvy ceny Brentu, přestaly stačit role „vůdce frustrované bubliny“ a „bojovníka proti Fialovi“. Babiš v tu chvíli jednal jako premiér spojenecké země, nikoli jako influencer hnutí ANO.

Právě proto si u části vlastních voličů tak bolestně „zavařil“. Íránská krize pro něj neznamenala jen další příležitost k ostrému statusu, ale první velký test, jestli vymění lajky za odpovědnost.

Část jeho jádra ho za ten posun okamžitě trestá a dál v něm vidí „zrádce“, který „fialoví“ spolu s Bruselem a Washingtonem. Jiní naopak mohou ocenit, že v okamžiku reálného ohrožení Čechů jedná premiér spíš podle manuálu diplomacie než podle algoritmu sociálních sítí.

Jedno ale konflikt kolem Íránu ukazuje jasně: rozdíl mezi Babišem a „systémem“, na kterém roky stavěl svou značku, se v okamžiku první velké bezpečnostní krize nebezpečně ztenčil, a právě to je moment, se kterým se jeho vlastní bublina teprve bude muset vyrovnat.