Článek
Čísla ministerstev vyprávějí jiný příběh než rozčílené debaty v hospodách. Ukrajinci tady odvádějí daně a drží provoz firem, zároveň ale žijí v režimu, který je může během pár měsíců vyhodit ze systému. Co přesně chystají zákony a formuláře pro lidi, které si Česko samo přivedlo do práce?
Od hospodských vět k účetnictví státu
V hospodě se pořád dokola ozývá věta: „Ukrajince tady živíme.“ Tabulky státu ale ukazují pravý opak a rozdíl mezi pocitem a realitou je v řádu miliard.
Podle Ministerstva práce a sociálních věcí skončil rok 2024 u lidí s dočasnou ochranou v přebytku 9,7 miliardy korun. Jde hlavně o obyčejné daně, odvody a spotřebu lidí, kteří v Česku odpracují plnohodnotné směny.
Analýza na základě dat MPSV počítá v roce 2024 zhruba 150 tisíc pracujících držitelů dočasné ochrany a v létě 2025 už skoro 170 tisíc. Jen v prvním pololetí 2025 tito lidé odvedli kolem 15 miliard korun, zatímco stát na pomoc vydal asi 7,6 miliardy. Čisté saldo je zkrátka plusové.
Český statistický úřad k tomu pro říjen 2025 uvádí celkovou nezaměstnanost 3,2 procenta. To vše se odehrává v situaci, kdy český trh práce jede blízko plné zaměstnanosti a poptávka po lidech do směn v logistice, výroby v montovnách, pečovatelských služeb, nemocničního provozu i regálů v obchodech zůstává vysoká. Každopádně zde vychází jednoduchý závěr: bez jejich práce by čísla českého rozpočtu i trhu práce vypadala citelně hůř.
Tito lidé ale v Česku nestojí „jen tak“. Mají speciální status dočasné ochrany, válečný typ pobytu, který EU zavedla po ruském útoku na Ukrajinu. Rada EU v červnu 2025 prodloužila platnost tohoto režimu do 4. března 2027.
Česko k tomu přidává vlastní budík. Podle informací Informačního portálu pro cizince musí člověk s dočasnou ochranou do 15. března 2026 potvrdit online registraci a nejpozději do 30. září 2026 získat nový vízový štítek, jinak mu ochrana skončí. Z abstraktní věty „dočasný pobyt“ se tak stává konkrétní lhůta, ve které stát rozhodne, koho v systému udrží a koho nechá vypadnout.
Právě v tomto časovém presu se začíná lámat, pro koho bude otevřená šance na pětiletý pobyt a kdo se mezitím bude muset vejít do stropu v podobě devadesáti dnů nouzového ubytování, a tady se příběh teprve začíná přiostřovat.
Pět let jistoty pro soběstačné, 90 dní nouze pro zranitelné
Tuhle novou překážkovou dráhu pro Ukrajince v Česku postavil takzvaný Lex Ukrajina VII. Ten vedle dočasné ochrany vybudoval druhou kolej, ale jen pro část lidí.
Zákon č. 24/2025 Sb. spolu s nařízením vlády č. 86/2025 Sb. zavedl institut „zvláštního dlouhodobého pobytu“. Jde o pětileté povolení k dlouhodobému pobytu bez právního nároku pro ty, kdo v Česku splní několik podmínek najednou:
Musí tady dva roky nepřetržitě pobývat na základě dočasné ochrany, v určeném období nebrat humanitární dávku, nemít dluhy na zdravotním pojištění a hlavně prokázat roční příjem za rok 2024 minimálně 440 tisíc korun, zvýšený o 110 tisíc za každého dalšího společně posuzovaného člena rodiny. Kdo tyto hranice nepřekročí, do druhé koleje se vůbec nedostane.
Ministerstvo vnitra uvádí, že o tuto možnost projevilo zájem asi 80 tisíc lidí, ale přísná kritéria dosud splnilo jen zhruba 15 tisíc. Není to masová amnestie, ale úzké síto pro ekonomicky úspěšné, kterým stát relativně otevřeně nabízí přechod z „dočasnosti“ do střednědobé stability.
Na opačném konci spektra stát podmínky těm nejslabším naopak utahuje. Stejný zákon v režimu HUMPO, tedy státního humanitárního ubytování, zkrátil maximální dobu pobytu ze 150 na 90 dní od udělení první dočasné ochrany. Portál MPSV k humanitární dávce jasně říká, že po třech měsících nárok na bezplatné nouzové ubytování zaniká i u zranitelných osob.
V praxi to znamená, že počet lidí v těchto zařízeních prudce klesl právě ve chvíli, kdy stát přehodil náklady na rodiny samotné nebo na jejich omezené dávky. Za těmito paragrafy nestojí abstraktní „uprchlík“, ale konkrétní matka s dítětem, která po 90 dnech hledá nájem a s prací teprve začíná nahrazovat jazykový handicap.
Další síta běží skrytě v evidenci úřadů. MPSV upozorňuje, že pokud stát vede člověka déle než 90 dní na „adrese ministerstva vnitra“, tedy na adrese sídla správního orgánu místo skutečného bydliště, Lex Ukrajina VII mu automaticky ruší dočasnou ochranu a tím i volný přístup na trh práce. Jakmile takový člověk dál pracuje, zaměstnavatel ho vede nelegálně a zákon o zaměstnanosti z něj dělá delikventa.
Od 1. října 2025 navíc novela tohoto zákona zavedla pojem „nehlášená práce“: firma musí každého cizince bez českého občanství nahlásit úřadu práce ještě před nástupem, jinak jí hrozí pokuta až tři miliony korun za jednoho pracovníka. Typický český živnostník, který dosud bral Ukrajince „na dobré slovo“, tak dnes balancuje na hraně milionové sankce a současně drží provoz, bez kterého jeho byznys neobstojí.
Na papíře to vypadá jako technické zpřísnění pravidel, v součtu s čísly z rozpočtu ale začíná vycházet úplně jiný příběh, než jaký vláda navenek vypráví.
Vláda přitvrzuje v dávkách, ale bez jejich práce riskuje rozvrat
Když sledujeme zkrácení HUMPO, zániky dočasné ochrany kvůli formální adrese a milionové pokuty za nehlášenou práci, může vzniknout dojem, že stát chce Ukrajince spíš vytlačit. Jenže stejná čísla, která používá k obhajobě škrtů, zároveň ukazují, jak moc je potřebuje.
Tisková zpráva MPSV, která počítá přebytek 9,7 miliardy korun za rok 2024, zároveň ukazuje, že jen za třetí čtvrtletí 2025 přiteklo z daní a odvodů osob s dočasnou ochranou 8,2 miliardy, zatímco výdaje na pomoc dosáhly 3,9 miliardy. Čistý přínos tak činil 4,3 miliardy korun.
MPSV současně ukazuje pád počtu příjemců humanitární dávky z více než 234 tisíc v dubnu 2022 na 83 tisíc v září 2025. To znamená, že stále víc lidí s dočasnou ochranou stojí na výplatní pásce firem a ne na dávkách. Vláda tímto dvojím pohybem říká: pomoc osekneme, ale vaše odvody potřebujeme, protože bez nich rozpočet i pracovní trh narazí.
Ekonomický jazyk ale nevypráví celý příběh. Český statistický úřad uvádí, že ve školním roce 2024/2025 sedělo na základních školách 74 355 žáků s cizí státní příslušností, zhruba 7,4 procenta všech dětí, a po roce 2022 mezi nimi dominují právě Ukrajinci.
V praxi to znamená, že české dítě dnes píše diktát vedle spolužáka, jehož rodič zítra stojí před rozhodnutím, jestli projde sítem pětiletého pobytu, nebo kvůli administrativě či nízkému příjmu z dočasné ochrany vypadne z českého systému úplně.
Formálně tedy stát dál mluví o „dočasné ochraně“ do března 2027 a politici rádi zdůrazňují, že jde o omezenou solidaritu. Když ale spojíme ekonomické přebytky MPSV, přísná síta Lex Ukrajina VII pro ekonomicky soběstačné a realitu plných tříd, kde desetitisíce ukrajinských dětí mluví česky a plánují střední školy, vychází jiný obraz.
Vláda reálně staví systém, který postupně odfiltruje ty, kdo bez podpory neobstojí, a udrží ty, bez nichž české fabriky, nemocnice, služby ani školy nepojedou. Titulkový paradox tak platí doslova: vláda Ukrajince potřebuje a dobře to ví, jen se jí politicky vyplácí se tvářit, že pořád jde „jen“ o dočasné hosty, a příběh tím zdaleka nekončí.
