Nad Českou televizí se stahují mračna. Vláda chce zrušit poplatky, skončí i nezávislost televize?

Z 205 korun měsíčně se stal politický symbol. Vláda slibuje konec koncesí, sociální sítě hlásí vítězství a titulky míchají přání s realitou. Co ale opravdu říkají zákony, čísla a zkušenosti ze zahraničí, když vypneme emoce a podíváme se na dopady do důsledků?

„Konec koncesí, 205 korun měsíčně máme zpátky v kapse.“ Tak zněly výkřiky radosti, které zaplavily sociální sítě. Premiérové prohlášení o zrušení poplatků působí jako rychlá úleva, jenže domácí rozpočty zatím běží úplně jinak.

Každý, kdo vlastní televizi nebo rádio, dál každý měsíc posílá 150 korun České televizi a 55 korun Českému rozhlasu, dohromady tedy 205 korun, což je 2 460 korun ročně. Nic se na tom nemění. A nezmění se to dřív než v lednu 2027, a i to jen v případě, že politici skutečně schválí nový zákon, který zatím existuje jen jako věcný záměr a pracovní verze paragrafového znění, nikoli jako předložený vládní návrh. Podle aktuálních informací Ministerstva kultury i nadále platí stávající úprava poplatků včetně poslední novely, která od 1. května 2025 sazby zvýšila a zavedla jejich automatickou valorizaci při inflaci nad 6 %, jak vyplývá z materiálu novely zákona o rozhlasových a televizních poplatcích.

Koaliční rada ANO, SPD a Motoristů s premiérem Andrejem Babišem slibuje, že poplatky skončí k 1. 1. 2027 a stát převezme financování ČT i ČRo ze svého rozpočtu. Veřejná debata ale často budí dojem, že poplatky mizí už teď, protože mediální titulky smíchaly politické rozhodnutí s právním stavem. Zákon č. 348/2005 však dál jasně říká, kdo a kolik platí, a poslední novela poplatky nejen nezrušila, ale naopak posílila jejich roli.

Je vidět, jak tenhle informační chaos rodí falešný pocit úlevy. Na účtu pořád odchází stejné inkaso SIPO, ale v hlavách už část veřejnosti žije v přesvědčení, že koncesím odzvonilo, i když realita je zatím pouze na papíře vládního slibu.

Brněnská rodina se dvěma dětmi cítí 205 korun měsíčně velmi konkrétně. V rozpočtu, kde podle statistik rodinných účtů ČSÚ připadá na jednu osobu kolem 180 tisíc korun ročně spotřebních výdajů, poplatky odpovídají zhruba jednomu až dvěma procentům běžné roční spotřeby. Tato domácnost vnímá účet, ale často už nevidí protihodnotu.

150korunový poplatek tvoří asi 90 % příjmů České televize a drží v chodu šest programů, včetně Událostí, dětského Déčka a regionálního zpravodajství z Brna, Ostravy i Prahy. Najednou tu není jen „položka na SIPO“, ale otázka, co všechno se za ní skrývá.

Právě tady vzniká klíčové dilema: kolik konkrétních pořadů, služeb a regionálního obsahu vlastně za těch 205 korun riskujeme, pokud se stát v roce 2027 rozhodne vzít financování plně do svých rukou?

Každá stokoruna, kterou domácnost ušetří, někde chybí. U koncesionářských poplatků ale nejde o drobné z účtenky, nýbrž o 8,5 až 9 miliard korun ročně, které dnes proudí do rozpočtů České televize a Českého rozhlasu.

Rozhlas v roce 2023 vybral z poplatků přes 2 miliardy korun a po zvýšení sazby očekává dalších zhruba 210 milionů korun navíc ročně. Česká televize plánuje pro rok 2026 rozpočet 8,5 miliardy korun, z toho zhruba 6,73 miliardy má tvořit výnos z televizních poplatků. To jsou peníze, které se z obrazovky ani z rádia jen tak nevyčarují.

Reklama na hlavních kanálech zůstává omezená, klasické bloky běží jen na ČT2 a ČT sport. Výnosy kolem šesti set milionů ročně tak devítimiliardovou díru ani zdaleka nezalepí. Novela zákona o ČT sice povolila omezenou reklamu i na webech a online službách, ale právní analýzy ji popisují jako pouhý přísně limitovaný doplněk, ne náhradu poplatků.

Vedení ČT už při „krizovém“ rozpočtu 7,5 miliardy pro rok 2025 otevřeně varovalo, že bez vyšších poplatků bude muset omezit výrobu pořadů o desítky procent a propustit stovky lidí. Když si promítneme tahle čísla na rozpočet jedné domácnosti, přestává být debata abstraktní. Z miliard se stávají konkrétní pořady, které mizí z programu.

Na ráně přitom nestojí hvězdné show komerčních televizí. První se ocitnou pod tlakem formáty, které soukromé stanice nedělají nebo dělat nechtějí: regionální studia, kulturní a menšinové pořady, vzdělávací projekty.

Brno a Ostrava dnes nevytvářejí jen „pár šotů“. Ostravské studio podle regionálního tisku stojí zhruba za pětinou celkového vysílání ČT. Pořady jako Události v regionech, Týden v regionech nebo specializovaná kulturní a vzdělávací tvorba existují právě proto, že veřejnoprávní média nemusejí honit jen sledovanost a okamžitý zisk.

Pokud politici bez jasného náhradního modelu vytrhnou z financování oněch 8,5 až 9 miliard, výrazné rozpočtové škrty se v praxi obvykle promítnou do omezení vlastní tvorby, zpravodajství a zaměstnanosti a velmi pravděpodobně nejdřív dopadnou právě na tyto „nekomerční“ formáty.

Současně ale nesmíme podléhat mýtu, že nová vláda „jedním hlasováním vypne ČT“. Česká televize a Český rozhlas vznikají přímo zákony č. 483/1991 a 484/1991, poplatky upravuje zákon č. 348/2005, a jakákoli změna modelu financování proto musí projít celým legislativním procesem včetně Senátu a podpisu prezidenta. Do hry navíc od srpna 2025 vstupuje evropské nařízení European Media Freedom Act, které vyžaduje „adekvátní a stabilní“ financování veřejnoprávních médií nezávislé na politickém tlaku.

Nejvyšší kontrolní úřad zároveň získává detailní přístup k hospodaření ČT a ČRo, což přidává další vrstvu kontroly, ale neřeší podstatu: skutečné riziko neleží v dramatickém vypnutí vysílání, nýbrž v tiché, dlouhodobé dietě bez víceleté pojistky, jak ukazuje zkušenost ze Slovenska.

Mračna nad Českou televizí tedy nezčernají ve chvíli, kdy politici vyškrtnou koncesionářské poplatky ze zákona. Rozhodující nebude samo „zrušení poplatků“, ale to, čím a jak dlouhodobě stát tyto peníze nahradí.

Slovensko zvolilo cestu, kterou lze vnímat jako varovný maják. Vláda nejprve zrušila koncesionářské poplatky a slíbila RTVS příspěvek ve výši 0,17 % HDP. Nová politická garnitura ale tento podíl snížila na formulaci „nejméně 0,12 %“, což podle tamních analýz znamenalo zhruba 55 milionů eur ročně dolů a tlak na omezování programů i celých kanálů.

Nikdo tam televizi formálně nevypnul. Politici jí prostě přiškrtili kyslík. Zákon nezmizel, zůstala značka, ale prostor pro skutečné veřejnoprávní vysílání se začal scvrkávat tak, že to divák poznal na obrazovce i ve vysílacím schématu.

Severské země volí opačnou logiku. Stát peníze vybírá formou daní, ale zároveň je na dlouhé roky zamyká pro veřejnoprávní média. Ve Švédsku od roku 2019 funguje tzv. public service fee, které finanční úřad vybírá jako součást daně z příjmu, maximálně 1 184 švédských korun ročně na osobu, tedy zhruba 2 500 korun.

Stát tyto peníze vede na odděleném účtu v Národní pokladně a použije je výhradně pro švédskou televizi SVT, rozhlas SR a vzdělávací vysílání UR. Politici tak nemohou každý rok znovu otevírat debatu, kolik veřejnoprávním médiím „přihodí“ nebo kde naopak „ušetří“.

Finsko zavedlo už v roce 2013 tzv. Yle-daň: 2,5 % z čistého příjmu nad stanovený limit, s maximem 160 eur ročně, opět účelově určených pro veřejnoprávního vysílatele. I tady platí stejný princip: peníze jsou součástí daňového systému, ale nejsou rukojmím každoročních politických tahanic.

European Media Freedom Act a dohled NKÚ dávají i českým veřejnoprávním médiím určité bezpečnostní pásy. Samy o sobě ale nezaručí, že budoucí vláda nesáhne po slovenském scénáři „napřed slíbíme, pak přiškrtíme“. O tom, jakou cestou se vydáme, rozhodne až konkrétní podoba zákona, který má poplatky nahradit.

Dobré a špatné modely financování se přitom dají stručně popsat:

Až vláda opravdu předloží zákon o zrušení poplatků, nemá smysl dívat se jen na marketingový slogan o úspoře 205 korun měsíčně. Rozhodující bude, jestli právě nečteme začátek stabilního, skandinávského příběhu, nebo naopak první kapitolu pomalé bouře, která může Českou televizi i její nezávislost nenápadně dusit celé příští desetiletí.