Vyplatí se Babišovi spojení s Motoristy a SPD? Vláda rebelů možná nevydrží ani do dalších voleb

Sto osm hlasů ve Sněmovně působí jako politický nedotknutelný. Jenže právě v téhle vládě je síla většiny současně její slabinou. Kdo tahá za nitky, jakou daň za to Babiš platí a proč se všechno může zlomit dřív, než přijdou příští volby?

Sto osm poslanců. Papírově sen každého premiéra, v praxi ale konstrukce, kde třináct lidí dokáže kdykoli všechno shodit ze stolu.

Podle oficiálních výsledků voleb 2025 získalo ANO 80 mandátů, SPD 15 a Motoristé sobě 13. Dohromady tedy 108 ze 200 křesel. Koaliční smlouva ANO, SPD a Motoristů tuhle většinu výslovně stvrdila a deklarovala vznik společné vlády opřené o 108 hlasů. Realita ale ukazuje spíš vládu závislosti na malé protestní straně.

Právě nejmenší koaliční partner si ukrojil největší kus moci. Motoristé s 6,77 procenta hlasů a 13 mandáty obsadili čtyři ministerstva: zahraničí (jehož šéf je zároveň místopředsedou vlády), životní prostředí, kulturu a nový resort pro sport, prevenci a zdraví. SPD s patnácti poslanci drží „jen“ tři resorty, obranu, dopravu a zemědělství.

Reálný vliv už tak neodpovídá výsledku voleb, ale schopnosti Motoristů vydírat partnera hrozbou pádu většiny. Třináct poslanců tak drží v šachu osmdesátičlenný klub ANO i zbytek koalice.

Ulice tuto konstrukci otestovala rychleji než statistiky. Když ministr zahraničí a lídr Motoristů Petr Macinka v televizi prohlásil, že on i jeho resort „budou prezidenta teďka ignorovat“, na demonstraci „Stojíme za prezidentem“ dorazilo podle odhadů až 90 tisíc lidí na podporu Petra Pavla.

Části voličů ANO vadí právě tón Motoristů, takže Babiš po dvou týdnech stáhl nominaci Filipa Turka a navrhl umírněnějšího Igora Červeného, kterého prezident podle oficiálního rozhodnutí Pražského hradu jmenoval ministrem životního prostředí.

Když jediná věta o „ignorování prezidenta“ převrátí personální rozhodnutí premiéra během čtrnácti dnů, je nasnadě otázka, co s touhle křehkou rovnováhou udělají rozpočet, prezidentské veto nebo dopis z Bruselu.

Právě krize kolem Filipa Turka odhalila, kde končí papírová převaha a začínají limity moci. Prezident Petr Pavel opakovaně odmítl Babišovu nominaci Turka na ministra životního prostředí kvůli pochybnostem o jeho způsobilosti. Motoristé tlačili, Macinka útočil na Hrad a do pražských ulic znovu vyšlo podle odhadů až 90 tisíc lidí na akci „Stojíme za prezidentem“, kterou svolal spolek Milion chvilek.

Sněmovna pak sice vládu v hlasování o nedůvěře udržela, kabinet ANO, SPD a Motoristů ale uspěl jen díky všech 108 vlastních hlasů. To je jasný signál, že jakmile se spojí Hrad a ulice, aritmetická většina ztrácí sílu a zůstává jen její holý počet, nikoli skutečná autorita.

Stejně křehce působí i ekonomická politika, která má tuto většinu držet pohromadě. Předchozí kabinet Petra Fialy plánoval na rok 2026 schodek 286 miliard korun. Babišova vláda rozpočet přepracovala a navýšila deficit na 310 miliard, jak uvádí oficiální materiály vlády a ministerstva financí.

Programové prohlášení zároveň slibuje snížení daně z příjmů právnických osob na 19 procent, i když ke začátku roku 2026 stále platí sazba 21 procent. K tomu ANO prosazuje návrat „vylepšené“ EET od roku 2027, zatím jde ale o návrh v legislativním procesu. Místo slibovaných škrtů tak „vláda rebelů“ servíruje voličům daňové a dluhové koktejly.

Babiš tak kupuje klid Motoristů a SPD rozpočtem, vlivem na energetiku i příslibem EET místo toho, aby riskoval skutečné reformy. Jakmile do této rovnice vstoupí ještě dopis Evropské komise ke střetu zájmů premiéra, bude se stabilita 108 hlasů měřit i podle trpělivosti Bruselu.

Evropská komise už tuhle trpělivost testuje. Podle zpráv z 25. února 2026 zaslala do Prahy dopis, v němž žádá podrobné informace o opatřeních proti střetu zájmů Andreje Babiše a o dotacích pro holding Agrofert, a zároveň stanovila měsíční ultimátum na odpověď.

Dřívější audity Evropské komise už konstatovaly, že premiér stojí ve střetu zájmů, a kvůli projektům Agrofertu odmítly proplatit některé dotace. Transparency International navíc připomíná, že Ministerstvo zemědělství po Agrofertu požaduje vracení dotací v řádu miliard korun.

Jediný podnik tak může ohrozit miliardy z evropských fondů a zároveň obraz „pevného ukotvení“ země v EU a v NATO, o němž vláda píše v programovém prohlášení vlády.

Do toho koalice živí zcela protichůdná očekávání voličů. Předseda SPD Tomio Okamura dlouhodobě prosazuje referendum o členství v EU a NATO, sám by hlasoval pro odchod, a zároveň žádá vystoupení Česka ze Světové zdravotnické organizace WHO. Motoristé sobě ve svém programu odmítají migrační pakt Evropské unie a slibují, že ho vláda nezapíše do českého práva.

Babišův kabinet ale v programovém prohlášení současně zdůrazňuje, že Česko zůstane svrchovaným členským státem EU a pevným spojencem v NATO a u WHO mluví spíš o obraně národní suverenity než o vystoupení. Je to tak ideální recept na budoucí rozkol: Brusel čeká jasnou odpověď na střet zájmů, zatímco domácí publikum slyší úplně jiné sliby.

Otázka z titulku proto nemá jednoduchou odpověď. Krátkodobě se Babišovi spojení s Motoristy a SPD vyplatilo, získal post premiéra, většinu 108 hlasů, kontrolu nad klíčovými resorty i vliv na rozpočet a energetiku. Stejný balíček ale přináší vysokou cenu, závislost na třinácti poslancích protestní strany, rozpočet na hraně zákona o rozpočtové odpovědnosti, konflikty s prezidentem, tlak ulice a nově i měsíční ultimátum z Bruselu kvůli Agrofertu.

Všechny tyto linie se mohou v následujících letech zkřížit natolik, že „vláda rebelů“ nedojede v dnešní podobě až k příštím volbám. Spojení s Motoristy a SPD tak z Andreje Babiše udělalo premiéra s nejsilnější většinou od roku 1989 a zároveň politika, jehož byznys, spojenci a evropské sliby mohou kdykoli spustit pád celé konstrukce.