Článek
Jedna věc jsou drsné výroky v televizním studiu, něco úplně jiného, když kvůli stejnému člověku začnou jednat elitní detektivové. Právě na tomhle příběhu Roberta Šlachty a Petra Macinky je vidět, jak rychle se může volební euforie změnit v nařčení z vydírání prezidenta.
Od volební euforie k veřejné „popravě“ v televizi
V nedělní hospodě běží Otázky Václava Moravce. U stolu šumí řeči, dokud Robert Šlachta nevypálí, že chování Petra Macinky kolem SMS prezidentovi představuje „příklad nejvyšší idiocie“. V místnosti na chvíli ztichne, protože bývalý elitní policista právě v přímém přenosu srazí někdejšího spojence na absolutní dno politického slovníku.
Nejde přitom o ojedinělý výstřel. Už 28. února 2025 mluví Šlachta v živém vysílání o tom, že „Macinka je ulhaný zrádce“ a dodává větu „jednou zradíš, vždycky zradíš“. V té době lídr Přísahy popisuje rozpad plánovaného spojenectví s Motoristy a mluví o Macinkovi jako o „ulhaném člověku“.
Tyto dva záběry odděluje necelý rok, ale emoce v nich se nápadně podobají. Je v tom vidět víc než jen výbuchy hněvu v přímém přenosu. Šlachta dlouhodobě hromadí osobní zášť a opakovaně ji vyloží na stůl, tentokrát už před celým národem.
O to ostřeji působí vzpomínka na červen 2024. Koalice Přísaha a Motoristé tehdy v eurovolbách získává 10,26 procenta hlasů a dva mandáty, což z ní podle základních výsledků voleb do Evropského parlamentu 2024 dělá třetí nejsilnější subjekt v Česku. Ve volebním štábu společně slaví Šlachta, Macinka i lídr kandidátky Filip Turek, atmosféra připomíná politickou svatbu, která má mít dlouhé trvání.
Dnes už z tehdejších objetí nezůstalo nic. Z někdejší volební idyly je bratrovražedný spor, ve kterém Šlachta mluví o „idiocii“ a „zrádci“. A přesně v okamžiku, kdy tahle slova zaznívají v OVM, už Macinku nehodnotí jen diváci, ale i elitní detektivové z NCOZ kvůli konkrétním SMS prezidentovi, které příběh posouvají úplně jinam.
SMS „stačí jeden podpis“ a okamžik, kdy prezident řekne: vydírání
Právě tyto SMS stojí uprostřed celé kauzy. Macinka v nich prezidentovu týmu nepíše jen tak mimochodem. Zprávy typu „může získat klid, když já budu mít Turka na MŽP“, „stačí jeden podpis“ a „pokud neudělá nic, důsledky ho velice překvapí (a nejen jeho)“ míří do Kanceláře prezidenta republiky ve chvíli, kdy Macinka sedí ve vládě jako vicepremiér, ministr zahraničí a zároveň dočasný ministr životního prostředí.
Jinými slovy, je to „dvojministr“ s mimořádně silnou pozicí, který zároveň tlačí na prezidenta ohledně jmenování Filipa Turka ministrem životního prostředí. Prezident Petr Pavel tyto zprávy následně zveřejní a označí je za vydírání a vyhrožování. Šlachta na to reaguje svými slovy o „nejvyšší idiocii“ a dodává, že policie podle něj postupuje správně, když kauzu neodhodila „do koše“.
Policie 27. ledna 2026 oznámí, že podnět z Hradu posouvá na Národní centrálu proti organizovanému zločinu. NCOZ následně prověřuje, zda Macinka tlakem na jmenování Turka ministrem životního prostředí nenaplnil skutkovou podstatu vydírání podle § 175 trestního zákoníku, nebo vyhrožování orgánu veřejné moci podle § 324, jak je popisuje trestní zákoník.
Podle zákona jde o vydírání, když někdo jiného nutí násilím nebo pohrůžkou násilí či jiné těžké újmy, aby něco udělal, opominul nebo trpěl. § 324 pak trestá vyhrožování vůči orgánům veřejné moci, kam patří i prezident republiky. Bývalý šéf ÚOOZ Šlachta tak svým veřejným „věřím policii“ v praxi podporuje postup kolegů, kteří teď jeho někdejšího politického parťáka prověřují.
Jenže tím spor neskončil, naopak se začal dotýkat samotného fungování státu.
Když do hry vstoupí ústava, premiér a ulice
Do celé věci totiž vstupuje i ústava. Článek 68 jasně říká, že prezident jmenuje ministry na návrh předsedy vlády, jak vyplývá z textu Ústavy České republiky. Když tedy vicepremiér a dvojministr Macinka píše prezidentovu týmu „stačí jeden podpis“ a mluví tak přímo k hlavě státu, působí to jako obcházení premiéra a zavedené procedury.
Kombinace silné vládní pozice, nátlakových SMS a snahy přímo diktovat prezidentovi personální kroky proto budí největší neklid. Nejen u právníků, ale i u části veřejnosti, která sleduje, jak se jazyk vysoké politiky posouvá k výhrůžkám a ultimátům.
Demonstrace „Stojíme za prezidentem“ na začátku února 2026 vytáhne podle odhadů organizátorů a médií do centra Prahy přes 80 tisíc lidí, některé odhady mluví o 80 až 90 tisících účastníků. Paralelně vznikají podporující shromáždění i v regionech, třeba v Kyjově.
Exkluzivní průzkum ResSOLUTION Group pak ukazuje, že:
- 70 procent lidí, kteří kauzu zaznamenali, vnímá Macinkovy SMS jako poškození dobrého jména a důvěryhodnosti Česka,
- 61 procent označuje obsah zpráv za nepřijatelný,
- téměř 73 procent lidí o případu ví.
Emoce jsou tedy silné, ulice zaplněná, průzkumy mluví jasně. Jenže ani desetitisíce na náměstích, ani procenta v grafech samy o sobě ještě nedávají jednoduchou odpověď na otázku, jestli policie nakonec uvidí „vydírání“, nebo jen velmi tvrdé politické vyjednávání, což celý příběh posouvá do nepříjemné šedé zóny.
Děravá hranice mezi tvrdou politikou a trestním činem
Ve veřejných debatách lidé často čekají jednoduchý verdikt. Buď policie řekne „vydírání“, nebo všechno smete jako „nic se nestalo“. Jenže při pohledu do paragrafů § 175 a § 324 i dostupných expertních komentářů se ukazuje mnohem složitější obraz.
Zákon nepamatuje přesně na situaci, kdy politik posílá nátlakové SMS prezidentovi, odvolává se na svou moc a zároveň mluví o možných „důsledcích“. Judikatura Nejvyššího soudu zdůrazňuje, že u vyhrožování orgánu veřejné moci musí mít výhrůžka reálný vztah k aktuálnímu výkonu konkrétní pravomoci. Odborné komentáře přitom připomínají, že soudy zkoumají spíš objektivní vážnost hrozby než subjektivní pocit strachu poškozeného.
Kdyby někdo napsal starostovi: „když schválíš tuhle zakázku, získáš klid, jinak tě důsledky překvapí“, většina lidí by to asi vnímala jako nátlak. V případě prezidenta a vicepremiéra však právníci rozsekávají každé slovo a zdaleka se neshodují.
Část expertů, například advokát Tomáš Sokol, považuje Macinkovy SMS za hloupé a nevhodné, ale spíše netrestné. Mluví o politickém vyjednávání, které podle nich ještě nepřekročí hranici vydírání. Jiní právníci, jako Aleš Rozehnal, naopak tvrdí, že právě spojení konkrétního požadavku a hrozby „důsledků“ už skutkovou podstatu trestného činu naplní.
Je zde tak vidět podstatná zprávu: právo zápasí s politickým nátlakem v šedé zóně. Žádný paragraf nedá okamžitou jednoznačnou odpověď a ani odborníci se neshodnou, kde přesně leží čára, za kterou už politik nesmí jít.
O to víc zarazí, když část komentátorů i diskutérů celé dění shazuje jako „politické tanečky“ a „přestřelku dvou eg“. Tvrdá data ale ukazují něco jiného: přes 80 tisíc lidí v centru Prahy, další stovky v menších městech a 70 procent Čechů, kteří mluví o poškození dobrého jména republiky.
Bez ohledu na to, jestli NCOZ nakonec navrhne obžalobu, nebo případ odloží, důvěra ve stát už dostala ránu. A Šlachtova nikdy nekončící zášť vůči Macinkovi tu ránu jen hlasitě orámovala, protože jazyk, kterým dnes politici mluví s Hradem, se stal testem toho, kolik toho ještě unese pověst České republiky, než se něco definitivně zlomí.
