Vláda v dubnu zvýší platy státním zaměstnancům. Kdo to ale zaplatí? My všichni z vlastních kapes

V televizi zní jednoduché heslo: vláda přidá zaměstnancům ve veřejné sféře. Jenže mezi tiskovou konferencí a výplatní páskou stojí kalendář, paragrafy a hlavně vaše peněženka. Právě v tomhle trojúhelníku se láme, kdo si skutečně polepší, kdo si počká a kdo to celé zaplatí.

Představte si školní uklízečku v okresním městě. V lednu slyší v televizi, že vláda přidá lidem ve veřejné sféře o „až 10 procent“. Po letech utahování opasku si konečně představí trochu klidu. Jenže když se člověk podívá do platových tabulek, nadšení rychle zchladne.

U nepedagogických pracovníků ve školství, úředníků nebo lidí v kultuře vláda zvedá jistý platový tarif jen o 9 procent. Další 1 procentní bod nechává v nenárokových odměnách, které může šéf kdykoli sebrat. U nelékařských zdravotníků a lidí v sociálních službách kabinet mluví o celkovém navýšení o 6 procent, z toho 5 procent do tarifu a 1 procentní bod do bonusů, lékařům a zubařům slibuje rovnou jen 2 procenta navíc v tarifu.

Platový tarif je přitom základ, který určuje zákon a tabulka podle zařazení a praxe. Nenároková složka znamená osobní ohodnocení, příplatky nebo odměny, které zaměstnavatel nemusí držet a může je měnit. Už tady se z hesla „deset procent pro všechny“ stává spíš politická věta než přesný popis reality. A to stále není největší háček.

Ten se schovává v kalendáři. Vláda už vydala nařízení č. 16/2026 Sb., které mění pravidla platových poměrů podle nařízení č. 304/2014 Sb. a č. 341/2017 Sb., ale účinnost pro platy nastavila až na 1. duben 2026. Sbírka zákonů text zveřejnila v únoru, od 10. února nařízení právně platí, ale tabulky v přílohách ovlivní výplaty až od dubnové mzdy.

Leden, únor a březen tak zaměstnanci, na které se tato nařízení vztahují, jedou podle starých tabulek z roku 2025, bez jakéhokoli zpětného doplatku za první čtvrtletí. Přitom politici dříve při jednáních s odbory mluvili o „kompenzaci za celé první čtvrtletí“. Rozdíl mezi platností a účinností tady neřeší právník, ale peněženka zaměstnance.

Nařízení sice právně platí, ale výplatní pásky se změní až od dubna a jen směrem dopředu. Nikdo nikomu nedoplatí tři měsíce rozdílu. To je jasný signál: stát sice přidává, ale zároveň šetří právě na těch měsících, o které odbory tolik bojovaly.

Tahle „drobná“ časová klička znamená miliardové úspory oproti scénáři, kdy by se přidávalo už od ledna. Učitelka, sestra nebo úředník tak v lednu a únoru stále platí drahé nákupy i energie z loňského tarifu, zatímco vláda už na tiskovkách sklízí potlesk za dohodnuté navýšení, a tím se teprve otevírá otázka, kdo ten dubnový skok v tabulkách ve skutečnosti zaplatí.

Ministr práce Aleš Juchelka říká, že na dubnové zvýšení platů ve veřejném sektoru padne v roce 2026 zhruba 27 až 28 miliard korun. Na první pohled to působí jako abstraktní makro číslo, které člověk rychle přejde. Jakmile ho ale přepočítáme na konkrétní lidi, začne být mnohem hmatatelnější.

Český statistický úřad uvádí, že v Česku žije necelých 10,9 milionu lidí. Když se prostě vydělí 27 až 28 miliard počtem obyvatel, vyjde částka zhruba 2 500 až 2 700 Kč ročně na osobu, tedy asi 210 až 225 korun měsíčně. Materiály ministerstev tenhle přepočet přímo neuvádějí, ale matematika funguje neúprosně. Nejde o konkrétní položku na složence, spíš o to, jak velký kus společného koláče musí každý z nás odložit, aby stát mohl platové tabulky naplnit.

Vláda nepřináší žádnou novou „speciální daň“, na kterou by se dala odpovědnost za vyšší platy jednoduše pověsit. Podle vyjádření ministrů mají jednotlivé resorty peníze „najít ve svých kapitolách“, tedy uvnitř stávajících rozpočtů, aby se dál nezvyšoval schodek státního rozpočtu. V praxi to znamená tiché škrty v investicích a službách, které lidé potkávají v každodenním životě, od menšího počtu oprav silnic po omezené programy v kultuře. To je jasná volba: formálně se daňové sazby nemění, ale stát financuje platy tím, že ořezuje jiné veřejné výdaje.

Další část účtu se skládá v obcích a krajích. Finanční správa potvrzuje, že od roku 2026 se z celostátního hrubého výnosu DPH a daní z příjmů odvádí krajům 10,23 procenta a obcím 25,93 procenta. Odborné analýzy ukazují, že oproti dřívějšímu stavu to znamená navýšení souhrnného podílu obcí a krajů o 2,55 procentního bodu podle pravidel rozpočtového určení daní, tedy klíče, podle kterého se sdílené daně rozdělují mezi stát, kraje a obce. Stejné analýzy odhadují, že to přinese zhruba 32,4 miliardy korun navíc do rozpočtů samospráv, ale zároveň připomínají, že právě z těchto peněz mají obce zaplatit i nepedagogické pracovníky a část nákladů škol.

Zastupitelstvo pak řeší velmi konkrétní dilema: zvýšit poplatek za odpad, omezit dotace na kroužky v domě dětí, nebo odložit opravu výtluků před vaším domem. Nic z toho se v tiskových zprávách neobjevuje, přesto právě tady se slib vyšších platů láme do reality každé ulice.

Když tuhle mozaiku přeložíme do řeči jedné domácnosti, obraz ještě víc zkonkrétní. Modelová čtyřčlenná rodina „zaplatí“ asi 450 Kč měsíčně: část přes daně, část přes odvody a část přes místní poplatky. Ministerstvo financí zároveň zvyšuje platbu zdravotního pojištění za jednoho státního pojištěnce na 2 188 Kč měsíčně, jak vyplývá z informací Ministerstva financí. Členové rodiny tyto peníze nevidí na jedné faktuře: něco se schová v odvodech ze mzdy, něco v poplatku za odpad, něco ve zvýšeném školkovném.

Právě ve chvíli, kdy se tyto nenápadné částky začnou sčítat, vyvstává poslední zásadní otázka: když už domácnosti i obce takhle skládají účet, funguje samotné rozdělení přidání uvnitř systému opravdu spravedlivě?

Rok 2026 rozehrává zajímavou hru „kdo na koho doplácí“ i uvnitř samotného veřejného sektoru. Učitelé a akademici dostávají už od 1. ledna přidáno pevně 2 000 Kč u platových tříd do 7 včetně a 7 procent u tříd 8 až 16. Nelékařští zdravotníci a pracovníci v sociálních službách mají od dubna slíbeno navýšení o 6 procent (5 procent v tarifu, 1 procentní bod v nenárokové složce), zatímco lékaři a zubaři uvidí od dubna jen 2 procenta navíc v tarifu.

Část nejlépe placených tak v praxi dotuje rychlejší růst mezd u nižších pozic, stát tím uvnitř systému přerozděluje, i když to na tiskové konferenci nezazní. Spravedlnost celé akce je proto velmi relativní. Mnozí učitelé nebo sestry si přidání bez debat zaslouží, o výši jejich odměn se v Česku vede debata už léta.

Zaručený plat je přitom zákonem stanovené minimum pro určité profese, často vyšší než samotný tarif, a odvíjí se mimo jiné od minimální mzdy 22 400 Kč. Debata o „férovém přidání“ se tak vede nejen mezi státem a občanem, ale i mezi samotnými profesemi, které sdílejí jeden rozpočtový balík.

Ve chvíli, kdy někdo pronese větu „zaplatí to stát“, celá iluze se rozpadá. Nařízení vlády č. 341/2017 Sb. upravuje platové poměry zaměstnanců ve veřejných službách a správě a novela č. 16/2026 Sb. od 1. dubna 2026 mění jeho přílohy s platovými tabulkami. Současně zasahuje i nařízení č. 304/2014 Sb., které řeší platy státních zaměstnanců ve služebním poměru. Tím se ale jen přepočítají tabulky, samotné peníze tečou ze tří konkrétních zdrojů:

Státní rozpočet plníme všichni přes daně z příjmů, DPH nebo spotřební daně. Veřejné zdravotní pojištění stojí na povinných odvodech zaměstnanců, zaměstnavatelů a OSVČ a na platbách státu za státní pojištěnce, tedy například děti, seniory nebo nezaměstnané. Rozpočty obcí a krajů žijí hlavně ze sdílených daní přerozdělovaných právě podle pravidel rozpočtového určení daní a z místních poplatků, o jejichž výši rozhodují zastupitelstva.

V součtu žádný abstraktní „stát“, který by naše problémy řešil z cizích peněz, neexistuje. Existuje jen soubor našich kapes, kapes daňových poplatníků, pojištěnců a obyvatel konkrétních obcí. Když vláda v dubnu zvýší platy ve veřejné sféře, neudělá to ze zisku nějaké státní firmy, ale z daní, odvodů a poplatků, které zaplatíme my všichni, a právě proto bychom si při každé větě „zaplatí to stát“ měli v hlavě automaticky dopsat její skutečné pokračování: „zaplatíme to my“.