Má Andrej Babiš (ANO) nějaké morální hranice? Nedodržuje ani morální kodex své vlastní strany

V jediné větě dokázal Andrej Babiš rozstřelit pravidlo, které si jeho hnutí samo napsalo, a zároveň ukázat, jak se spor o jeho osobní odpovědnost potkává s rizikem pro veřejné peníze. Právě na tomto střetu mezi osobním zájmem, stranickým kodexem a veřejnými penězi se dnes láme otázka, zda u předsedy ANO ještě existuje nějaká vnitřní brzda.

„Ke stíhání se vydat nenechám,“ prohlásil 15. ledna 2026 ve Sněmovně Andrej Babiš a odmítl vydání v kauze Čapí hnízdo. V jedné větě tak předseda ANO sešrotoval pravidlo, které si jeho vlastní hnutí napsalo do morálního kodexu.

Tentýž morální kodex ANO, zveřejněný 3. března 2017, v článku IX stanoví, že v případě přestupkového řízení či trestního stíhání reprezentant nevyužije poslaneckou nebo senátorskou imunitu a požádá příslušný parlamentní výbor, aby neprodleně navrhl jeho vydání, s výjimkou stíhání za politické projevy na půdě Parlamentu. Kodex tedy nepočítá s hrdinným vzdorem, ale s aktivní žádostí o vydání.

Hnutí ANO přesto dodnes, k 27. únoru 2026, vystavuje tento dokument na svém webu v sekci „Ke stažení“ jako PDF datované 3. 3. 2017, bez jakékoli známky aktualizace nebo nové verze. Otázku, zda toto pravidlo platí i pro předsedu, tak neřeší jen morálka, ale i velmi konkrétní hlasování, které se rychle blíží.

Mandátový a imunitní výbor Poslanecké sněmovny už 17. února 2026 v tajném hlasování doporučil, aby plénum Babiše ani Tomia Okamuru nevydalo, poslanci během jednání odkládali mobily do obálek a výsledek zůstal neveřejný. Rozhodující střet se přesouvá na schůzi Sněmovny, kde má podle dosavadních informací plénum pravděpodobně 5. března 2026 hlasovat o vydání, a právě tady vyvstává otázka, co vlastně „nevydání“ v dnešní Ústavě znamená.

Doživotní poslanecká imunita v Česku skončila už před více než deseti lety. Novela Ústavy z roku 2013 přepsala článek 27 odst. 4 tak, že ochrana poslance před trestním stíháním platí pouze po dobu mandátu. Po jeho zániku může stíhání pokračovat nebo nově začít.

Právní analýzy tento posun popisují jako konec „beztrestnosti na věčné časy“ a potvrzují, že komora pouze dočasně brání zásahům policie a státních zástupců. Imunita tedy nepůsobí jako neprůstřelná zeď, ale spíš jako dočasný deštník, který se jednou zavře.

Poslanecká sněmovna navíc v letech 2017 a 2018 už dvakrát hlasovala pro vydání Andreje Babiše v kauze Čapí hnízdo. Samotný princip tedy není nový, mění se jen politická vůle ho znovu uplatnit.

Přesto část voličů ANO v diskusích slaví každé očekávané „nevydání“ jako definitivní vítězství nad „politickým procesem“ a hovoří o ukončení kauzy. Právní rozbory ale dlouhodobě vysvětlují, že odmítnutí vydání pouze překládá případ na období po skončení mandátu, aniž by rušilo samotné podezření nebo práci policie.

Kauza Čapí hnízdo, která se týká evropské dotace na stejnojmenný areál, je v tuto chvíli znovu před soudem. Andrej Babiš a Jana Nagyová v ní čelí obžalobě, Městský soud v Praze je dvakrát nepravomocně zprostil, avšak Vrchní soud v Praze dne 23. června 2025 osvobozující rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil k novému projednání. V této mezeře mezi právem a vnímáním je tak vidět prostor, ve kterém může Andrej Babiš pohodlně pěstovat image oběti a zároveň se vyhýbat jasnému postoji ke svému kodexu, a tím se dostáváme ke druhé polovině jeho ochranného štítu.

Andrej Babiš opakovaně tvrdí, že svůj střet zájmů vyřešil převedením Agrofertu do svěřenských fondů. Evropská komise však 25. února 2026 posílá do Prahy varovný dopis, který tuto verzi zpochybňuje a žádá vysvětlení, jak Česko chrání evropské peníze před vlivem premiérova byznysu.

Komise v dopise připomíná článek 61 finančního nařízení EU 2018/1046, podle kterého nesmí do rozdělování unijních peněz zasahovat lidé ve střetu zájmů. Zároveň odkazuje na český § 4c zákona o střetu zájmů, jak ho vykládá i judikatura Nejvyššího správního soudu, a to i pro případ svěřenských fondů.

Brusel navíc žádá jistotu, že firmy ze skupiny Agrofert po Babišově nástupu do funkce nepřijímají dotace z fondů soudržnosti, dokud Česko střet zájmů jasně nevyřeší. Ve hře přitom neleží drobné, ale miliardy korun, které mají financovat veřejné projekty po celé zemi.

Média připomínají dřívější auditní zjištění Evropské komise z roku 2020 a tlak na to, aby české úřady vracely nebo nevyplácely dotace firmám ve střetu zájmů. Ministerstvo zemědělství zároveň deklaruje plán vymáhat po Agrofertu zhruba 5,1 miliardy korun na dotacích, které kvůli Babišovu střetu zájmů považuje za problematické, převážně jde o nárokové platby spolufinancované z EU.

Pokud se podobné spory prohloubí, český daňový poplatník může nakonec zaplatit cenu za to, že jeden politik odmítá uznat hranici mezi svým podnikem a státem, a právě v tomto bodě se osobní kauza protíná s tím, co znamená morální hranice pro celou zemi.

Hnutí ANO přitom kdysi vznikalo jako „protikorupční buldozer“ proti starým pořádkům. Morální kodex, který strana představila už v letech 2013 až 2014, sliboval přísnější standard než zákon. Počítal s tím, že reprezentant:

V březnu 2017 však vedení hnutí tuto laťku potichu snížilo. Nově požaduje rezignaci až při podání obžaloby a pouze u činů spáchaných v souvislosti s výkonem veřejné funkce. Tím se vytvořil prostor pro výklad, který Andrej Babiš od té doby používá.

Po změkčení kodexu začal Babiš argumentovat, že kauza Čapí hnízdo nesouvisí s výkonem veřejné funkce, a proto se na něj pravidlo o rezignaci nevztahuje. Zároveň však ignoruje článek IX, který mu i dnes ukládá požádat o vydání k trestnímu stíhání a imunitu nevyužít.

Z toho lze tak poskládat jednoduchý obraz: předseda ANO odmítá vlastní kodex, pohybuje se v prostředí mylného chápání imunity mezi částí svých podporovatelů a zároveň vystavuje Česko riziku ztráty evropských peněz. Morální hranici u něj tak neurčuje text pravidel na webu hnutí, ale okamžik, kdy se osobní zájem potká s politickou mocí, a přesně tady se nabízí otázka, kam až je Andrej Babiš ochoten zajít.