Článek
Učitelé slyší velká čísla, ale na výplatnici vidí něco úplně jiného. Politici mluví o „penězích za aktivitu“, jenže v zákonech a metodikách se tenhle slib zatím ztrácí v mlze. A právě v tom je celý háček.
130 % na papíře, zhruba 109 % v realitě
„130 % průměrné mzdy.“ „Nástupní 50 tisíc, průměr 75 tisíc.“ Tohle učitelé slyší z televizních debat. Jenže když otevřou výplatnici, čísla jsou jiná a zklamání o to větší.
Podle § 161c školského zákona musí ministerstvo školství nastavit objem prostředků na platy učitelů na jeden úvazek tak, aby v měsíčním průměru dosahoval minimálně 130 % průměrné hrubé měsíční mzdy v národním hospodářství. Nejde ale o osobní nárok každého kantora, je to rámec pro financování úvazku, nikoli garance konkrétní výplatnice.
Analýzy institutu IDEA a data MŠMT s ČSÚ popisují, že reálné platy učitelů v roce 2024 se pohybovaly kolem 109 % průměrné mzdy a pro rok 2025 experti čekají pokles k 108 %. Papír a praxe se tak dál rozcházejí a nárok „peněz za aktivitu“ z toho nikdo přímo nevyčte.
Stát přesto přidává. Od 1. 1. 2026 vláda zvedla tarifní tabulky pedagogů o zhruba 2 000 Kč v platových třídách do 7 a o 7 % v třídách 8 až 16, jak uvádí materiály MŠMT k tarifům pedagogů a akademiků pro rok 2026. Tarif je ale jen „základ“, ke kterému ředitelé přidávají nenárokové složky, tedy osobní příplatky, odměny a případné kariérní bonusy.
Podle vyjádření ministra školství má více než 20 % prostředků na platy zůstat právě v těchto nadtarifních složkách. Odsud má ministr vzít peníze navíc pro ty, kteří se „víc snaží“. Jenže pravidla dělení zůstávají spíš v mlze než v jasně popsané celostátní metodice.
Mezitím rostou očekávání. Programové prohlášení vlády z 5. ledna 2026 mluví o nástupním platu 50 000 Kč pro vysokoškolsky vzdělaného učitele a o průměrném platu 75 000 Kč na konci volebního období. Nejnovější veřejná data ale ukazují, že průměrný plat učitelů v roce 2024 dosáhl zhruba 50 469 Kč, tedy výrazně pod slibovaným horizontem 75 tisíc.
To je zásadní problém: dokud stát nepostaví transparentní kariérní pravidla podle § 29 zákona o pedagogických pracovnících, zůstane rovnice „čím aktivnější učitel, tím více peněz“ jen politickou metaforou, ne reálnou položkou v mzdovém výměru. A právě u otázky, kdo je vlastně „aktivní“ učitel, se začne lámat další část příběhu.
Kdo je „aktivní“ učitel a kde už systém platí navíc
Pojem kvality učitele dnes stát nepíše na prázdný papír. Má k dispozici rámce i inspekční kritéria, která popisují, co znamená, když učitel opravdu svou práci dělá nadstandardně.
Kompetenční rámec absolventa a absolventky učitelství KRAAU popisuje 18 profesních kompetencí v šesti oblastech: od plánování výuky přes práci s hodnocením až po spolupráci ve sboru a péči o vlastní profesní rozvoj. Česká školní inspekce k tomu používá model „Kvalitní škola“, který sleduje podmínky, průběh i výsledky vzdělávání a hodnotí třeba práci se zpětnou vazbou nebo atmosféru ve sborovně.
Právě tady leží základ pro kariérní řád. § 29 zákona o pedagogických pracovnících umožňuje navázat vyšší plat na konkrétní činnosti, jako je vedení týmů, rozvoj aprobace nebo dlouhodobé výsledky žáků, ne jen na pocit ředitele nebo schopnost „být vidět“.
Některé formy „peněz za aktivitu“ už systém zná. Novela zákona o pedagogických pracovnících zavedla dvouleté adaptační období začínajících učitelů (§ 24a), během něhož škola musí přidělit uvádějícího učitele definovaného v § 24b a § 24c stejného zákona. Podle metodických materiálů MŠMT dostávají školy na uvádějící učitele samostatný finanční balík: v prvním roce například 36 852 Kč na plat a odvody a 4 500 Kč na ostatní náklady (ONIV), ve druhém roce pak nižší, ale stále cílenou částku.
Pilotní projekt PedF UK pro provázející učitele přidal ještě jednu vrstvu. Provázející učitel tam za čtyři měsíce mentoringu získal 8 000 Kč hrubého navíc, přibližně 2 000 Kč měsíčně. Podle informací z projektu Provázející učitelé mají po roce 2026 podobné bonusy přejít do standardního financování jako kariérní příplatek, hrazený z prostředků, které bude MŠMT na tuto roli systémově vyčleňovat.
Jenže spolu s nadějí se vrací i starý démon českého školství. Pokus o kariérní řád v roce 2017 narazil v Senátu i ve Sněmovně hlavně kvůli obrovské administrativní zátěži a obavám z „honění razítek“ z kurzů dalšího vzdělávání, na které upozorňovaly analýzy EDUin i petice učitelů.
Aktuální § 24 zákona o pedagogických pracovnících sice ukládá učitelům povinnost dalšího vzdělávání (DVPP), ale konkrétní podobu a kvalitu kurzů určují různí poskytovatelé a kritéria ČŠI či rámec KRAAU slouží spíše jako nepřímé vodítko než jako přímý „seznam povinných razítek“. Je zde proto zásadní riziko: pokud ministerstvo znovu sváže kariérní postup s počtem absolvovaných školení, ne s reálnou kvalitou práce ve třídě, převrátí se „aktivita“ z motivace v další bič. A ve chvíli, kdy má učitel razítka, ale škola na odměny stejně nemá peníze, bude zklamání ještě větší.
Když na odměny nezbývá: Praha versus venkov
I ten nejlepší kariérní systém zůstane na papíře, pokud ve škole není z čeho odměny vyplácet. A právě tady se slib ministra dostává do střetu s rozpočtovou realitou.
Od 1. 1. 2026 převedl stát platy nepedagogických pracovníků a část ostatních neinvestičních výdajů (ONIV), například učebnice, pomůcky či část dalšího vzdělávání učitelů, z kapitoly MŠMT na obce a kraje. To potvrzují metodické materiály ministerstva školství i financí a zároveň zvyšují tlak na rozpočty zřizovatelů.
MŠMT u nových tarifů pro rok 2026 doporučuje ředitelům a zřizovatelům opatrnost při navyšování nenárokových složek platu v období rozpočtového provizoria, tedy hlavně osobních příplatků a odměn. Jenže právě v těchto složkách se mají promítat peníze za nadstandardní práci, mentoring nebo vedení týmů, takže fiskální brzda dopadá nejtvrději právě na „aktivní“ učitele.
Na venkovských školách to podle dostupných studií cítí nejvíc. Expertní analýza Aspen Institute „Topit a svítit dávno nestačí“ popisuje ředitele malých škol, kteří skládají rozpočet hlavně z položek na energie, údržbu a mzdy nepedagogů, zatímco na systematické další vzdělávání učitelů a motivační odměny jim často zbývá jen minimum prostředků.
Deník pak cituje školy, které si stěžují, že kvůli napjatému financování nemohou vyplatit odměny učitelům, přestože jim celkový rozpočet formálně vzrostl, protože peníze pohltí provoz. V těchto výpovědích lze vidět konkrétní podobu dilematu „kurzy pro učitele, nebo topení“, které promění slib prémií za aktivitu v luxus, jenž si řada zřizovatelů prostě nedovolí.
Rozdíly mezi regiony pak logicky rostou. Analýzy a komentáře k převodu ONIV upozorňují, že už v přechodném období byly někde platy nepedagogů dorovnávány z nadtarifních složek pedagogů, což se po úplném převodu může lišit podle síly rozpočtu konkrétní obce nebo kraje.
- učitel v Praze tak může reálně dosáhnout na kariérní příplatky častěji než kolega na malé vesnické škole,
- a to i v případě, že oba plní stejná kritéria KRAAU nebo modelu „Kvalitní škola“.
Pokud má v Česku platit rovnice z titulku, čím aktivnější učitel, tím více peněz, musí stát podle našeho názoru spojit jasná a jednoduchá pravidla odměňování podle § 29 zákona o pedagogických pracovnících s férovým dofinancováním regionů. Jinak se slib ministra velmi snadno promění v další kapitolu frustrace ve sborovnách místo skutečné motivace pro ty, kteří dnes ve školách táhnou za tři. Otázkou zůstává, zda na to stát najde nejen vůli, ale i dost peněz.
